Možná se v českých prezidentských volbách v roce 2018 utká s Milošem Zemanem. Textař a někdejší úspěšný majitel sázkové kanceláře Fortuna Michal Horáček je prvním vážnějším jménem. A je dost známý i bohatý na to, aby vedl kampaň jako nezávislý.

České noviny už vás uvádějí jako kandidáta na prezidenta. Ale jestli správně rozumím, vy jste teprve oznámil, že do toho možná půjdete?

Přesně tak. Kandidatura nevzniká tím, že se někdo ráno podívá do zrcadla a řekne si – ty jsi ale pašák, kluku, ty bys měl dělat prezidenta. Teď je ale dobré období pro to, aby se ti, kteří by byli ochotni to zkusit, představili.

Takže jste pustil své jméno do veřejného prostoru a teď si počkáte na ohlas?

Nevzniklo to zčistajasna: už dlouho byly na Facebooku stránky vybízející mě ke kandidatuře, podpořily je tisíce lidí. A slyším podobné výzvy, když vystupujeme s kolegy na různých místech v republice s recitálem, který shrnuje mou písňovou tvorbu za 33 let. Možná to špatně čtu, ale měl jsem dojem, že se moje případná kandidatura stává tématem i pro lidi, které ani neznám. Takže když se mě na prezidentskou volbu v roce 2018 nedávno zeptal moderátor Martin Veselovský v internetové DVTV, upřímně jsem odpověděl, že možné to je.

Kdy se rozhodnete? Do konce roku?

Asi, nevím. Nenaplňuji nějaký předem promyšlený scénář. Pan prezident Zeman, o němž se předpokládá, že bude favoritem, řekl, že on sám své rozhodnutí oznámí v březnu 2017. Takže by mělo být jasno nejpozději do té doby.

Počítáte s tím, že byste tomu pak musel v příštím roce obětovat veškerý čas?

To je jasná věc. Jakmile se jednou rozhodnete, musí to být vážný pokus s úmyslem vyhrát.

Obětujete i vlastní peníze?

Víme, že tyto kampaně jsou finančně náročné. Nedá se to vyhrát čistě penězi, zvlášť pokud za jiným kandidátem bude stát například velká ruská naftová společnost. Slyšel jsem o legislativním návrhu, aby existoval pevný strop na výdaje za kampaň, 40 milionů korun pro první kolo a 10 milionů korun pro druhé. To bych považoval za rozumné.

Takže jste připraven nenávratně utratit 50 milionů korun ze svého?

Byly časy, kdy jsem měl problémy si koupit řízek, ale dneska ty peníze mám – a ano, jsem ochoten je vynaložit. Je to vlastně sázka a já nějaké vyhrál i prohrál a ani z jednoho se nekácím. A pak - je mi 64 a všiml jsem si, že v rubáši nejsou kapsy. Jinak... v takovou chvíli bych se obrátil i na všechny, kdo mě ke kandidatuře vyzývali, aby v tom případě také oni dali něco ze svého, byť třeba pětistovku. Jasně, je to částka, za kterou se dají koupit prima věci, punčocháče a lahev vína, ale byla by to deklarace, že i oni to mysleli vážně a záleží jim na tom.

Pokud byste do toho šel, ucházel byste se o nominaci od parlamentních stran, nebo byste sesbíral 50 tisíc podpisů?

Zákon připouští jednu i druhou možnost, ale myslím, že pokud jsme schválili přímou volbu, měl by kandidát ukázat, že je schopen těch 50 tisíc podpisů získat. Je to samozřejmě obrovské množství. A já nemůžu sedět třeba v Pelhřimově u stolečku s petičním archem, abych osobně kontroloval každý podpis. To vyčítám našim zákonodárcům, že jsme nepředepsali jako v Rakousku třeba 6000 podpisů - ovšem úředně ověřených na poště.

V čem si myslíte, že bude politika nejvíc odlišná od toho, co jste dosud dělal v hudebním nebo sázkařském podnikání?

Radši bych mluvil o tom, co bude podobné. Jdu lidem předložit svou nabídku a požádat je, aby ji zvážili. Moje šansony jsou příběhy prostých lidí – a o tom chci mluvit, o respektu ke každému z nich.

