Ministr financí Andrej Babiš vyhrál (zatím nepravomocně) svou při ohledně neoprávněné evidence komunistickou StB. Pro něj osobně to znamená jistě radost a odstranění překážek v politické kariéře. Ale je to také svého druhu konec lustrací.
Babiš dokázal přesvědčit soud, že estébáci cíleně konstruovali život agenta Bureše v několika rozdílných svazcích, zfalšovali klíčové dokumenty, doplnili závazek ke spolupráci. Stačily k tomu dvě okolnosti. Že mnohé klíčové svazky byly po roce 1989 zničeny. A že stařičtí estébáci před soudem řekli, že Babiš nebyl agentem.
Postavené na hlavu
V tomto příběhu je vše na hlavu. Důkazní materiál, který nemalá část odborníků označila za důvěryhodný a zjevně mezi sebou provázaný, není dostatečný. Slovenský Ústav paměti národa vystupuje v roli obhájců systematiky StB. A samotní svědčící estébáci jsou považováni za arbitry pravdy. V takovém prostředí Babiš dokázal, že to vše vlastně způsobila jen jeho dávná nechuť dovážet fosfáty ze Sýrie, kvůli čemuž ho začala StB nahánět.
Obsolentní lustrace
Jakkoliv vypadá celý příběh podivně, podstatné bude po případném pravomocném rozsudku jediné: Lustrace jsou už doopravdy přežitek. Teoretická kritika lustrací je jasná a dlouhodobá: i v kritickém roce 1991 s hroutícím se SSSR za zády přišlo poslancům pět let diskriminace komunistických kádrů jako dostatečná doba pro ochranu nové demokracie.
Rušit lustrace chtěl už Václav Havel a raději schválit služební zákon. Miroslav Šlouf zase dokázal, že když mu zákon zakazuje post šéfa úřadu vlády, může mít stejnou moc jako šéf premiérových poradců. Přesto obsolentní zákon dál platí. Hrajeme zde dál hru, že by řídící důstojník mohl přijít za někdejším agentem Burešem a vydíral by ho či donutil k nedemokratickém chování.
Nyní Babiš přidává i praktickou kritiku: pokud badatelé shromáždili záznamy o 17 jeho schůzkách s StB, předložili tucet svazků, kudy se příběh agenta s podepsaným závazkem line, a přesto to nestačí, pak není opravdu proč dál lustrovat demokratickou republiku podle svazků StB.
