Od vzniku protektorátu až do léta roku 1942 byl v důsledku takové politiky postup proti „rasovým cikánům“ zahrnut v rámci boje proti tzv. asociálům. Tak byly 10. 8. 1940 v Letech (okr. Písek) i Hodoníně (okr. Blansko) otevřeny tzv. kárné pracovní tábory – vznikly ještě dle nařízení druhorepublikové československé vlády, které protektorátní vláda převzala pozměňovacím výnosem. Tyto kárné pracovní tábory (KPT) byly určeny osobám tzv. štítícím se práce, které nemohly prokázat, že se živí řádným způsobem.

Především ale byla ta zařízení pouze pro muže, a to muže dospělé a 100% zdravé, totiž schopné stoprocentního pracovního výkonu. Vězňové, respektive káranci, byli v tomto zařízení držení pouze na jasně vymezenou dobu (zpravidla 3–6 měsíců), v průběhu které si měli odpykat trest prací (byly zde budovány úseky dálnice z Plzně do Moravské Ostravy). Mezi káranci byl etnických Romů spíše nižší počet, ale o takto zařazených Romech víme dobře, protože v seznamech káranců byli označováni velkým červeným C (cikán). To ostatně také naznačuje, že již v této době existoval jistý rasový záměr politiky proti tzv. asociálům. Počty Romů mezi káranci se pohybovaly mezi cca 10–20 %, více jich bylo v zimě, kdy se obce snažily zbavit nepohodlných obyvatel. Tak byl zaznamenán také případ, kdy jistá moravská obec nelegálně zařadila do tábora nezletilé romské chlapce. Když se na podvod přišlo, chlapci museli být propuštěni a vráceni zpět do své obce.

Oproti pozdější etapě tábora, tedy tzv. tábora cikánského, který na těch místech byl otevřen později, byly celkově podmínky věznění v KPT ještě relativně dobré. Především ubytovací kapacita tábora nebyla za této etapy překročena, celkový počet káranců nepřesahoval 200 lidí, a stále mějme na paměti, že to byli pouze dospělí a zcela zdraví muži, pokud někdo v táboře onemocněl, byl z tábora propuštěn do domácího léčení. Od ledna 1942 byly tábory spíše formálně přejmenovány na sběrné, ale stále v nich byli vězněni pouze dospělí muži.

            Měli bychom asi zopakovat, že mluvíme stále o Protektorátu Böhmen und Mähren, tedy státním útvaru, jehož samostatnost byla jen iluzorní. To se projevilo i v naprosté závislosti řešení „cikánské otázky“ na sousední říši. Není žádným tajemstvím, že v protektorátu se v často doslovném znění uplatnila všechna zásadní německá proticikánská nařízení, jen s jistým zpožděním.

V létě 1942 uzrál i v protektorátu čas k odmaskování do té doby skrytého rasového postupu proti „cikánům“. 10. 7. 1942 generální velitel neuniformované protektorátní policie vydal rozkaz o potírání cikánského zlořádu (v Německu v platnosti od prosince 1938). Teprve na základě tohoto rozkazu byly stávající sběrné tábory uzavřeny a na jejich místech byly od 2. 8. 1942 otevřeny tzv. tábory cikánské, všichni dosavadní vězňové sběrných táborů byli propuštěni, až na zde vězněné „rasové cikány“, kteří se stali prvními vězni nově otevřených tzv. cikánských táborů. Do nich byly již během prvních srpnových dní zasílány CELÉ romské RODINY, tedy včetně všech svých příslušníků, a to na neomezenou dobu. Na základě pozdějšího vývoje situace dnes již víme, že na těchto místech měli Romové skutečně čekat na další vývoj v řešení tzv. cikánské otázky. Ten nastal v prosinci 1942, kdy Heinrich Himmler vydal rozkaz (později známý jako Osvětimský výnos) platný pro celé německé území a jemu podléhající země (tedy včetně protektorátu), dle něhož měli být všichni „cikáni a cikánští míšenci“ (bez ohledu na stupeň svého míšení!) koncentrováni na jednom místě. Tím byl brzy zvolen koncentrační tábor v Osvětimi (respektive Osvětim II – Auschwitz II-Birkenau), kde byl otevřen tzv. cikánský rodinný tábor. Tam byli postupně shromážděni všichni Romové a romští míšenci z Německa a jemu podléhajících území. V květnu a srpnu 1942 také všichni vězňové z Hodonína a Letů, kteří byli zhodnoceni jako „rasoví cikáni“. Ostatní, kteří představám o rasových cikánech nevyhovovali, byli z táborů ještě před transporty do Osvětimi propuštěni. To jsou dnes prakticky jediní pamětníci, kteří ještě mohou o věznění vypovídat, protože ti, co byli zaslaní do Osvětimi, ve většině případů zahynuli nebo i kvůli prožitým útrapám a nedobrému zdravotnímu stavu se dnešních dnů nedožili.

