Když sociální demokraté získali před 16 lety definitivně Lidový dům, bylo možné se na to dívat různě. Třeba jako na naplnění historické spravedlnosti: nikdo přece nepochyboval, že Lidový dům byl historicky sídlem sociální demokracie, a nikoliv Muzeem V. I. Lenina, které tu zbudovali komunisté poté, co areál v Hybernské, stejně jako zbytek země, ukradli. A bylo dokonce celkem snadné s ČSSD sympatizovat, protože úporná snaha někdejšího ministra financí za ODS Ivana Kočárníka odříznout své největší soupeře od příjmů z Lidového domu byla prostě ránou pod pás.

Ovšem existuje i jiný úhel pohledu, který v zájmu objektivity nelze zamlčet. Sociální demokraté se vlastnictvím Lidového domu, tohoto zlatého prasátka v samém centru Prahy, dostali do výhody, kterou jim museli všichni soupeři závidět. Její pravicoví rivalové, ať už to byla ODS, ODA, Unie svobody nebo jako poslední TOP 09, se prostě nemohli přihlásit k dědictví některé z historických stran, už jen proto, že výběr byl po roce 1945 významně zúžen. To samozřejmě mělo a má zásadní vliv na financování politiky, stran a téměř permanentních volebních kampaní. Abychom si rozuměli: to samozřejmě nemá být omluva kreativního účetnictví, ukrytých sponzorů a všech myslitelných způsobů, často na hraně zákona a mnohokrát i za ní, jak do politiky dostat peníze, bez nichž se tenhle obor prostě dělat nedá. (Ostatně, i v historii ČSSD najdeme pozoruhodné kousky.)

Zbývá vám ještě 40 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se