Olympiádu lze dnes již sotva spojovat výhradně s ideály olympionismu zdviženými koncem 19. století Francouzem de Coubertinem. Měly vycházet z univerzální všelidské filozofie bez ohledu na různá náboženství. Byly založeny na ideálu duchovní a morální vyváženosti, snaze po sebezdokonalování a fair play. Sportovní setkání měla rovněž symbolizovat světovou solidaritu a mír.

Po více než sto letech myšlenka sportem spojených národů pod pěti kruhy nadále funguje. Z olympijských her se stal nejen sportovní svátek celé planety, ale rovněž mediálně lákavá megashow spojená s podnikatelskými zájmy. Olympiády se profesionalizovaly − dnes již nejsou sportovci vylučováni na základě podezření z profesionalismu, ale kvůli podezření z dopingu.

Olympiáda byla dvakrát přerušena kvůli zatím historicky nejkrvavějším válkám a vůbec je mnohdy silně politizována, neboť ji nelze oprostit od reality mezinárodních vztahů. Viditelně se tak poprvé stalo v roce 1936, kdy se konala letní i zimní olympiáda v Německu. Propagandistický tón her byl zachycen i v dvojdílném opusu Olympia od Leni Riefenstahlové, přestože se králem olympiády stal vynikající americký atlet tmavé pleti Jesse Owens. Olympiáda v Mnichově v roce 1972 byla kvůli únosu a vraždě 11 izraelských sportovců málem předčasně ukončena. Během studené války se navíc olympijská myšlenka stala rukojmím velmocí. Kvůli invazi do Afghánistánu se hry v Moskvě v roce 1980 setkaly s významným mezinárodním bojkotem, o čtyři roky později na olympiádě v Los Angeles se odmítl účastnit sovětský blok. Politizace her je viditelná také po konci studené války (zejména v roce 2008 v Pekingu a v roce 2014 v Soči). Pořádání olympijských her se stalo součástí budování prestiže státu a signalizuje částečně i mocenské posuny.

Sportovní utkání tohoto významu jsou totiž považována za důležitou součást veřejné diplomacie. Olympionik je nejen soutěžící, ale je rovněž propagátorem a kulturním vyslancem své země. Účast na olympiádě, či dokonce její zvládnutá organizace napomáhají budování dobrého jména státu a podporují širší povědomí. Sport v této roli umožňuje snadnější komunikaci, pomáhá překonávat rozdíly, buduje důvěru a pomáhá usmiřování. V současnosti proto i v českém prostředí zevšedněl výraz sportovní diplomacie, který přestává být zřejmě omezován pouze na mezinárodní zasedání sportovních činitelů. Sportovní diplomacie dovoluje vládám flexibilitu v rámci diplomatických vztahů, a to v pozitivním (navazování a vylepšování vztahů) i negativním smyslu (nátlaková diplomacie, embargo a neúčast). Sportovní diplomacie je tak mnohými považována za součást "soft power" (měkké síly) státu. Sport navíc již není oblast stojící pod plnou kontrolou vlád, jako více autonomní může být důležitým fenoménem v "postmoderní informační době".

Sportovní (mega)akce mohou tedy poskytnout hostitelské zemi významné příležitosti ve veřejné diplomacii, totéž ale platí i pro účastnické delegace. Je to zřejmě důležité natolik, že obrovské a překračované náklady, které podle mnoha studií v podstatě nemají většinou šanci na návrat, nehrají nejzásadnější roli. Můžeme se tedy těšit na další olympijské hry, letní v roce 2020 v Tokiu a o dva roky dříve na zimní v Pchjongčchangu.