            Podmínky života v éře tzv. cikánských táborů v Letech a Hodoníně byly otřesné již jen tím, že během prvního měsíce byla kapacita táborů (z původních 200 lidí) překročena na obou místech na více než 1300, čímž se podmínky života staly nevhodnými a se začátkem zimních měsíců dokonce otřesnými. Neizolované baráky, nedostatek obutí a ošacení, těžká práce, špatná strava (v Letech prokázáno kupčení personálu s vězeňskými příděly stravy), nedostatek vody pitné i na osobní hygienu i fakt, že zde byly vězněny malé děti včetně kojenců, způsobil, že už na přelomu roku 1942/43 na obou místech shodně propukly těžké epidemie nakažlivých chorob, které kosily zprvu hlavně vězně nejmenší, později bez rozdílu věku. Obyvatel obce Hodonín E. P. byl v té době dvacetiletý mladík a dobře si na situaci v táboře pamatuje: „Jejich hlavní strava byly brambory, to vím, protože se odtud vyvážely spousty bramborových šlupek, ale to byly úplně nateňunko okrouhané šlupky, aby ani kousíček brambory nezůstal. Měli prej takoje hled, že jedli aj syrový brambory…. Řeknu vám to zkrátka, hlídali to naši lidi, a byla to ta samá banda jako ti Němci.…nejhůř na tom byly děcka, Štarha nestačil dělat rakvičky. To bylo, každé ráno sem viděl, jak vezou na tom platoňáku takovejch sedum i více malých rakviček, bez ozdob, jenom černý. A oni měli zvykem házet do toho hrobu peníze a ten hrobník, než to zaházel, tak to ještě vybral ty peníze.“

Kromě toho v táboře byla velmi tvrdá disciplína a probíhaly zde dle výpovědí pamětníků i poměrně tvrdé tresty, které nemusely zůstat bez následků. Romský vězeň CT Hodonín, který pomáhal také v táborové ošetřovně, F. D., nar. 1921, vzpomíná: „Stalo se, že někdo tam ukradl (četníkům) králíka. …tak byl nástup a prohledávaly se baráky. Když se to nenašlo, tak každej desátej měl jít na lavicu (k bití). Tak dlouho až jako se králík anebo od králíka hlavně kožešina najde. Trvalo to hodinu. A nakonec, oni ju našli (kůži), ale ta kůže byla podstrčená. A řekli, že ona to ukradla a snědla. Ona byla nemocná hodně, hezká holka, nejhezčí, co vůbec byla. Byla taková poloněmka z Liberce. ….Byla nějakým způsobem nemocná, ona nebo ty (její) děti, takže se nemohla dostavit na apelplac. Tak ju tam dovedli na ten apelplac, my jsem tam stáli a ona dostala nespočetně ran. To se nedalo vůbec dívat anebo to počítat …. Dostala tolik bití, že asi za dva dni jí celá polovina zadku úplně odpadla. Vím o tým, že jsem na tý ošetřovně byl a s námahou se to ošetřovalo, no a nakonec byla transportována do Osvěnčíma, teda do Birkenau. Takový bití dostala, že jí ta půlka odpadla.“

Muzeum romské kultury, státní příspěvková organizace, se výzkumu a dokumentaci dějin, které prošly Lety i Hodonínem, zabývá od svého vzniku v roce 1991. Za tu dobu má ve svých sbírkách hodiny audio- a videozáznamů vzpomínek pamětníků (dnes už bohužel většinou nežijících) – bývalých vězňů těchto míst, kteří nezvratná fakta dokládají.

 

PhDr. Jana Horváthová, historik, muzeolog, ředitelka Muzea romské kultury, s.p.o.