Zdeněk Lyčka přijel na rozhovor na zahrádku břevnovské restaurace na kole. Kdyby byla na břehu řeky, možná by sem připlul na kajaku, nebo dokonce připlaval. Muž, který byl velvyslancem v Dánsku a poté řídil ve Švédsku České centrum, jejichž zahraniční síť donedávna coby ředitel vedl, je tělem i duší nejen cyklista, ale především vytrvalostní kajakář a běžkař. O svých − v očích většiny lidí extrémních − výpravách vydal knížky Na kajaku z Prahy do Severního moře a Na lyžích napříč Grónskem. Nyní se chystá sepsat zážitky ze své 2800 kilometrů dlouhé plavby přes deset států po vlnách Dunaje.

Divili se v Dánsku, že jste tam jako velvyslanec přespával pod širákem?

Ale to bylo v létě, na pláži, při kajakářských výpravách… Je pravda, že s mnoha lidmi, kteří by byli ochotni tohle podstoupit, jsem se ve své diplomatické kariéře nesetkal. Je to ovšem zajímavé pro obě strany. Když se sejdu s kolegy, mám o čem vyprávět. Ve starém Řecku se závodilo ve sportu, ale také třeba v básnění. Člověk se skládá z více úrovní a má širší záběr.

Na jaře jste absolvoval svou nejdelší jízdu na kajaku. Vydal jste se po Dunaji až do jeho ústí. Jakou vzdálenost jste vlastně urazil?

Letos jsem jel druhou půlku Dunaje. Tu první jsem zvládl loni, kdy jsem vyrazil od pramene, ujel jsem 1250 kilometrů a dostal jsem se asi 100 kilometrů za Budapešť. Nyní jsem za tři týdny dojel zbývajících 1550 kilometrů až do ústí v Černém moři na Ukrajině. Jízda po Dunaji byla třikrát delší než moje předchozí po Vltavě a Labi, kdy jsem ujel 880 kilometrů.

Zdeněk Lyčka (58)

Narodil se ve Frýdku­-Místku. V Ostravě vystudoval Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské a v Praze na Filozofické fakultě UK angličtinu a dánštinu. Získal doktorát ze severské literatury. Živil se jako programátor a systémový inženýr, po převratu nastoupil na ministerstvo zahraničí. Působil na velvyslanectví v Kodani, pracoval jako ředitel Českého centra ve Stockholmu. V letech 2008–2012 byl velvyslancem v Dánsku, poté byl do letošního léta pověřen řízením Českých center. Stále pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí. Se svou bývalou manželkou Violou přeložil Grónské mýty a pověsti sesbírané Knudem Rasmussenem. Knižně vydal i své zážitky o splutí Labe a přechodu Grónska. Má dvě děti.

Úctyhodné výkony. Ale na Dunaji, neřkuli na Labi, nezažijete taková dobrodružství, jaká byste zažil třeba na Orinoku. Nebo se pletu?

Dobrodružství i nebezpečí tam je, i když jiné. V Hamburku jedete úsek, kde míjíte 30 metrů vysoké námořní lodě, tam není o co stát. Vidíte loď na horizontu, jedete naplno, tedy sedm osm kilometrů v hodině, ale ta loď vás stejně dojede. Můžete se dostat i mezi dvě velké lodě, udělají se vlny vysoké třeba metr a půl. Kdyby se člověk převrátil, to už by moc legrace nebyla. Navíc hrozí, že si vás lodníci nevšimnou. S velkými vlnami jsem však zápasil i na Dunaji. K tomu tam bylo šílené horko, 35−38 stupňů. Pak už jsem se ani ničím nemazal a měl kůži, jakou mají cestáři.

Na Dunaji jste po cestě opouštěl Evropskou unii a zase se do ní vracel. Co to pro kajakáře obnáší?

Buzerace na hraničních stanicích v Srbsku byla neuvěřitelná. Přitom Srbové byli úplně nejlepší lidé, které jsem během své plavby potkal. Když jsem jel kus cesty s německým kamarádem a zrovna pršelo, nechali nás přespat u sebe doma. Ale policejní buzerace byla jako za starých časů. Rumuni se snažili, čekali jsme sice na vyřízení formalit asi hodinu, ale snaha tam byla, cítil jsem, že jsem zpátky doma v unii. A pak zase Ukrajina, ale tam jsem byl velmi příjemně překvapený. Skončil jsem na nějaké vojenské lodi a ti kluci byli úplně skvělí. Když viděli, že si vyndávám svoje jídlo, dali mi najíst. Pak se i ta jejich vrchnost snažila, aby o nich nevznikl nějaký špatný dojem.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se