Těmito slovy se rozloučil prezident republiky Václav Klaus s ODS. Stranou, kterou zakládal a do roku 2002 také vedl. Ačkoliv stojím oproti Václavu Klausovi na jiné straně politického spektra, musím s ním v hodnocení nynějšího stavu ODS souhlasit.

Hoši se špičatými botami

Jeho odchod z čela ODS byl vynucen jak vnějšími, tak především vnitřními okolnostmi, kdy ODS ovládli „političtí podnikatelé“, pro které se v samotné ODS vžil termín „hoši se špičatými polobotkami“, a které reprezentují lidé jako Marek Dalík, Ivan Langer či David Vodrážka.

Tito lidé berou své působení v politice jako podnikatelský záměr a svěřenou moc jako prostředek pro svojí, eufemisticky řečeno,  ekonomickou seberealizaci. Základním znakem takového „hocha se špičatými polobotkami“ je především snaha pravicově vypadat, tedy „pravicově“ se oblékat, „pravicově“ se stravovat, jezdit v „pravicovém“ autě a mít „pravicové“ koníčky. A také „pravicově mluvit“, tedy opakovat naučené floskule, které se ovšem v realitě až tak zcela nemusí dodržovat, je-li riziko ztráty voličů a tedy i moci. Tehdy nastupuje slepá víra v marketing a strojově dodržované pravidlo, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Praktiky ODS jsou téměř normalizační

Byl to Mirek Topolánek, který na kongresu ODS v roce 2002 zvítězil s heslem „tvrdé jádro, měkký obal“, tedy nikoliv se změnou politického marketingu strany, ale rovnou se zavedením marketingové politiky. To jsou všechno znaky, které mne vedou k jedinému závěru: ODS v čele s Mirkem Topolánkem se sice snaží vzbudit dojem hráze proti komunismu, avšak ve všech aspektech její politiky jsme svědky praktik, které se nápadně blíží těm normalizačním.

Politika ztrácí konkrétní obsah a je pouze prostředkem pro udržení moci, přičemž moc samotná je cílem a absenci idejí nahrazuje masivní marketing. Jen se změnil obsah, nikoliv forma. Svá tvrzení doložím na třech hlediscích: na míře dodržování předvolebních slibů, respektování výsledků voleb a úctu právnímu státu a nezávislosti justice a policie.

Vláda se udržuje těmi praktikami, na nichž vznikla

Mirek Topolánek uzavřel za ODS v roce 2006 těsně před volbami „Smlouvu ODS s voliči“. Ta je esencí tehdejšího programu ODS, tzv. modrých šancí, které byly - snad s výjimkou oblasti boje s korupcí – v naprostém rozporu s návrhy ČSSD. ODS v této smlouvě mj. slibovala, že nezavede poplatky ve zdravotnictví (logicky by se totiž jednalo o další daň), sníží počet ministerstev či zajistí nezávislost policie a justice, aby mohla rázně bojovat proti korupci. Na základě těchto závazků zvítězila ODS ve volbách do Sněmovny a Mirek Topolánek byl pověřen sestavením vlády.

Situace to byla komplikovaná a tak, byť po delším čase, došlo k jednání mezi ČSSD a ODS. ČSSD nabídla v zájmu budoucnosti země mimořádné programové ústupky, které shrnula v tzv. Agendě 2010. Ta byla východiskem pro reformy daňového a důchodového systému a reformy zdravotnictví. Agenda 2010 je zpětně ekonomickými a politickými analytiky hodnocena jako mnohem odvážnější a ucelenější program, který by byl přínosnějším, než tzv. reformy Topolánkovy vlády.

Bohužel pro tuto zemi však tato jednání byla ze strany ODS pouze snahou získat čas pro jednání jiná, která probíhala v utajení a jejímiž protagonisty byli lidé, kteří v ODS fakticky rozhodují, tedy Marek Dalík a Ivan Langer. Korupce a zneužití bezpečnostních složek slavily další úspěch: vznikla druhá Topolánkova vláda, která byla přesnou parafrází hesla TGM: „Státy se udržují týmiž ideály, na nichž vznikly.“ Pouze slovo „státy“ nahradilo slovo „vláda“ a „ideál“ nahradilo slovo „praktika“.

ODS jako nástupkyně komunistické strany

Celé tři roky Topolánkovy vlády tak byly od kauzy přeběhlíků, přes kauzu Jiřího Čunka a justiční mafie, až po kauzu defraudanta Wolfa, nekončícím seriálem o zápasu mezi mocí, korupcí a těmi, co odolávají.

Pokud tedy hodnotíme ODS Mirka Topolánka podle dodržování volebních slibů, respektu k výsledkům voleb a podle úcty vůči právnímu státu, dojdeme k závěru, že máme co do činění s klasickou východoevropskou nástupkyní komunistické strany v demokratickém balení. Ty se také vyznačují přetvářkou, tedy hlasitým vzýváním demokracie na straně jedné, na straně druhé politickou korupcí, neúctou k závazkům, právu a pravidlům.

Pokud bychom se vrátili k základní otázce Hospodářských novin, totiž „Proč nevolit mého největšího soupeře“, pak nemohu dost dobře odpovědět, neboť mým soupeřem není ani Mirek Topolánek, ani ODS. Nebojuji totiž s pravicovou Občanskou demokratickou stranou, ale její nástupkyní. Stranou, která má místo programu marketingová hesla. Hesla, jejichž splnění s ohledem na „Smlouvu ODS s voliči“ rozumný člověk neočekává. A mým soupeřem není vlastně ani Mirek Topolánek, ale někdo za ním, kdo neustále tahá za nitky a plní si tak svůj pubescentní sen. Mým „soupeřem“ jsou tak spíše lidé, kteří tomuto divadlu ještě věří.