Matyáš Zrno- Velký premiérův plán: etnické vyčištění Kosova

Velký premiérův plán: etnické vyčištění Kosova

Přešla už premiéra Paroubka touha zapsat se do dějin mezinárodní diplomacie? Tím, že vymyslí převratné řešení problému, s nímž si nikdo jiný neví rady? Uvidíme dnes na jednání vlády.
Na programu má totiž pozici České republiky k aktuálnímu vývoji jednání o budoucím statusu Kosova, jihosrbské provincie obývané z 90 % Albánci. Od války v roce 1999 je pod správou OSN a snaží se získat nezávislost. Paroubek má pro Kosovo svůj plán - rozdělení podle etnického klíče.
Paroubek má jistě nárok na sebeobskurnější názor. Problém je v tom, že je premiérem, takže svým jednáním přivádí Českou republiku do poněkud trapné situace.

Osvícen svatým Sávou...

Ministerstvo zahraničí už připravilo materiál o naší pozici, který vychází ze závěrů Rady Evropské unie, schválených koncem loňského roku. Mezi jejich hlavní principy patří: není možný návrat před rok 1999 (tedy do období před intervenci NATO, kdy byli Albánci terčem represí Miloševičova režimu), území Kosova se nebude dělit a Kosovo se nespojí s žádným ze sousedních států (pojistka proti vytvoření "Velké Albánie").
Paroubek už ministerský materiál dvakrát nechal na vládě bez povšimnutí. Uvidí se, zda jej dnes nechá konečně projít, nebo bude prosazovat svůj návrh. Jedna věc je zarážející - Paroubek závěry Rady EU osobně koncem loňského roku schválil. Proč tedy najednou obrátil o 180 stupňů?
Nabízí se několik vysvětlení. Českého premiéra osvítil buď srbský národní světec svatý Sáva, nebo jeho osvědčený zahraničněpolitický poradce Ivan Bušniak.

...ale spíš Bušniakem

Poradce Bušniak, který za komunismu absolvoval moskevský Institut mezinárodních vztahů a v 90. letech sloužil jako velvyslanec v Jugoslávii, byl i spoluautorem neslavné česko-řecké iniciativy Jana Kavana. Ta během bombardování Jugoslávie v roce 1999 navrhovala přerušení útoků v naději, že se Milošević mezitím umoudří.
Podstata nynějšího Paroubkova plánu tkví v rozdělení Kosova tak, aby převážně Srby osídlený severní výběžek připadl Srbsku a zbytek Albáncům. Není sice známo, zda plán překročil hranice pouhého tlachání, ale v unii stejně způsobil značný rozruch. V Bruselu se totiž řídí principem o nedělitelnosti Kosova. Tedy tak, jak to doporučil šéf mise OSN v Kosovu Sören Jessen-Petersen i zvláštní vyslanec generálního tajemníka OSN Kai Eid. Stejný názor zastává i Washington, ale tam se naštěstí českým výkřikem do tmy nikdo nezabýval.
Premiér se každopádně negativními reakcemi nenechal zviklat a stojí si za svým. Fakta mu evidentně nestojí v cestě. Netrápí se tím, že na severu Kosova žije jen 40 % ze 100 tisíc zbylých Srbů. Zbytek žije v izolovaných enklávách po celé provincii; v případě odtržení severního Kosova by většina z nich odešla. Výsledek? Etnicky očištěné Kosovo.

Nejméně špatné řešení

Co by se dělo s důležitými středověkými kláštery, které jsou pro Srby nejdůležitějšími národními svatyněmi a neleží na severu oblasti? Premiér s jistotou někoho, kdo v Kosovu strávil jeden den, odpovídá, že je to jedno: "Ty kláštery jsou prakticky srovnané se zemí."
Nejsou. Mnohé kostely se skutečně staly terčem albánských útoků, nicméně Srbům tolik drahé středověké památky (Visoki Dečani, Pečka Patrijaršija, Gračanica) nejenže nejsou srovnány se zemí, ale stojí. A to nepoškozené.
Jistě, oblast, o jejímž odtržení Paroubek mluví (území na sever od řeky Ibar), historicky nepatřila ke Kosovu. Byla připojena po druhé světové válce, aby se zmenšil podíl albánského obyvatelstva. Naopak, tři albánské okresy na východě Kosova (Preševo, Medjeda a Bujanovac) byly připojeny k Srbsku. Územní výměna by sice byla logická, ale odmítá ji Bělehrad.
Dobré řešení nemá samozřejmě pro Kosovo nikdo - míněno takové, které uspokojí obě strany. Mezi Srby a Albánci, mezi jasným NE a jasným ANO nezávislosti, je kompromis těžký. Zvláště po traumatických událostech, kterými prošli jak Albánci (degradace do pozice obyvatel druhé kategorie, represe a nakonec masové vyhnání), tak Srbové (albánská odveta, exodus více než poloviny Srbů z Kosova, faktická ztráta oblasti, vnímané jako "kolébka srbství"). Hledá se jen nejméně špatné řešení.
Do konce roku by k němu měly rozhovory o budoucnosti Kosova dospět. Málokdo pochybuje o tom, že jejich výsledkem bude nějaká forma nezávislosti. Ta samozřejmě není odměnou za vyspělost a připravenost kosovské společnosti na takový krok. Je výrazem nedostatku jiných reálných alternativ.

Být jako Norové

Oblast západního Balkánu, tedy bývalé Jugoslávie, je jednou z hlavních priorit české zahraniční politiky. Na tom se shodne jak premiér, tak ministerstvo zahraničí.
Paroubkův plán však připomíná minulé nešťastné nápady: Kavanovu česko-řeckou iniciativu nebo Baudyšův mírový plán pro Bosnu (v roce 1994 tehdejší ministr obrany a nynější astrolog Antonín Baudyš navrhl, aby jednotlivé etnické skupiny v Bosně chránily jednotky jim příbuzných států - bosenské muslimy měli střežit Turci, bosenské Srby naopak Rusové apod.)
Můžeme přitom dokázat leccos. Vzorem nám může být Norsko, které se úspěšně angažuje v Súdánu, na Blízkém východě nebo na Srí Lance. Jenže za tím stojí profesionální, dlouhodobá a trpělivá práce. Nikoli výkřiky do tmy.
Autor je redaktorem České televize