V poslední době není prakticky dne, abychom se z médií nedozvídali pikantní podrobnosti z deníku trestně stíhaného bývalého ředitele fakultní nemocnice Na Homolce Vladimíra Dbalého. Někteří novináři po skončení vyšetřování jeho kompletní, údajně až třistastránkové zápisky získali a nyní z nich umně vytvářejí nekonečný seriál na pokračování.   

Tyto poznámky lze přitom úspěšně zařadit mezi další tzv. úniky z vyšetřovacích spisů. Tedy bohužel rozšířený nešvar, kdy se materiály, které by měly být jinak striktně užity pro trestní řízení, „nějak“ dostaly ven. Informace se dle tradičního scénáře objevily až na závěr nebo těsně po skončení policejního vyšetřování, kdy se s nimi již měli možnost seznámit všichni obvinění i jejich obhájci.

Zveřejnění zápisníku zjevně není v zájmu samotného Dbalého, o dalších na kauze zúčastněných osobách to však již úplně tvrdit nelze. Od koho informace pocházejí skutečně, vědí jen samotní žurnalisté a ten, kdo jim je zpřístupnil. Obhajoba obvykle prezentuje argumentaci, že úniky zcela jistě pocházejí od orgánů činných v trestním řízení. Ty je prý mají vynášet až v okamžiku, kdy už ke spisům má přístup i druhá strana, aby to na ní ukazovalo prioritně. Věřit tomu však může snad jen málokdo.

Na novinářích je u této kauzy vidět, že jsou za ní hodně vděční a náležitě si to i užívají. Popravdě se jim nelze příliš divit, je prakticky jediným větším korupčním případem za poslední dobu, a tak ani není v této oblasti moc o čem psát. Navíc se jedná o jedinečnou učebnicovou látku hodnou do příručky pro každého pachatele i vyšetřovatele korupce.

S takovým materiálem a pachatelem, který si takto dlouho, pečlivě a podrobně své aktivity včetně těch korupčních zaznamenává, přičemž si poznámky následně nechá sebrat, se každý kriminalista setká bez přehánění nanejvýš jednou za kariéru.

Deník názorně ukazuje korupční slangové výrazivo, typické konspirační postupy, vytváření klientelisticko-korupční sítě se vzájemnými protislužbami naskrz veřejného i podnikatelského prostředí. Lze z něj například demonstrovat jednu ze základních pouček, že formou úplatku může být prakticky cokoliv. V daném případě třeba kokain...

Zejména však zápisky v obecné rovině vypovídají o dlouhodobých naprosto šílených, mnohdy až neuvěřitelných poměrech v jedné z významných a renomovaných státních organizací. Výmluvně hodnotí osobnost jejího bývalého šéfa, jeho morální (ne)integritu a celkovou (ne)způsobilost.

O tom, jestli je vše napsané pravda, nebo jsou to jen fikce a pouhé podklady pro připravovanou knihu, jak tvrdí obhajoba, nechť si udělá obrázek každý sám. Logika věci velí, že většina popsaného reálný základ má, opak by smysl nedával.

Rozhodně se nikdo ze zainteresovaných nebude ke svému angažmá hlásit. Proč taky. Dbalý by si jen přitížil a ještě do velkých problémů zatáhl řadu dalších, většinou navíc veřejně exponovaných lidí. Ti samozřejmě budou vše popírat, bagatelizovat, k ničemu se nehlásit, jak to ostatně dnes do jednoho i činí.

Pro vyšetřovatele je deník zkrátka na jednu stranu téměř bezednou studnicí informací, která jako doplňková dokumentace jednoznačně do spisu patří. Jako důkazy určitě slouží příslušné zápisky zejména ke dvěma stíhaným zmanipulovaným zakázkám (digitalizace chorobopisů a nákup gama nože), pro které obvinění půjdou před soud. Údaje ze zápisníku v těchto případech totiž patrně korespondují s jinými nashromážděnými důkazy.

Odlišný důkazní pohled na věc je však u mnoha jiných, možná až několika desítkách popisovaných korupčních situací. V obecné rovině bez dalšího skutečně nic moc neznamenají. Nějaké, byť sebekonkrétnější, poznámky o schůzkách, osobách, úplatcích či protislužbách, samy o sobě neobstojí. Zpětně přitom bude velmi složité dokázat opak. Je tak pravděpodobné, že kromě námětu k několika čtivým článkům, deník až na výjimky k ničemu nebude.