Jste si vědom, že budete dostávat otázky, na jaké byste nejraději odpověděl „co je vám do toho“?

To dostávám celý život, co jsem ve veřejném prostoru.

Dobře, pojďme to vyzkoušet. Máte záznam v rejstříku trestů?

Ne.

Opravdu? Ani žádný dávno vymazaný a zahlazený?

V roce 1974 jsem zfalšoval razítko Socialistického svazu mládeže, aby mi stát povolil cestu do Spojených států. Dostal jsem tehdy dlouhý podmíněný trest za falšování veřejné listiny, tuším dva roky se zkušební dobou na čtyři roky. Chci říct, že to bylo statečné a správné rozhodnutí, na které jsem hrdý. Ve stejné situaci bych se tak zachoval znova. Ale to každý ví, vyprávěl jsem to stokrát.

Budete to muset říkat postoprvé. V roce 2003 odstoupil z prezidentské volby očekávaný nástupce Václava Havla, uznávaný soudce Otakar Motejl, protože na něj soupeři vytáhli, že v roce 1978 způsobil nehodu, při níž zemřel chodec… Máte nějakou nemoc, která vás může diskvalifikovat?

Nemám.

Ani žádné zdravotní omezení?

Vůbec nic. Říkají výsledky screeningů, které podstupuji každý rok.

Proč jste neuvedl zranění oka při tenise? Vždyť jste na něj v roce 2004 málem oslepl, šel jste na několik operací.

Dnes si tím okem přečtu i noviny, takže jsem to nepovažoval za důležité. Těžké to bylo, ale před 12 lety.

Nikdy v životě jste se neangažoval ani v zastupitelstvu své obce. A teď chcete najednou skočit rovnou do nejvyšší funkce?

Já nevím, jestli tam skočím… Ale rozumím vaší otázce: je to pravda, nicméně český prezident je zvláštní funkce. Nevytváří konkrétní politiku, nesmlouvá s koaličními partnery, neměl by se mstít nebo intrikovat. Rozhodně by neměl vnášet další nervozitu do už tak dost nervózního prostředí. Republika potřebuje být čitelná, navenek i dovnitř. Prezident ať v zastoupení občanů kontroluje plnění vládních slibů.

Ale zastupitelstvo vás učí najít kompromis mezi různými představami, vyslechnout lidi a hledat pro ně řešení. Zkrátka zastupovat.

Ale tohle prezident nemá v náplni práce, alespoň podle mě. Nevládne. To vláda vládne. Říká co a jak. Prezident může mít větší vizi, ať se tedy soustředí na to "proč". Je to vlastně vrchní komentátor. A to už dělám nejmíň třicet let.

S kolika dnešními českými politiky si tykáte?

S žádným. Osobně je vesměs ani neznám. S panem premiérem Sobotkou jsem osobně nemluvil nikdy, s panem prezidentem Zemanem také ne, s předsedou ODS panem Fialou také ne… Kdo je tam další? Trochu se znám s Václavem Klausem, protože je členem stejného tenisového klubu a máme šatnu vedle sebe. Ale to mluvíme spíš o Nadalovi.

Můžete popsat životní situaci, kdy jste se musel rozhodnout čistě na základě svých hodnot?

Nevím, jestli otázku úplně přesně chápu…

Jestli umíte popsat dilema, kdy jste musel udělat morální volbu a nést za ni odpovědnost.

Pořád přesně nerozumím.

Jako podnikatel děláte jiný typ práce, než když se musíte jako politik rozhodnout v nejednoznačné situaci. Pak se ukáže, co je ve vás. Ale v žádné takové situaci jsem vás neviděl.

Aha… Jeden příběh vám řeknu. Jak víte, v létě 1989 jsme s Michaelem Kocábem založili občanskou iniciativu MOST, která si kladla za cíl přivést k jednacímu stolu tehdejší vládu a disent. Žili jsme v přesvědčení, že by to dramaticky snížilo hrozbu chaosu, kdy může dojít třeba i na střílení do demonstrantů nebo naopak věšení a lynčování komunistů. Na dobových fotkách z revoluce je vidět, jak s Kocábem sedíme důsledně na boku stolu. Chtěl jsem být nestranný parlamentář.

