Do divadla Drak chodil Jiří Bareš, rodák z Hradce Králové, už jako malý kluk. Z dětství si moc her nepamatuje, až v roce 1984 přišel na premiéru inscenace Sen noci svatojánské a ta se mu stala osudnou.

"To představení mě dostalo a přesvědčilo mě, že chci pracovat s loutkami," vypráví řezbář. Přitom moc nechybělo a skončil by u pian. Po základní škole nastoupil do chrámové služby a pak do firmy Petrof. "Nechtělo se mi dělat šedesát stejných nohou ke klavírům," vysvětluje, proč se poohlížel po jiném zaměstnání. Divadlo ho přesvědčilo, ale neměli hned volné místo. Načas se živil jako dřevomodelář a o tři roky později do divadla nastoupil.

Loutky pro divadlo Drak vyřezává Bareš už třicet let. Těší ho, že se stal součástí tradice, kterou OSN v prosinci zapsala na Seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

"Hrozně mě hřeje, že se zabývám něčím, co má nadčasovou hodnotu. Jsem rád, že jsem utekl k loutkám, i když to spousta lidí nechápe. Myslí si: Vy se tam ďoubete ve dřevě. Jiní mají o loutkářství zase příliš romantické představy. V první řadě je to ale řemeslo, to je důležité říci," upozorňuje Bareš ve své dílně plné nářadí, pilin a vůně dřeva.

Zrovna ořezává hlavičku loutky starého pána, připravuje ji na nové představení. Divadlo Drak na něm bude spolupracovat s anglickým režisérem Markem Downem. "Ještě nevím, jak se bude jmenovat. Ale dostal jsem zadání vyrobit loutku, která bude mít dřevěnou hlavičku, ruce, nohy, tělo hadrové a bude ji ovládat více lidí," popisuje svou práci Bareš.

Udělat loutku trvá podle něj zhruba sedm dní, ale samozřejmě záleží na tom, jaká má být. Během své práce v divadle jich vyrobil odhadem dvě stovky. Na každé představení se loutky vyrábějí nové a originální. Nejčastěji se dělá marioneta, loutka na drátkách nebo na nitích, maňásci nebo loutky ovládané zespodu.

Když si scénograf loutku objednává, řeší s řezbářem, jakou bude mít v představení úlohu. Dohadují se i na detailech. "Nejdříve se vyrábějí všechny hlavičky, abychom zachovali určitý styl. Kdybych vyráběl postupně celé loutky, první by se od poslední lišila," vysvětluje Bareš a ukazuje, jak docílí toho, aby loutka vypadala živě: "Pravá a levá strana obličeje nesmí být souměrná. Musím loutce vyřezat i nedokonalosti." Po odevzdání se loutka většinou ještě upravuje podle připomínek scénografa i herců.

"Každý řezbář do loutek promítá kus svého obličeje, ať chce nebo ne, je to na loutkách vidět," říká Bareš. Loutky se vyřezávají z lipového dřeva. To musí být dobře vyschlé, ideálně dva roky. "Důležité také je, aby kolem něj proudil vzduch ze všech stran," ukazuje řezbář na polínku, ze kterého zanedlouho bude loutka. Tohle dřevo získal od města, když se kácely lípy v parku. Česká loutka se také podle něj všude pozná. Vychází z řezbářské tradice inspirované barokem.

Nemáme ředitele ani finanční oddělení

Divadlo Drak patří k profesionálním souborům, své hry uvádí po celém světě. Tradice loutkářství je ale stále živá především díky nezávislým a amatérským souborům, jichž jsou v Česku tisíce. "Máme jich neobvykle početnou síť. To jinde nemají. Je to jejich zásluha, že máme zápis v UNESCO," říká ředitelka Muzea loutkářských kultur v Chrudimi Simona Chalupová.

Stejně to vidí i řezbář Bareš. V rámci evropského programu se byl podívat ve Slovinsku, jak tam funguje loutkářství, a tradici tam postrádají. "Technicky mají loutky zvládnuté skvěle, jsou hezké, ale nemají žádnou tradici, z níž by vycházeli a na kterou by mohli navazovat. A je to znát," říká Bareš.

Zatímco amatéři hrají většinou pro mateřské školy nebo na vesnicích, nezávislé soubory bývají profesionálnější a žijí zpravidla z grantů. Jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších jsou Buchty a loutky z Prahy, které patří k alternativním skupinám. Soubor založil Marek Bečka se svými spolužáky v roce 1991, dnes o loutkoherectví učí na DAMU.

"Vybrali jsme si, že chceme zůstat svobodní. Nemáme ředitele, sekretářku, finanční oddělení. Nikdo za nás neplatí zdravotní a sociální pojištění. Na druhou stranu to má samozřejmě výhody − můžeme si dělat, co chceme," říká Bečka.

Loutkářství se neustále vyvíjí, což reflektuje i část nezávislých souborů. Například tradiční divadlo hrají herci zakrytí, ti ze souboru Buchty a loutky se při hraní neskrývají. "Při představeních jsme vidět a občas do hry vstupujeme," vysvětluje Bečka.

