Když přesně před čtyřiceti lety zemřel, v časopisu Der Spiegel měli velkou radost. V šuplíku jim totiž ležel rozhovor, který měl být prvním veřejným vypořádáním filozofa Martina Heideggera s nacistickou minulosti.

Rozhovor, který nakonec vyšel pod titulkem Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit, byl skutečnou "bombou". Nejvlivnější filozof 20. století se v něm samozřejmě nepřiznal k tomu, že by byl vnitřně přesvědčený nacista. Dost vypjatě ale naznačil, že pomýlení nacismem, které se v jeho případě projevilo hlavně ročním rektorátem na Univerzitě ve Freiburgu, bylo způsobeno přesvědčením, že v dějinách bytí tehdy přicházela jakási "hvězdná hodina".

Zkoumání vlivu nacismu na Heideggerovo myšlení se mezitím stalo skoro akademickou disciplínou. Existují desítky prací, které Heideggera buď odsuzují jako bytostného nacistu, nebo mu straní jakožto exaltovanému mysliteli frivolních jazykových kliček.

Když před rokem vyšly Heideggerovy Černé deníky, jakési filozofické zápisníky z inkriminované doby, bylo už téměř jasno, že nacismus byl pro Heideggera více než jen dějinná úchylka.

Deníky jasně prokazují, že antisemitismus tkvěl ve filozofovi Bytí a času mnohem hlouběji, než se doposud zdálo. Přesto, nebo právě proto, znělo tehdy, má ale smysl dál studovat Heideggerovo myšlení, které tolik ovlivňovalo i českou filozofickou scénu, včetně Jana Patočky a Václava Havla i celého disentu.

Nejzajímavější prací na toto téma se pořád zdá být stará kniha Jacquese Derridy O Duchu, v níž se francouzský filozof snaží najít odpověď na otázku, jak se posunulo Heideggerovo myšlení během pár let od jeho slavné rektorské přednášky o smyslu a poslání univerzity v roce 1933.

Ta studie ukazuje něco, co má daleký přesah za Heideggera a jeho filozofický a společenský význam pro vyrovnávání se s minulostí. Protože koneckonců o Heideggera už tolik nejde. Jeho problém splynutí myslitele a moci je daleko širší a vrací se nám v dějinách jako bumerang, jak je vidět na současné scéně nejen v České republice.

Derrida předvádí především detailní kontextové čtení. Ponechává v něm Heideggerovi důstojnost filozofa, ale zároveň vykresluje všechny hrozivé a nebezpečné linie jeho myšlení Bytí chápaného jako Osud, Nárok, Poslání, Vyslyšení volání. Jinými slovy: snaží se najít pohyby a místa, na nichž se dá studovat proměna myšlení v nebezpečnou ideologii, přesněji způsoby, jakými myslitel uhýbá od svých původních kritických záměrů a blíží se k propasti destrukce.

Derrida nikdy nenabízí mustry, přesto se dá říct, že naznačený způsob čtení je velmi užitečný pro jakékoliv čtení skrze dějiny. Myslitelova snaha je pak zachráněna nejen pro mnoho pozitivních věcí, které jeho myšlení přineslo, ale i pro jeho konflikt s duchy zla, které přicházejí i tehdy, možná zejména tehdy, když si je vůbec nepřipouštíme.

Čtvrteční výročí filozofovy smrti je dobrou příležitostí nejen znovu probrat Heideggerovu snahu uvolnit západní civilizaci z předmětného subjekt-objektového myšlení k myšlení celků a souvislostí, k myšlení dění. Nabízí také možnost znovu se zamyslet nad tím, do jaké míry "ušpinění" myslitelského či uměleckého gesta vede ke znehodnocení díla. Díla, které – jak říká sám Heidegger – je především otevřením světa.

Také u Heideggera a jemu zkušenostně podobných platí, že je lepší do tohoto světa vidět, než abychom se mu principiálně morálně vyhýbali.

Rozumět selhání a odčinění myslitele můžeme jenom tehdy, když se ho nebudeme bát opakovaně zúčastnit. A kdy jindy se to hodí lépe než v den kulatého výročí smrti významného myslitele...