Když asi padesátileté muslimce Janě zazvonil v pondělí v půl čtvrté ráno budík, tak se jí z postele vůbec nechtělo. Vstala až po půl hodině k první modlitbě. Pak toho však litovala. Připravila se tím o jedinou možnost, kdy se mohla ještě najíst a napít.

První ranní modlitbou totiž začíná během ramadánu půst, který končí až po západu slunce. "Nakonec jsem to ale celkem dobře přežila," vypráví usměvavá žena v pražské mešitě, ukryté mezi obchodními domy na Černém mostě, a vstupuje spolu s deseti dalšími ženami do místnosti vystlané kobercem.

Tam se vyrovnají do řady, skloní hlavy a počkají, až imám přeruší půst. Jeho hlas však slyší jen z reproduktoru nad sebou. Imám se totiž nachází v mužské části mešity o patro výše. Za pár minut bude půl deváté.

"Já tam dnes nemůžu," šeptá Luisa v tmavomodrém šátku, ze kterého jí vykukují tmavé vlasy, a ukazuje k modlitebně. Má totiž zrovna menstruaci, což podle pravidel islámu znamená, že se s ostatními společně modlit nesmí. "Přijela jsem ale kvůli svým synům. Na to, aby cestovali v noci sami, jsou ještě malí," vysvětluje. Z výrazu ve tváři je patrné, že sem přišla také proto, že se s ostatními ženami ráda baví. Za chvíli je po modlitbě a kolem prostřeného stolu začíná být veselo jako při kterékoli jiné oslavě.

Nejdříve se servírují datle a mléko, pak polévka, jehněčí s rýží a nakonec ještě ovoce. Jídlo připravují muži. Čas od času rozhrnou závěs a zeptají se, jestli mají ženy všeho dost. Do jejich části budovy ale vůbec nevstupují. Z desítek přítomných mužů překročí práh během večera několikrát pouze jediný - Luisin malý syn.

Někdo kouří, já se modlím

"Chci jíst s vámi, mami, u nás to trvá déle," přiběhne třeba říci před začátkem večeře. "Tak se posaď tady," odpovídá mu shovívavě Luisa a vysvětluje, že je to tím, že mužů chodí do zdejší mešity mnohem více. "Žen je tady hodně jen o víkendu, třeba čtyřicet, v pracovním dnu to je docela náročné," dodává. A ví, o čem mluví.

Měsíc trvající ramadán pro ni znamená, že denně vstane po třetí hodině, vzbudí manžela a děti, připraví snídani, pomodlí se a vyrazí do zubní ordinace, kde pracuje jako sestra. Tam musí mezi své povinnosti vtěsnat další tři modlitby a večer kolem osmé hodiny je už v mešitě.

"S tím, že jsem muslimka, v práci žádný problém nemám. Na hlavě nosím bílý šátek, což se podobá čepečkům, které nosily sestřičky dříve, a když se chci jít pomodlit, tak jdu," popisuje.

S doktorkou se dohodla, že k tomu bude používat jednu z prázdných částí ordinace, a dokonce si tam mohla natáhnout i menší koberec. "Vždyť je to stejné, jako když si někdo z vás dělá pauzy na cigaretu. Tomu se také nikdo nediví," říká. Na otázku, jestli si myslí, že je česká společnost islámu otevřená, ale krčí rameny. "Nevím. Já sama se s problémy nesetkávám, pracuji v soukromé ordinaci, v nemocnici by to ale asi bylo jiné," dodává.

Občas však vysvětluje něco ve škole kvůli svým dětem. "Nemůžu kluky pouštět na výlety, kde by je naháněli do společných sprch, nebo někam, kde by je krmili vepřovým," vyjmenovává Luisa některé ze zásad, jež zatím v Česku příliš známé nejsou. "Muslimů tady žije jen kolem 10 tisíc, mezi nimi je Čechů pár stovek," uvádí ředitel Islámského centra Vladimír Sáňka a dodává, že jejich počet příliš neroste. "Konvertující se objeví jednou za několik týdnů," říká.

Na zahalené ženy tu proto lidé příliš zvyklí nejsou, což poznala i zmiňována Jana, která se muslimkou stala před třemi lety. "Bydlím na vesnici, takže jsem se šátkem začínala hodně postupně," přiznává. A například majitelka jazykové školy Soňa Diartová HN řekla, že jej s ohledem na svou práci nenosí v Česku vůbec, ačkoli nad sebou nemá nikoho, kdo by jí to zakazoval.