Naproti tomu ale pořád existuje dost souborů, které se tradice záměrně drží a jejich hry vypadají skoro stejně jako před padesáti lety. Je to třeba Umělecká scéna Říše loutek z Prahy, v jejichž repertoáru jsou hry jako O kašpárkovi, O pejskovi a kočičce nebo představení pro starší děti a dospělé Johan doktor Faust, které se hrávalo už v 19. století.

Tradici loutkářství rozvíjeli kočovníci

Hraní loutkového divadla se v českých zemích rozvinulo v 18. století především díky kočovným loutkářům, mezi něž patřil třeba rod Kopeckých, kteří se divadlu věnují dodnes, nebo rodina Kočkova. "Jestli jsou příbuzní s dnešními Kočkovými známými z Matějské pouti, popravdě nevíme," odpovídá na nevyhnutelný dotaz Břetislav Oliva z PR oddělení Muzea loutkářských kultur. Veškeré tradice se obvykle předávaly v rodině z generace na generaci. "Arnoštka Kopecká hrála na počátku 20. století 17 her zpaměti, neuměla číst ani psát. Přesto byla úžasná, zastala všechny role, mužské i ženské, hraní se úplně oddala," vypráví Chalupová.

Boom loutkářství nastal ve 30. letech 20. století, kdy významný sběratel a podporovatel loutkářství Jindřich Veselý uspořádal v Praze výstavu, kam přijelo 26 tisíc lidí, na tehdejší poměry opravdu hodně. Pak začal loutkářství podporovat stát, loutky se kupovaly do škol a malá loutková divadla si oblíbily i rodiny s dětmi. "Měla ho každá rodina. Byla to jejich společná zábava, každý člen se zapojil. Někdo vyráběl kulisy, jiný vymýšlel scénář, další vodil loutky," popisuje Chalupová.

Loutky nezlomil ani komunismus. Zatímco ostatní umělce postihla cenzura, loutkové divadlo přišlo komunistickým pohlavárům neškodné a nepronásledovali ho. Týkal se ho pouze divadelní zákon, který loutkáře přivedl po ruském vzoru do kamenných divadel.

To jim pomohlo, protože tak dostali zázemí a prestiž, ale zase to hodně omezilo volné živnosti, takže loutkáři přestali kočovat.

Ještě na konci 18. století v Česku kočovalo více než 80 rodů.

Loutkářství se udrželo hlavně ve východních Čechách, odkud pocházely staré loutkářské rodiny. Například jeden z prvních českých loutkářů Jan Jiří Brát byl z Náchoda, duchovní otec českého loutkářství Matěj Kopecký pocházel z Hradce Králové. Proto i Muzeum loutkářských kultur sídlí v Chrudimi, kde se každoročně koná festival Loutkářská Chrudim.

Děti si chtějí věci osahat

V chrudimském muzeu cítí, že zájem o loutky zejména u rodin s dětmi stoupá. "Pořádáme různé akce, workshopy a lidé je hodně navštěvují. Někteří přijdou k nám do muzea i osmkrát do roka," popisuje Chalupová. Letos slavil devadesáté narozeniny Hurvínek, jedna z nejznámějších a nejoblíbenějších loutkových postav v Česku.

Kromě speciální výstavy mohly děti vytvořit například nové obleky pro Hurvínka, což mělo úspěch.

Muzeum prošlo před čtyřmi roky rekonstrukcí, přesto v něm návštěvníci nenajdou téměř žádné technologické vymoženosti.

"Neměli jsme tolik peněz, ale já jsem ráda, stejně bych je tady nechtěla. Ukazuje se, že v dnešní přetechnizované době děti hledají opak. Nemáme tu 3D duchy, ale zkušenosti z jiných muzeí ukazují, že děti si nejvíce hrají s dřevěnou skládačkou. Chybí jim poznávání světa rukama, potřebují si na věci sáhnout nebo samy něco vyrobit," míní Chalupová.

Díky zápisu loutkářství v seznamu UNESCO se bude muzeum nejspíš dále rozvíjet. Přestože si nyní nemůže na přístup ministerstva kultury stěžovat, stačí, aby se vyměnil ministr a politická vůle podporovat loutková divadla nebude. "Takhle víme, že se peníze najdou vždycky. Zápis na seznamu kulturního dědictví znamená, že musíme o loutkářství pečovat, kdybychom šli s kvalitou dolů, vyškrtnou nás. UNESCO po čase ověřuje, jestli je zápis oprávněný," vysvětluje Chalupová. Doufá, že si tak loutky získají ještě více pozornosti u veřejnosti.

Bečka je k dopadu na loutková divadla skeptičtější. "Zatím se zajímají akorát novináři. Na to, kolik nám přijde na představení lidí nebo jestli nám dá Praha nějaké finance navíc, to vliv mít nebude," myslí si zakladatel loutkového divadla. Strach o loutkářství ale nemá. Zájem podle něj mezi lidmi stále je a moc se nemění. Jeho soubor hraje spíš více představení než před lety.

Sám zatím neví, jestli bude mít komu loutkové divadlo předat. "Možná nejmladší dcera by mohla pokračovat," odhaduje.