Pro boha živého, ať už se ten chlap aspoň pohne! Ať přestane významně mrkat a něco udělá. Ať típne tu cigaretu a přestane zírat do stolu. Nebo ať řekne aspoň nějakou souvislou větu. Ať se v tom filmu prosím prosím něco začne dít. Nebo usnu.

A taky že jsem usnula. Opět.

Od té doby, co jsem si řekla, že se naučím milovat artové zahraniční filmy a neusínat u nich, si vedu čím dál hůř. Za poslední měsíc jsem viděla tolik bizarních − ač kritiky oceňovaných − snímků, že bych mohla dělat školení na téma "Jak správně držet cigaretu a vydechovat kouř co možná nejfotogeničtěji". Nicméně ani pravidelné chození do nezávislých kin na nezávislé filmy mi v kinematografické narkolepsii nepomohlo. Naopak. Momentálně jsem na tom tak, že usínám, jen když někde zahlédnu písmena Lars von Trier.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se