Tomáš Kučera

Přednáší demografii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze i v zahraničí. Od roku 2000 působí i jako mezinárodní expert Populačního fondu OSN (UNFPA). Populačním prognózám se věnuje od roku 1980. V posledních dvaceti letech se společně s Borisem Burcinem a dalšími kolegy podílel na tvorbě populačních prognóz, mimo jiné připravili podklady pro Bezděkovu komisi.

Stárnutí se Česko nevyhne, říká přední český demograf Tomáš Kučera. Nezachrání nás ani migrace a společnost se na to musí připravit. Díky lepší kondici ale budou moci lidé zřejmě pracovat déle.

HN: Je stárnutí pro Česko vážný problém?

Stárnutí je neodvratitelné. Jestli způsobí problémy, se ale teprve uvidí. Záleží, jak se s tím vypořádáme. Česko v tom není samo. Stárnutí řeší prakticky všechny ekonomicky rozvinuté země a čeká to i země rozvojové.

HN: Jak rychle budou staří lidé přibývat, kolik jich bude za třicet čtyřicet let?

Za 35 až 40 let by přírůstek měl být vůbec největší. Například lidí nad 65 let by mělo být kolem roku 2050 přibližně dvakrát tolik než dnes.

HN: Čím je to dané?

Především početnými generacemi narozenými po 2. světové válce a během ní, dále pak v 50. letech a vůbec největší dynamika stárnutí bude spojena s přechodem lidí narozených v babyboomu 70. let přes hranici 65 let.

HN: Dá se počítat s tím, že po roce 2050 se tento vývoj zbrzdí?

Počty seniorů nemohou růst donekonečna. Po roce 2050 by mělo dojít k výraznému zpomalení růstu a k vytvoření relativně stabilní věkové struktury. Ještě jsme ale nepočítali, co by udělalo s věkovou strukturou, pokud by například využití kmenových buněk v běžné lékařské praxi umožnilo vzestup naděje dožití do výšin 120 nebo 140 let.

HN: Kolik je nyní lidí nad 65 let?

Kolem 16 procent. Ale je potřeba si představit, že kolem roku 2050 jich bude v naší populaci 30 až 35 procent, tedy dnes těžko představitelné číslo.

HN: Kdy bude ten podíl nejvyšší?

Bude to akcelerovat kolem roku 2040. Začátek bude patrný už kolem roku 2037, 2038, kdy překročí věk 65 let první z tzv. Husákových dětí.

HN: Co se dá se stárnutím dělat? Jak by se na něj měla společnost připravit?

Se stárnutím jako takovým se nic moc dělat nedá. Většina početně silných generací už není migračně mobilní, takže je nikam "nevyvezeme".

HN: Je podle vás reálná představa, že tito lidé budou déle pracovat?

Myslím, že ano. Lidé budou aktivnější do vyššího věku. Všichni doufáme, že generace současných třicátníků nebo čtyřicátníků na tom budou ve stáří zdravotně lépe než současní senioři. Že velká část z nich bude plná energie a chutě do práce.

HN: Mohou být ale tak dlouho aktivní i lidé, kteří pracují fyzicky?

Pořád si představujeme, že když je někdo horník, tak bude horníkem až do 65 či 70 let. Ale to není možné, jediným řešením je rekvalifikace. Společnost se musí zabývat tím, jak využít potenciál seniorů, tam jsou obrovské rezervy. Je to podle mě jeden z hlavních receptů na stárnutí.

HN: Nebudou tedy všichni senioři bezmocní a závislí na ostatních?

Nejintenzivněji poroste počet osob v těch nejvyšších věkových skupinách. Jestliže lidí starších 65 let bude kolem roku 2060 dvojnásobek, tak těch starších 85 šesti až sedminásobek. A to jsou střízlivé odhady. Ale v té době mohou být ti 80letí v průměru ve stejném zdravotním stavu jako dneska jsou 65letí.

HN: Jsme v tom našem demografickém vývoji v Evropě výjimeční?

Nejsme příliš výjimeční. Jediné naše specifikum je, že do 90. let jsme v Evropě patřili k nadprůměrně mladým populacím. Jsme totiž jedna z mála zemí, která měla slabé ročníky narozené ve 30. letech a poměrně silné generace narozených za druhé světové války.

HN: Říká se ale, že budeme v Evropě patřit k nejstarším. Je to tak?

Mezi nejstarší země Evropy bychom se měli vyšvihnout začátkem 40. let tohoto století. Způsobí to obrovská populační vlna sedmdesátých let, kdy se nakumuloval efekt věkové struktury a zároveň stimulované plodnosti.

HN: Jaká je v Česku naděje dožití a jak se vyvine za 30, 40 let?

Ženy se dnes dožívají v průměru 80 a muži 74 let. U mužů jsme měli stagnaci od padesátých let do druhé poloviny osmdesátých let. U žen za stejné období naděje dožití mírně vzrostla, a to asi o jeden rok. Ale v řadě vyspělých zemí rostla o dva až tři roky za dekádu. U nás se to pak "utrhlo" kolem roku 1986 a naděje dožití začala růst. V případě mužů jsme za posledních dvacet let evropskou zemí s nejdynamičtěji rostoucí nadějí dožití. Stoupla o bezmála šest let. U žen byl nárůst podobný, jen o něco pomalejší. Zmenšuje se tak rozdíl v dožití mezi muži a ženami, který je nyní asi šest let.

HN: A jak to bude do budoucna?

Pro muže narozené kolem roku 2010 nám vychází naděje dožití 86 až 87 let. U žen je to asi 90 až 91 roků. Dožívat se devadesátky nebude výjimečné. Za 50 let to ale možná bude 100 či 110 let. Ale to bude na základě skutečností, které se dnes prognózovat nedají.

HN: Může se ta hranice v budoucnu dál posouvat na 120 a více let?

Nic není nereálné. Na konci osmdesátých let vědci s naprosto kamennou tváří tvrdili, a všichni jim věřili, že limit naděje dožití je 85 let. A dneska jsme jinde. Posledních deset let Francie a některé další země prognózují bez uzardění pro rok 2050 naděje dožití vyšší než 90 let. Ale před těmi 22 lety se zdálo, že někde kolem pětaosmdesátky je v průměru kód lidského těla, který to nepustí dál.

HN: Migrace, podle toho, jak vás poslouchám, moc velkou roli nehraje, nebo ano?

Ne. To jsme s kolegy spočítali už před pěti lety a už jsme to našim politikům ukázali. Migrace může prakticky jen eliminovat úbytek obyvatelstva přirozenou mírou. Čekáme, že se bude rodit méně dětí, než kolik lidí bude umírat. Ale s demografickým stárnutím migrace nemůže udělat prakticky nic. Abychom v příštích padesáti letech udrželi průměrný věk, museli bychom do České republiky "dovézt" 90 až 100 milionů lidí ve věku současných imigrantů.