Házet všechny uprchlíky do jednoho pytle, což řada lidí v Česku dělá, je chyba.

I když mezi běženci jsou nesporně i nebezpeční fundamentalisté, není možné rezignovat na pomoc potřebným. To by bylo popření evropské identity, která stojí na úctě ke každému jednotlivci, říká plzeňský biskup Tomáš Holub. Katolická církev podle něj musí vždy trvat především na milosrdenství.

HN: Doba adventu by měla být podle křesťanské tradice dobou zklidnění. Když se podíváme kolem sebe, žádné zklidnění nevidíme. Spíš naopak. Proč to tak je?

Asi hlavně proto, že se změnil charakter toho, jak se slaví Vánoce. Dřív lidé prožívali advent s těmi samými lidmi, se kterými pak slavili i vánoční svátky. Byla možnost obě období rozlišovat.

Dnes je to jiné. Máme kolem sebe mnohem víc lidí, kteří nám jsou nějak blízcí, a přitom vánoční svátky slavíme jen v úzkém kruhu rodiny. Takže se chceme v době adventu s co nejvíce lidmi potkat a mít vlastně Vánoce i s nimi. S nadsázkou se dá říci, že vlastně máme Vánoce čtyři týdny před Vánoci.

HN: Na Twitteru jste napsal: "Nechme se překvapit Hospodinem, co pro nás letos o Vánocích připraví." To Bůh každé Vánoce chystá něco jiného?

Myslím, že nám Vánoce pokaždé nasvítí z jiné strany. Jestli jsem si něco ve víře zachoval, tak přesvědčení, že Hospodin člověka překvapuje, a to pořád. To je strašně důležité, protože v okamžiku, kdy bych si myslel, že definitivně vím, jak se věci mají, měnil bych víru v ideologii.

Když jsem byl nedávno v Římě, tak o tom mluvil papež František. Řekl, že potřebuje destabilizované biskupy.

Tomáš Holub (49)

◼ Teologii studoval v Litoměřicích, Praze a Salcburku. Postgraduální studia absolvoval na Papežské lateránské univerzitě v Římě.

Na kněze byl vysvěcen v roce 1993.

◼ V roce 1998 se stal prvním českým vojenským kaplanem.

Sloužil v jednotkách, které se podílely na mezinárodních mírových misích IFOR/SFOR v bývalé Jugoslávii.

V armádě mu byla propůjčena hodnost plukovníka.

◼ V letech 2011 až 2016 byl generálním sekretářem České biskupské konference a od dubna 2016 je druhým plzeňským biskupem.

HN: Co to znamená?

Znamená to, že máme vystoupit z formalismu.

Církev si Boží milosrdenství zaškatulkovala, myslíme si, že jsme něco jako správci toho, jak milosrdenství funguje, a to je chyba. Musíme si uvědomit, že Boží milosrdenství je daleko větší a jinačí, než si dokážeme představit. A také, že když nás Bůh překvapí, tak to udělá v dobrém, takže se na to máme vždy těšit.

HN: Řada lidí má v poslední době pocit, že se moc není na co těšit. Že západní civilizace není v dobrém stavu, že se nad společností spíš stmívá. Čemu to přičítáte?

Je to důsledek novověké představy, že si všechno můžeme zajistit sami, že už nepotřebujeme dar shůry. Máme pocit, že si šťastnou budoucnost můžeme vytvořit jen vlastníma rukama, skrze politiku, technologie a tak dále. A teď se to najednou nepotvrzuje.

V tomto smyslu se nad Evropou opravdu stmívá.

HN: Myslíte, že je současná doba přelomová? Čím?

Přelomová je. V Evropě jsme si nalhali do kapsy a teď nás to dohání. Nalhali jsme si, že se staráme o trvale udržitelný rozvoj, a vůbec jsme se o něj nestarali.

Týká se to třeba neschopnosti chovat se propopulačně, takže vymíráme. Týká se to ekologických záležitostí.

A týká se to i toho, že jsme si mysleli, že mír a svoboda jsou jakoby samozřejmé, automatické věci, a ne záležitosti, o které musí každý jednotlivec neustále usilovat.

HN: Jak vnímáte negativní reakci společnosti na uprchlickou vlnu?

Neřekl bych, že to je celoevropská záležitost, podle mého je to spíš české specifikum. Máme zkrátka egoistický strach o vlastní dobré bydlo. Panuje u nás mentalita neochoty starat se o lidi, kteří jsou v nouzi.

HN: A nemůže to být tak, že se lidé prostě bojí? Třeba i o vlastní identitu?

Naše identita je hodně slabá. Česká společnost není zakotvena v ničem, co by ji drželo pohromadě. A právě proto, že nejsme pevně zakotveni, zřejmě nemůžeme mít otevřenou náruč.

Do armády už ne

◼ Tomáš Holub má mezi českými biskupy dvě specifika. Kromě toho, že je suverénně nejmladším z nich, také jako jediný sloužil v armádě, byl prvním vojenským kaplanem.

Na účast na misích v Chorvatsku a Bosně vzpomíná jako na zkušenost, která mu v mnoha směrech otevřela oči.

Jak pokud jde o lidské utrpení, tak při pohledu na roli kněze ve společnosti.

◼ Po službě v ozbrojených silách se mu ale nestýská.

"Když jsem odešel po jedenácti letech z armády, uvědomil jsem si, že je to jen výsek společnosti. A vynahrazuje mi to obrovská šíře toho, co teď mohu dělat, lidé, se kterými se mohu potkávat," říká Holub.

◼ V církvi řadu lidí provokuje, a to nejen otevřeně vyslovovanými názory na českou xenofobii nebo na chování prezidenta Miloše Zemana, nýbrž i upozorňováním na to, že se církev musí zbavit formalismu.

