V neděli 19. srpna 2012 dopoledne televizní americká stanice KTVI-TV na svůj web umístila interview s Toddem Akinem, republikánským kandidátem a favorizovaným kandidátem na senátora ve státě Missouri. Akin v interview říká:

“[Otěhotnění následkem znásilnění] je opravdu vzácné. Pokud se jedná o násilné znásilnění, ženské tělo nabízí způsoby, jak ‘celou věc’ uzavřít.”

Necitliví a špatně informovaní lidé jsou všude. Zajímavá je ale síla negativního ohlasu, který výrok vyvolal. Okamžitě ho byl plný twitter, po něm klasická média a brzy se začali ozývat i lidé z nejvyšších míst. Ještě tentýž den odpoledne zareagovala Akinova protikandidátka Claire McCaskillová:

“Jako bývalá žalobkyně jsem zblízka pracovala se stovkami obětí znásilnění a niterně rozumím jejich traumatu a bolesti. Právě tato zkušenost činí Akinovy výroky tak pobuřující.”

Prezidentský kandidát Akinovy vlastní strany, Mitt Romney, se k Akinovu výroku vyjádřil hned v pondělí ráno:

“Poznámky kongresmana Akina o znásilnění jsou urážlivé, neomluvitelné a — upřímně — chybné. Jako miliónům dalších Američanů nám přišly urážlivé.”

Senátor státu Massachusetts Scott P. Brown spolu s dalšími republikány vyzval Akina k odstoupení z kampaně:

“Akinovy poznámky o ženách a znásilnění mi přišly pobuřující, nevhodné a chybné. V naší veřejné debatě není místo pro takový způsob urážlivého uvažování.”

O chvíli později, stále v pondělí dopoledne, American Crossroads, jeden z klíčových sponzorů Akinovy kampaně, stáhl svoji podporu.

Todd Akin odmítl svou kandidaturu stáhnout a volby prohrál se ziskem pouhých 39.2% hlasů.

***

V pátek 18. ledna 2013 kandidát na českého prezidenta v podstatě prohlásil, že znásilnění je vítaným nástrojem přirozeného výběru. Kdo znásilňuje, je větší chlap. A nedostatek znásilňování vede k degeneraci.

V Americe výrok o nemožnosti otěhotět znásilněním vyvolal bouři na sociálních sítích, těžkou kritiku ve velkých médiích a okamžité, silné a jednoznačné odsouzení úřadujícím prezidentem, jeho protikandidátem i dalšími předními politiky, bez ohledu na stranickou příslušnost.

V Česku se bouře nekonala. Česká média Zemanův výrok jednoduše konstatují, a pokud jej vůbec komentují, podivují se spíše nad urážkou Schwarzenberga než nad glorifikací znásilnění (s pár cennými výjimkami). Publikum v sále Zemanův “bonmot” odměnilo přímo hlasitým “bravo!”. I sám Schwarzenberg přiznal, že ho Zemanův výrok pobavil, a následně reagoval jen na tvrzení o zdegenerované šlechtě (to ovšem není až tak překvapivé u někoho, kdo nabídku náhrdelníku výměnou za sex nazývá “posílením partnerského vztahu” (čas cca 12:20).

O Zemanově výroku a zcela neadekvátní reakci české společnosti jsem si povídal s kamarádkou, která pochází ze Slovenska a v současnosti také studuje v Anglii. Obojí se jí silně dotklo a je pro ni silným argumentem, proč se z Anglie nevracet domů.

Zastyděl jsem se. Za to, že jsem stejně jako ostatní nad Zemanovým výrokem pokrčil rameny jako nad nepovedeným útokem na politického oponenta a další z ukázek Zemanova buranství. Za to, že jsem si naplno neuvědomil urážlivost a necitlivost jeho výroku. A především za to, že jsem se nepozastavil nad téměř úplnou absencí hlasů jasně odsuzujících Zemanova slova jako zcela nepřijatelná.

Kdo znásilní, není větší chlap. Pro začátek je pachatel těžkého trestného činu se sazbou mezi 5 měsíci a 16 lety žaláře. A především je to někdo, kdo jiné lidské bytosti ublížil jedním z nejhorších způsobů, jaké existují. Ženy asi nemají problém představit si, o čem mluvím. Mužům pak doporučuji představit si místo srandokapsového obrázku zemana držícího za lem sukně unikající selku útok na svoji sestru, dceru, přítelkyni či kteroukoli jinou ženu, na které jim záleží. Pokud vám vaše vlastní představivost nestačí, doporučuji článek od lékaře, který (mimo jiné díky práci s uprchlíky a drogově závislými) má s následky znásilnění bohatou zkušenost.

Leckdo si asi říká, že situaci zbytečně dramatizuji. Zeman mluvil v nadsázce a šlo mu o to navézt se do Schwarzenberga. Neměl v úmyslu bagatelizovat násilí na ženách. Nechceme přece skončit jako některé západní společnosti, které pro samou politickou korektnost ztratily smysl pro humor.

Jenže bagatelizování násilí na ženách je přesně to, co Zeman udělal. Politicky nekorektní vtipy jsou zábavné a neškodné, když míří do vlastních řad, týkají se témat dnes již minulých nebo se dotýkají problémů, o kterých všichni víme, že to problémy jsou. V Zemanově případě ale muž zlehčuje problém, kterým trpí ženy, který je bohužel i dnes smutnou realitou (v česku dojde ročně řádově k 10 000 znásilněním) a jehož rozsah a následky si u nás bohužel většina lidí stále neuvědomuje.

Ve většině případů znásilnění není útočníkem neznámý psychopat ale zdánlivě normální muž z okruhu známých oběti. Některé hranice jsou nejasnější, než by naznačoval stereotypní případ přepadení v ztemnělém parčíku. To umožňuje útočníkovi i oběti nepojmenovávat věci pravými jmény.

Slova mají moc. Způsob, jakým mluvíme o nějakém problému, může zásadně ovlivnit, jak problém vnímáme a jak přistupujeme k jeho řešení. Výroky jako ten Zemanův v útočnících posilují dojem, že se chovají jako chlapi, a v ženách pocit, že když napadení ohlásí, jenom se jim vysmějí. Proto jsou tak nebezpečné a proto by reakce vyspělé společnosti měla být hlasitá a odmítavá.