Pak přišla obří demonstrace v Praze na Letné – ta, kde vystoupil tehdejší federální premiér Adamec. Dostal pozvání jako jediný představitel moci, který mluví s opozicí. Ale byl to člověk tak strašně zatížený celoživotním pobytem v komunistických sekretariátech, že z toho neuměl vystoupit ani frazeologií, ani dikcí. Takže spustil o tom, že ohlášená generální stávka hlavně nesmí poškodit národní hospodářství… A během několika vteřin se přátelský třičtvrtěmilionový dav proměnil v nepřítele. Vypískali ho. Adamec byl vyřízený. Já jsem ho sledoval ze dvou metrů: nevěděl, co má dělat, stojí tam brunátný, všichni odvracejí oči a on na mě zakývá prstem. Přenáší to televize, kouká se celé Československo a já si říkám: Proboha, ne…! Kocáb mi později vyčítal: To jsi nevěděl, jak ses tím před kamerami odvařil, když ses s ním ještě v tu chvíli bavil? Ale já jsem musel! Byl jsem parlamentář!

Co vám vlastně tehdy Adamec řekl?

Úplnou kravinu. Něco jako: Neměli byste dávat takhle dopředu ty pojašené děti. Takhle on to vnímal - že na něj organizátoři to vypískání narafičili… Ale hlavně dodal, že bude s opozicí jednat dál. Tak jsem jeho vzkaz tlumočil Václavu Havlovi. To byl asi ten moment, na který jste se ptal – kdy člověk v sekundě řeší, jak se rozhodnout.

Ve svých textech i knihách jste romantizoval postavu hazardního hráče. A to včetně období černého sázkařství před rokem 1989. To dobře funguje v populární kultuře, ale ne v prezidentské kampani. Pro mé příbuzné ze severní Moravy se v takové chvíli změní vnímání: nikoliv sympatický hráč, ale neseriózní člověk z polosvěta, cosi jako vekslák.

Mají právo si to myslet. Ale přesto bych vašim příbuzným řekl, ať uváží nejen to, že vekslákem jsem nikdy nebyl, ale hlavně, že i hazard má mnoho podob. Vždycky jsem vystupoval proti hazardním automatům, jsou mi odporné. Zato o sázkařství jsem napsal několik knih včetně disertační práce z kulturní antropologie o fenoménu hráčství, kterou jsem řádně obhájil na kvalitní škole před hodně ostrými profesory. Taková hra je vážnější než běžný život. Opravdu.

V životě většinou nevíte, jestli jste něco udělal dobře. Jasně, pokud jste právě zachránil tonoucí dítě, tak ano, ale zda jste udělal třeba dobrý novinový rozhovor, to je vždycky věc názoru. Zato při sázkách je vždycky odpověď jasná a konečná: výhra, nebo prohra. Učí vás to vytvářet si názor a vědět o věci co nejvíc – nebo aspoň víc než váš soupeř - a především umět přijmout jak výhry, tak prohry. Dokonce bych i rád, aby se něco z hráčské etiky dostalo do širší společnosti. A o tom budu mluvit.

Jako například?

Když jsme v roce 1990 založili s kamarády společnost Fortuna, najednou jsme se ocitli v prostředí, které vyžadovalo smlouvy. Všude kolem samí právníci… Ale v hráčském světě stačila domluva. Vy si myslíte, že vyhraje Trump, já si myslím, že vyhraje Clintonová, takže na Trumpa vám dám kurz 3:1. Vy vsadíte pět set, a pokud Trump vyhraje, dostanete třikrát tolik. A není nutné to sepisovat, není nutné shánět svědky, protože stačí dané slovo. Kdyby se nedodržovalo, tak se hráčský svět zhroutí. Zatímco po vstupu do tzv. normálního světa jsem zjistil, že se tu píšou smlouvy v podstatě proto, aby se daly porušit.

Andreje Kisku se pokusil jeho soupeř dehonestovat jako „lichváře“. Ale nefungovalo to, protože Kiska byl vnímán pozitivně v souvislosti se svou charitativní prací. Kolik dáváte na dobročinnost? 

