Nebezpečný svět Marka Hudemy: Náš muž v Kábulu aneb Kde se stala chyba

Když před patnácti lety začal útok Spojených států a jejich spojenců na Afghánistán, vše vypadalo snadno a jasně. Pokud možno s minimem zahraničních vojáků měla být země zbavena vlády radikálního islamistického hnutí Tálibán, které zde hostilo teroristy z al-Káidy, strůjce útoků na USA z 11. září 2001.

A pak měla přijít vzorová rekonstrukce země a vybudování demokracie tak, aby se Afghánistán už nikdy nestal základnou teroristů.

Jak vypadá Afghánistán dnes? Asi 30 procent, podle jiných údajů dokonce 50 procent země kontroluje opět Tálibán a vláda se s ním snaží vyjednávat o míru a případném rozdělení moci. Místní armáda a policie, jež byla převážně vybudována za zahraniční peníze, nedokáže čelit útokům povstalců. Musí jí pomáhat zahraniční vojáci, kterých ale v zemi také není dost.

V Afghánistánu se po letech znovu objevily ozbrojené milice, z nichž některé mají pomáhat vládě, dalším velí místní magnáti. Někdy spolu tyto jednotky dokonce bojují. Nadto není příliš jasné, kdo vlastně zemi vládne a kdo za co odpovídá.

Moc si mezi sebou po posledních volbách rozdělili dva kandidáti s největším počtem hlasů − prezident Ašraf Ghaní a Abdulláh Abdulláh coby šéf výkonné moci. A zatímco se oba vzájemně obviňují z neschopnosti, Afghánci hlasují nohama: v počtu uprchlíků žádajících o azyl v Evropské unii jsou na druhém místě za Syřany.

Pro úřady mnoha zemí je stále těžší uprchlíky odmítat a považovat Afghánistán za bezpečnou zemi.

Kde se v Afghánistánu stala chyba, už několik let hledají akademici i politici. Seznam viníků je téměř nekonečný a vzájemně si protiřečí. Jen pro příklad: USA prý příliš agresivně bojovaly proti islamistickým povstalcům, ale podle jiných málo bojovali proti rebelům. Západ byl necitlivý k místní kultuře, zároveň ale příliš podlehl místním spojencům. Snaha vybudovat demokracii v nerozvinuté zemi prý byla chybou, ale demokratická pravidla nebyla vynucována. Zahraniční ekonomické pomoci bylo příliš málo, nebo příliš mnoho.

A samozřejmě vinni jsou i Afghánci jako takoví, kteří se prý vždy spojí proti cizincům.

Ve skutečnosti jsou téměř všechna obvinění pravdivá. Jde o kombinaci mnoha chyb, náhod a někdy i komických nedorozumění, jež snad nejlépe ilustruje příběh Hámida Karzaje, prvního posttálibánského prezidenta Afghánistánu v letech 2001 až 2014. Muže, který se z miláčka Spojených států stal jejich ostrým, a nutno říci, že i nespravedlivým kritikem. Dnes neúnavně prosazuje jednání s členy Tálibánu, která kdysi sám odmítal.

Jeho kariéra ukazuje, že mezi Západem a afghánskými politiky od začátku vládlo značné nepochopení. Kotrmelce v politice USA a jejich spojenců ho jen prohloubily.

Kábulský starosta

Karzaj se na post afghánského prezidenta dostal vlastně shodou náhod, jak začátek jeho vzestupu ve své nedávno vydané knize popisuje americký novinář Joshua Partlow. Američané měli po 11. září jediný cíl: zničit vedení al-Káidy v Afghánistánu. Už ale neměli plán, co se zemí udělat pak.

Hámid Karzaj, představitel důležitého půlmilionového kmene Popalzajů z většinového afghánského etnika Paštúnů, byl nakonec po dobytí země pro Američany jediným vhodným kandidátem na šéfa prozatímní vlády. Jiní vůdci afghánského odboje proti Tálibánu byli buď mrtví, nebo pocházeli z afghánských menšin.

Karzaj byl navíc vzdělaný uhlazený diplomat, měl zkušenosti z jednání se západními politiky a mluvil o smíření jednotlivých afghánských národností.

Nakonec se o to snažil i svým oblečením, ve kterém kombinoval prvky tradičního oblečení Paštúnů, menšinových Uzbeků a Tádžiků, někdy navíc se sakem evropského střihu.

Karzaj v Afghánistánu téměř nikomu nevadil. Mocní šéfové ozbrojených milic, jako byli Muhammad Fahím známý jako "maršál Fahím", Rašíd Dostúm ovládající sever země či Ismáíl Chán mající ozbrojence na západě, ho považovali za slabého, a tudíž vhodného vládce. Karzaj neměl vlastní ozbrojené milice a jeho moc fakticky nesahala daleko od hlavního města Kábulu − proto brzy získal přezdívku "kábulský starosta".

V lednu 2002 byl Karzaj shromážděním afghánských vůdců Lója džirga potvrzen jako prozatímní prezident. Zdálo se, že v Afghánistánu nastalo několik zlatých let.

Tálibán se stejně jako další extremistické islamistické organizace stáhl, v zemi bylo relativně bezpečno. Západní vojáci, kteří udržovali pořádek, byli vítaní. Vesnické delegace u Karzaje vyžadovaly přítomnost zahraničních vojáků ve svých obcích. A když autor tohoto textu tehdy Afghánistán navštívil, občané mu jako člověku ze Západu při náhodných setkáních děkovali za zahnání Tálibánu.

Do Afghánistánu začaly proudit peníze na rekonstrukci země a Karzaj dokonce obratným manévrováním připravil o moc některé šéfy ozbrojených milic, jež byly rozpuštěny. Další přetáhl na svou stranu. K posílení své autority Karzaj používal i peníze, které dostával od USA − v podstatě z nich uplácel své rivaly i spojence, ale Washington mu to toleroval. Věřil, že země přesto směřuje k demokracii.

Vy na nás jen máváte zbraněmi