Do divadla Drak chodil Jiří Bareš, rodák z Hradce Králové, už jako malý kluk. Z dětství si moc her nepamatuje, až v roce 1984 přišel na premiéru inscenace Sen noci svatojánské a ta se mu stala osudnou.

"To představení mě dostalo a přesvědčilo mě, že chci pracovat s loutkami," vypráví řezbář. Přitom moc nechybělo a skončil by u pian. Po základní škole nastoupil do chrámové služby a pak do firmy Petrof. "Nechtělo se mi dělat šedesát stejných nohou ke klavírům," vysvětluje, proč se poohlížel po jiném zaměstnání. Divadlo ho přesvědčilo, ale neměli hned volné místo. Načas se živil jako dřevomodelář a o tři roky později do divadla nastoupil.

Loutky pro divadlo Drak vyřezává Bareš už třicet let. Těší ho, že se stal součástí tradice, kterou OSN v prosinci zapsala na Seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

"Hrozně mě hřeje, že se zabývám něčím, co má nadčasovou hodnotu. Jsem rád, že jsem utekl k loutkám, i když to spousta lidí nechápe. Myslí si: Vy se tam ďoubete ve dřevě. Jiní mají o loutkářství zase příliš romantické představy. V první řadě je to ale řemeslo, to je důležité říci," upozorňuje Bareš ve své dílně plné nářadí, pilin a vůně dřeva.