Poslanci proto budou tento týden hlasovat o návrhu na změnu vysílacího zákona. Jeho kritikům ale vadí, že je příliš přísný a že nebyl dostatek času na přípravu nových opatření.

Česká televize by měla od ledna 2011 zpřístupnit nevidomým nejméně 10 procent pořadů. Ke komerčním televizím je pravidlo mírnější, u nich postačí jen dvě procenta. „Je to komentář, který doprovází běžný zvuk a popisuje, co se zrovna děje v obraze,“ vysvětluje prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých Josef Stiborský, jak „televize pro nevidomé“ vypadá.

Jak to dopadlo?

O změnách zákona budou poslanci hlasovat už podruhé. Prvně jim návrh vrátil Senát, ovšem kvůli jiným změnám, než je vysílání pro nevidomé.

„Vítáme to. Já osobně mám někdy problém, že nevím, jak dopadne film. Závěrečné scény se často odehrají jen v obraze,“ popisuje problémy nevidomých Stiborský.

Zavedení novinky zjednodušují digitální technologie. Stačí, aby si divák na televizi zapnul zvukový kanál, na kterém je komentář namluven.

V praxi však nebude nová povinnost pro televize tak snadná. Kromě výdajů až desítek milionů ročně budou muset řešit otázku, jak komentáře pořizovat a k jakým pořadům jsou třeba.

„Způsob namlouvání má své standardy, které se musí dodržet, aby nebyl komentář matoucí nebo i nepříjemný. To hrozí, když se budou televize snažit ušetřit,“ obává se Michal Kuchař ze sdružení Apogeum, které je největším producentem komentářů k filmům v Česku.

Právě peníze mohou být u jinak přínosné novinky problém. Kolik za ni plánují televize dát, nechtějí prozradit.

Ministerstvo kultury, které změny zákona připravilo, ovšem spočítalo, že Českou televizi mohou komentáře vyjít až na 44 milionů ročně. Za takovou částku pořídí ČT i čtyři roční cykly dokumentárního pořadu, jako je Třináctá komnata.

„Na ČT jsou kladeny stále nové požadavky, koncesionářské poplatky se ale nezvyšují. ČT musí stále řešit, jak vyhovět a zároveň neomezovat dosavadní kvalitu vysílání,“ říká mluvčí ČT Ladislav Šticha.

Přísnější, než je třeba

Český zákon je přitom k televizím mnohem přísnější, než jak to požaduje EU. Ta ve směrnici z roku 2007 pouze říká, že státy mají televize vyzvat, aby vysílání postupně nevidomým zpřístupňovaly.

Ministerstvo ovšem do zákona rovnou stanovilo, u kolika procent pořadů mají zvukové komentáře být. „Je to příliš tvrdé a narychlo. Nebyl čas na diskusi, jak tu službu naplňovat kvalitně,“ kritizuje bývalý ředitel ČT Ivo Mathé.

Směrnici už do svých zákonů zapracovala i řada dalších států EU. „Zatím ale není přehled o tom, jak se vypořádaly s vysíláním pro nevidomé,“ řekl mluvčí Zastoupení Evropské komise v ČR Martin Stašek.

České ministerstvo kultury přiznává, že si nedělalo na stanovení procent žádnou hlubší analýzu. „Nějak jsme to odhadli. Procenta tam musí být, jinak to nebude vymahatelné,“ tvrdí Jan Fučík z odboru médií a audiovize ministerstva.

Jak ovšem kontrolovat kvalitu komentářů a to, zda jsou namluvené tam, kde to nevidomí potřebují, ministerstvo říct neumí. „Jsme v tom papežštější než papež. V tom zákoně je i spousta dalších chyb, hlasovat pro něj nebudu,“ říká Petr Pleva (ODS) ze sněmovní mediální komise.