Ledové jeskyně asi znají hlavně ti, kdo při cestě na Slovensko navštívili Dobšinskou ledovou jeskyni nebo Demänovskou ledovou jeskyni. Jde o dutiny, kde klasickou krápníkovou výzdobu po celý rok nahrazuje led, který umí být přinejmenším stejně malebný, jen je tam ještě větší zima. Vznik takové výzdoby obvykle umožňuje tvar dutiny a umístění vchodu, díky kterému se jeskyně stala jakousi pastí na studený vzduch zvenčí.

Málo se ví, že ledové jeskyně existují také v České republice, i když zdaleka nejsou tak působivé jako ty slovenské. Jednu z nich zkoumají vědci z Ústavu geoniky Akademie věd České republiky. Jde s systém puklin, který se jmenuje Ledové sluje a najdete ho u Vranova nad Dyjí. Geologové nyní oblast podrobně mapují za pomoci nové metody laserového skenování, kdy výsledkem je trojrozměrný model jeskyní. Jedním z výstupů má být digitální model sloužící návštěvníkům zdejšího přírodního parku. Z důvodů ochrany lokality je totiž zakázaný nejen vstup do podzemí, ale i pohyb v blízkosti vchodů.

Unikátní české Ledové sluje
Unikatni_ceske_Ledove_sluje

Ještě méně známé jsou ledové jeskyně v Moravském krasu poblíž obce Holštejn. Ty už ale nestřeží jen cedule ochranářů -v jejich nitru na nezvané návštěvníky číhá smrt. Nedaleko od Holštejna se v propasti Rasovna ztrácí vody potoka Bílá voda a jeskyňáři věřili, že další neznámé prostory se otevírají dál po proudu a vedou až k podzemní řece Punkvě a ke známé propasti Macocha.

Ve 40. letech minulého století badatele při průzkumu okolí Rasovny zaujal studený chlad, který tu dýchal ze skal i v nejparnějším létě. Proudy ledového vzduchu ženoucí se vzhůru mezi suťovými závaly napovídaly, že v podzemí by mohlo být něco zajímavého. Dne 12. dubna 1947 se pustila skupina vedená O. Ondrouškem do výzkumu problému. To už tušili, že tu mohou čekat něco neobvyklého.

Trpělivým a opatrným uvolňováním balvanů pomocí dynamitu, hornických nástrojů nebo - na nejnebezpečnějších místech - jen holýma rukama se chodba sladující průvan pomalu prodlužovala a chlad rostl. Trvalo téměř rok, než se prokousali pouhými 20 metry závalu a pak se před nimi objevila podzemní kaple vyzdobená třpytivými krápníky. Ty ale nebyly z kamene - všechno kolem tvořil led.

Vzápětí následovalo jedno překvapení za druhým. Podzemní studny naplněné čirým ledem, ledové závěsy, polevy a baldachýny, ledopády a podzemní kluziště - to všechno v každém ročním období. Neobvyklá výzdoba těchto dutin vznikla díky tomu, že tvar a průběh chodeb ovlivňuje proudění vzduchu neobvyklým způsobem: v zimě může chlad dovnitř, ale v létě se sem teplo nedostane. Vznikla tak jakási přírodní lednice. Na jednom místě skla tu jeskyňáři dokonce našli blízko sebe dva otvory: z jednoho čišel mrazivý chlad, z druhého teplý průvan.

Ale stěny velké části ledového království tvořily nestabilní suťové závaly. Zkřehlým jeskyňářům tu hrozilo, že obrovské nepevné balvany se na ně zřítí - jak se o několik let dřív stalo v podobném terénu na konci jeskyně Kateřinská, kde 9. ledna 1941 kameny v pohybu rozdrtily průzkumníka Jana Němce. I tady badatelé několikrát unikli podobnému osudu jen o vlas. Nakonec proto výzkum ukončili jen 60 metrů od vchodu, přestože bylo zřejmé, že ledový labyrint pokračuje dál.

Menší ledová jeskyně je i v Lužických horách na severním svahu Suchého vrchu. Jde o dutinu, která nevznikla rozpouštěním vápence vodou, ale v důsledku mrazového zvětrávání nekrasových hornin (tzv. pseudokras). Je jen asi 30 metrů dlouhá a úzká a situovaná tak, že jediným otvorem se sem může v zimě propadat chladný vzduch, ale teplý se se v létě nedostane. V současnosti není vstup povolen a vchod je uzavřen mříží.