Tentokrát je tu pochvala pro vládní koalici. Za to, že snad už do konce měsíce na vládě probere zákon o větším dohledu nad hospodařením politických stran. Mohlo by tedy být v budoucnu víc vidět, které firmy a kteří podnikatelé koho a jak platí. A také to, kolik komu a za co platí politici.

To se totiž v Česku zatím kontroluje tak, že tři úředníci z parlamentní knihovny projdou, jestli jsou formálně správně vyplněny kolonky v přiznání, které tam jednou za rok odešlou jednotlivé strany. A když chce nahlédnout veřejnost, musí si udělat výlet do Prahy. A když člověk předloží všechny možné průkazy, protrpí nějaké to čekání na chodbách a vyplní dost formulářů, tak mu ty papíry ukážou.

Snaha vlády tenhle středověk zmodernizovat rozhodně zaslouží pochvalu. Ovšem s tím, že je samozřejmě trapné, že to taková ČSSD nebo lidovci neudělali už dávno.

A také s tím, že to vládní strany nedělají jen proto, že by chtěly hrát s voliči fér hru. Dělají to proto, že se bojí sebe navzájem. A nejvíc Andreje Babiše.

Ten je jednak sám nejbohatší ze všech politiků, a to takřka nedostižně, druhak je schopný přinést hodně peněz i svému hnutí ANO. Svých i těch sponzorských. Na magnet Babiš se chytají nejen voliči, ale i mecenáši, kterým se může kamarádství s jeho stranou, jeho ministry nebo jeho poslanci a v budoucnu i třeba hejtmany docela hodit.

Nejvíc vylekaná z Babišových peněz je pochopitelně ČSSD. Stačí si přečíst varování Bohuslava Sobotky o nebezpečné oligarchizaci politiky na březnovém sjezdu sociálních demokratů. Nebo slova ministra vnitra Milana Chovance (právě jeho úřad zákon o financování stran předkládá), podle kterého “ten člověk v sobě koncentruje obrovskou ekonomickou, politickou a mediální moc, a proto se bavíme například o zákonu, který by stanovil limity financování politických stran včetně stropů pro volební kampaň”, jak řekl týdeníku Euro.

Sociální demokraté museli mnohokrát překročit pomyslný strop nákladů na kampaň, aby uspěli ve volbách. Už dlouho utrácejí víc, než vydělají. ČSSD je zadlužená až nad ušima a budoucí soupeření s miliardářem Babišem by ji mohlo zruinovat. Pár špatně odhadnutých volebních výsledků a je tu trabl, který dnes zažívá ODS. Kdysi největší, dnes těžce zadlužená strana, která musela propustit dvě třetiny zaměstnanců. Na nějakou masivní kampaň, která by jí vrátila její dávnou sílu (jakkoli to není jen o kampani), teď ODS moc myslet nemůže.

Hlavním motivem pro zavedení větší kontroly nad penězi politických stran je tedy fakt, že na hřiště vstoupil až příliš bohatý hráč. A pokud bychom zůstali u sportu, mohlo by se brzy stát, že česká politika začne vypadat jako formule 1. První jeden dva týmy budou neustále vyhrávat, protože budou mít oproti ostatním dvojnásobné rozpočty. Bude to nuda a především už to nebude moc o sportu.

Celý zákon se tvoří už nějakou dobu a celkem nenápadně se kvůli němu v koalici odehrálo několik drobných sporů. Z návrhu prozatím vypadl finanční limit pro volební kampaně. Nechtělo ho ANO. ČSSD ustoupila, aby prosadila alespoň něco. Klíčový je pro ni vznik speciálního úřadu, který by měl nejen kontrolovat hospodaření stran a jejich sponzory, ale právě také financování kampaní.

A úspěšně sociální demokraté prosazují i limit na finanční dary. V návrhu stojí, že by jeden dárce nemohl věnovat straně víc než dva miliony korun za rok. I když lze sponzorské limity obcházet rozepisováním darů na víc osob, je to zjevné omezení. Není divu, že nejvíc se tenhle bod nelíbí právě hnutí ANO.

Pro nás, které spíše zajímá, jak moc budeme jako veřejnost financování stran kontrolovat, teď přichází ta nejdůležitější fáze. V připomínkovém řízení, ale ještě víc pak ve sněmovně se může zákon dost změnit. To je dobré hlídat. Služební zákon také vypadal hodně nadějně, ale sněmovna bohužel využila svoji pověstnou schopnost otupit i tu nejzubatější pilu.

Kdyby ale zákon nakonec prošel alespoň v té současné podobě, Česko by se tím přiblížilo zase o kus směrem k moderním evropských zemím, kde některé věci jako limity pro financování kampaně nebo dary už dávno fungují. A nedoháníme tady nutně jen "Západ". Řeč je třeba i o Polsku, Maďarsku nebo Estonsku.