Nad schizofrenií Evropské unie a některých jejích politických představitelů, se kterou bojují za často protichůdné či vzájemně se vylučující cíle, někdy zůstává rozum stát. Není to tak dávno, co Eurostat zveřejnil alarmující statistiky o chudobě v Evropě. Na starém kontinentu se podle ní na hranici sociálního vyloučení a materiálního strádání pohybuje téměř čtvrtina lidí. S chudobou je třeba bojovat, tvrdí Brusel.

 

Odhlédněme nyní od faktu, jak Evropané vnímají chudobu - její hranice se může více než miliardě lidí, kteří musí vyžít s dolarem na den, zdát jako nedostižný sen. Vysmívat se ale, že za hmotnou deprivaci považují rozmazlení obyvatelé starého kontinentu stav, kdy si nemohou dovolit koupit automobil, jíst maso alespoň každý druhý den nebo když nemají na týdenní dovolenou mimo domov jednou za rok (viz definice Eurostatu), by bylo laciné.

 

Je nicméně nutné posuzovat chudobu v kontextu a relacích dané společnosti. Jinak řečeno, Evropané se budou bouřit a vyjdou do ulic daleko dříve, než spadnou na dolarovou hranici chudoby dle afrických měřítek.

 

Zarážející ale je, když zhruba měsíc po zveřejnění zprávy o chudobě schválí Evropský parlament - tři měsíce před koncem svého mandátu (!) - novou a ambicióznější strategii jiného boje, tentokrát proti změnám klimatu, a to dokonce do roku 2030.

 

Ještě vyšší podpora zelené energie či ještě výraznější snižování emisí přitom nemůže mít jiné dopady než zdražení elektřiny a potažmo i dalšího zboží. Ekologické efekty jsou přitom nejisté; například Čína nebo Indie, které se klimatem příliš neznepokojují, „výpadek“ emisí v Evropě okamžitě nahradí.

 

Na jedné straně tak Brusel ochudí kvůli vyšším výdajům rozpočty evropských domácností a některé tím přiblíží hranici chudoby. Na druhé straně pak bude proti chudobě bojovat a vydávat na tento boj miliardy eur prostřednictvím neurčitých a těžko měřitelných programů.

 

Inovace v sociální politice, opatření napříč celým politickým spektrem, spolupráce s občanskou společností v zájmu efektivnější realizace sociálně politických reforem - to jsou jen některá z navrhovaných „řešení“ chudoby (viz Evropská platforma pro boj proti chudobě).

 

Člověka napadají snad jen dvě vysvětlení této schizofrenie. První: v prostředí rostoucího populismu se politikům de facto hodí „výroba“ lidí ohrožených chudobou, které pak budou moci velkoryse z veřejných peněz zachraňovat a těšit se na jejich hlasy ve volbách. A druhé: za snahami některých evropských politiků není zlý úmysl, ale pouhý diletantismus či naivita. Pak se nutně nabízí otázka, které z těchto vysvětlení je horší...

Související