Když jsem byl předsedou představenstva Fortuny, podepsal jsem za tu dobu faktury na obecně prospěšné účely minimálně za 400 milionů korun. Ale chci být poctivý, takže hned přiznám, že to ani nešlo jinak. Zákon nařizoval herním společnostem odvádět předepsanou část výnosů na charitu. Ovšem s tím světem jsem se velmi dobře seznámil.

Mnohokrát jsem mluvil o tom, že životní situace každého z nás je různá: někdo se narodí ve Frýdku-Místku v rodině alkoholiků, někdo se narodí v rodině nositele Nobelovy ceny. To je jako: jeden dostal v kartách dvě osmičky a druhý čtyři esa. Ale máme-li být pospolitostí, musíme ty počáteční nevýhody z rozdaných karet snižovat. Proto jsem se věnoval Centru Paraple, které pomáhá vozíčkářům. Před pár lety jsem šel kdesi s hlavní osobností Centra Paraple, Zdeňkem Svěrákem, a úplně neznámá paní na vozíčku se na mě obrátí a říká: Vy jste mi věřil, zaplatil jste mi studium a já jsem dnes díky tomu magistra. A odjela. Už jsem si na to ani nepamatoval… Inicioval jsem Běh pro Paraple, což vzniklo původně ze sázky, jestli uběhnu konkrétní trať, z každé své desky dávám část výnosu holčičce s mozkovou obrnou. A v Roudnici jsem koupil a zbořil ohavné garáže a na jejich místě postavil veřejně přístupné náměstíčko s kašnou, sochou, zvonicí a zelení...

A pomáhám i jinak a jinde. Vy to možná nevíte, ale já ani nechci, aby se to moc vědělo. Sice to může motivovat jiné dárce, ale na druhou stranu mi připadá biblicky správné, aby se tím člověk moc nechlubil.

Kolik jste za ta léta dal z vlastní kapsy?

Víc než jednotky milionů korun.

Jeden český politolog napsal o porevoluční době do roku 1997 knihu s názvem Éra nevinnosti. Ale i toto období mělo od počátku projevy lobbismu: jako třeba zákon o loteriích z roku 1990, který odstranil monopol Sazky a umožnil vám začít podnikat. To přece nebyla revoluční nutnost jako třeba rehabilitace politických vězňů. Nebyla to odměna jednomu parlamentáři za jeho zásluhy během revoluce?

Jsem rád, že tu otázku kladete, protože kdyby zazněla v kampani, aspoň to řeknu předem. Nový zákon o loteriích se připravoval už od roku 1988, měl zlegalizovat kurzové sázky na státním závodišti v Praze, protože i režim si všiml, že jsou pro lidi atraktivní. Já jsem byl s kolegy pozvaný, abychom předložili herní řád Fortuny. Ale to je povinný dokument, který musí v tomto oboru předkládat každý. My jsme to samozřejmě tehdy neuměli psát, trvalo nám to tři měsíce. Nějaká paní doktorka Sobotová, která seděla na příslušném odboru ministerstva financí, nad námi pořád kroutila hlavou – chlapci, chlapci, co s vámi, zapomněli jste tam napsat skoky na lyžích… Pak někdy v květnu 1990 Česká národní rada přijala zákon. Fortuna vznikla v březnu – přece si nemyslíte, že bychom za dva měsíce stihli napsat celý zákon. Jednak jsme to neuměli, jednak je to časově nemožné, to vznikalo dávno před námi.

Celý zákon ne. Jen ho upravit tak, aby vám umožnil podnikání vedle dosud monopolní státní Sazky.

Ale kurzové sázky tam byly stejně. I bez nás.

Ale ovlivnil jste podobu zákona, čímž jste si pomohl.

To jsem si nepomohl já, ale národ, který cinkal klíči.

Myslíte, že jsme cinkali klíči kvůli prolomení monopolu Sazky?

Ne, ale cinkali jsme proto, aby tu bylo svobodnější tržní prostředí.

Měl jste vliv na znění zákona?

Ne, ne, ne. Ani slovem! Neviděl jsem předem tu zákonnou předlohu. Předložili jsme herní plán, na jehož základě jsme dostali licenci. Ale klidně vytesejte do mramoru, že jsem neovlivnil ani přijetí zákona, ani jeho výslednou podobu. Prošel hlavně proto, že stát chtěl už před rokem 1989 uvolnit možnost zřízení kasin v turistických hotelech a lázních.

Pokud byste se stal českým prezidentem, měl byste i výhradní pravomoc sám navrhovat ústavní soudce. Umíte říct tři vhodné kandidáty?

To by bylo v tuto chvíli pro mě velmi obtížné. Připouštím, že na to nemám kompetenci, abych se orientoval v množství případných kandidátů. Takže bych se poradil s těmi, kdo takovou kompetenci mají. Přihlížel bych k předchozí činnosti, k publikacím, k názorům právnické obce. Díval bych se na to nepoliticky, čistě odborně – co ti kandidáti dělali za kauzy.

Český prezident i sám jmenuje členy bankovní rady. Umíte říct tři vhodné kandidáty tady?

Neumím říct z hlavy českého Samuelsona nebo Keynese. Ale cítím se v této oblasti silnější. Za patnáct let podnikání jsem snad prokázal, že hospodárný být umím. A mám i konkrétní osobní preference, kam by se měla měnová politika ubírat.

Máte na mysli, že chcete přijetí eura?

My už jsme ho vlastně přijali, protože ČNB drží třetím rokem pevný, uměle nízký kurz kolem 27 korun za euro. Takže někdo arbitrárně určí nízký kurz, čímž vám arbitrárně zdevalvuje vaše prachy! Nebýt toho, byl by dnes řekněme kolem 24,60 koruny. Kdybychom místo toho přijali euro, tak se takovému umělému oslabujícímu zásahu vyhneme. To je moje představa, možná až moc podrobná.

Jste chytřejší než pět ze sedmi dosavadních členů bankovní rady, kteří měnovou intervenci prosadili s cílem oživit export, rozjet ekonomiku a vyhnout se deflaci?

Nejsem. Neumím to rozhodnout místo nich. Ale ptal jste se, tak odpovídám, jak bych nahlížel na měnovou politiku.

Uměl byste si jako prezident vybrat velvyslance pro Spojené státy, Slovensko nebo Německo?

To bych počítal zajíce před honem.

Ale takovým otázkám budete v kampani také čelit.

Bude-li pro mě jaká, teď jistě není. Jsem velký příznivec Petra Koláře, našeho bývalého velvyslance ve Spojených státech, v Rusku a Švédsku. Několikrát jsem se s ním účastnil panelové diskuse a líbily se mi jeho netriviální odpovědi. Takže to je pro mě příklad vhodného kandidáta. Osobně znám a vážím si i našeho konzula v New Yorku, Martina Dvořáka, a cením si Dity Fuchsové a Marie Imbrové, které znám z Afriky. A možná teď ukážu svou nevědomost, ale mně se velice líbí názory paní Magdy Vášáryové. Asi ji nemůžeme přetáhnout do naší diplomatické služby jakožto občanku jiného státu, ale její přesvědčení – leckdy horoucí – se mi velmi zamlouvá. A ten půvab!

Prezidentská služba je i byrokratická rutina a čtení právních dokumentů: musíte být schopen posoudit, zda by se měl vetovat třeba nový zákon o veřejných zakázkách. Měl?

Každý zákon bych si musel důkladně prostudovat, to je přece prezidentova povinnost. Neměl jsem k tomu zatím důvod, prezident nejsem. 

Chcete slyšet upřímný názor? Myslím, že v případě kandidatury byste dopadl v nejlepším případě řekněme jako Milan Kňažko na Slovensku v roce 2014, tedy bez postupu do druhého kola.

Tak to byste mi asi vypsal vysoký kurz… Ale ano, to je možné – jenže to přece vůbec nevadí. Až dojde na volbu, lidé si budou vybírat prezidenta z reálných kandidátů, kteří se přihlásí, ne z ideálních možností. To máte jako s volbou miss: existují určitě i krásnější holky, ale nepřihlásily se. Třeba moje úvahy povedou k tomu, že se objeví lepší kandidáti. Takovým rád ustoupím z cesty.

Rozhovor vyšel také ve slovenském časopise Týždeň.