◼ První, co vás v jeho kanceláři upoutá, je certifikát potvrzující, že sponzoruje holuba v plzeňské zoo. A také kniha kreslených anekdot o současném papeži Františkovi.

HN: Narážíte na to, že česká společnost je nejateističtější v Evropě?

Nesouvisí to jenom s tím. Problém dobře osvětluje jeden rozhovor mezi premiérem Sobotkou a Karlem Schwarzenbergem, jehož jsem byl svědkem.

Premiér říkal, že jsme si situaci po druhé světové válce zjednodušili tím, že jsme se stali národnostní monokulturou tím, že jsme vyhnali Němce.

A Schwarzenberg odpověděl, že tím jsme si nic nezjednodušili, ale že jsme si to naopak zkomplikovali.

A to je přesně ono. My jsme si zkomplikovali možnost otevřenosti, protože vůbec nemáme zkušenost s nikým jiným, než jsme my sami.

HN: Jaký je váš pohled na islám?

Stále věřím, že islám je náboženství, se kterým je možné vést dialog. Na druhou stranu v prostředí, které se k islámu hlásí, je silná skupina, kterou musíme nazvat islamisty. To jsou nebezpeční ideologové, kteří k dialogu připraveni nejsou. Zásadní je držet rozdíl mezi islámem jako náboženstvím a mezi jeho nebezpečnými interpretacemi pod vlivem politických a ekonomických zájmů.

HN: Do Evropy s uprchlíky proniká spíše to, s čím je možné vést dialog, nebo to, co je nebezpečné?

Je to mix. Nemůžeme říci, že to jsou jen indoktrinovaní ideologové, kteří chtějí Evropě škodit, ani nemůžeme říci, že to jsou jen ti, kterým je potřeba pomoci. Úkolem církve je nicméně hlasitě křičet, že se nemůžeme vykašlat na všechny jako na jeden celek, a to i kdyby mezi nimi bylo jenom dvacet nebo třicet procent vysloveně potřebných. To by bylo popření evropské identity, evropské kultury, která stojí na úctě k jednotlivci. Je před námi obrovská výzva: Bezpečnostní složky mají mluvit o maximální bezpečnosti, církve zase o maximální úctě k důstojnosti jednotlivce − a v průniku obojího by měl vzniknout přístup, ke kterému bychom měli dospět.

HN: Řada lidí vám ale namítne, že při určitém nadlimitním množství příchozích se může změnit samotná podstata evropské kultury.

Mnohem vážněji bych bral tuto námitku, kdybychom nebyli vymírající kulturou. Ale máme samozřejmě naprosté právo očekávat od příchozích, aby plnili naše nároky za to, že jsme je přijali do svého domova. A také nemohou přicházet nekontrolovaně. Špatná ostraha hranic je jedním ze zásadních selhání Evropské unie.

HN: Vejde se do limitů naší pohostinnosti to, že po ulicích budou chodit zahalené ženy?

Pokud zahalování není součástí nějakého většího komplexu neúcty k jednotlivci nebo v rozporu se základní úctou k ženě, tak bych to nepovažoval za problém. Nezakazoval bych to.

Zákazy by měly mít jen bezpečnostní důvody. Jiné ne. Co mi vysloveně vadí, je nucení muslimských žen na francouzských plážích, aby se svlékly. Jde to proti principu svobody. Znám dost křesťanských řeholnic, které se taky nesvléknou na pláži. Proč by je měl někdo nutit do plavek?

HN: Zapojil jste se do české politiky tím, že jste 28. října nepřišel na udělování státních vyznamenání na Pražský hrad. Proč jste to udělal?

Vnímal jsem, že ve chvíli, kdy se státní vyznamenání stala součástí vyjednávání či jakýchsi obchodů, musím dát najevo svůj nesouhlas. Ještě pár dní předtím jsem si říkal, že je pro mě účast na Pražském hradě ctí, ale tohle jsem nemohl nechat bez reakce. Z velké části jsem se v církvi potkával s podporou. První, s kým jsem o tom hovořil, byl kardinál Dominik Duka. Byl jsem dlouhá léta jeho sekretářem a nemohl jsem takové rozhodnutí udělat bez toho, abych s ním mluvil. I když kardinál vidí věci z jiného úhlu, řekl mi, že respektuje můj pohled a bere to na vědomí. Toho si cením. Rozhodně to není věc, která by v našem dlouholetém vztahu vytvořila nějaké napětí. Bylo samozřejmě i několik reakcí, že nedělám dobře, ale takových bylo jen velmi málo.

HN: Co podle vás vyvolává v české společnosti Miloš Zeman?

Velmi podtrhl úlohu prezidenta, mnohem více než Václav Klaus. Je to dáno i tím, že byl zvolen v přímé volbě. Jeho způsob komunikace lidi staví buď do pozice jeho příznivců, nebo odpůrců. On svými výroky každého provokuje k tomu, aby si o něm udělal velmi silný názor. Bych byl radši, kdyby prezident lidi spojoval. Zemanovo vyhraňování se je více politické než státnické.

HN: Vztah české společnosti ke katolické církvi je, jemně řečeno, obezřetný. Dá se to změnit?

Je pravda, že v podvědomí české společnosti katolická církev neplatí za instituci, která by bránila zájmy národa. Máme to úplně jinak než Rakušané, Slováci, Poláci a Bavoři. Souvisí to s triádou husitství, protireformace a spojení církve s Vídní před rokem 1918. To jsou věci, které jsou v genetice českého vnímání.

Ale abych byl moderní − i s genetickým kódem se dá něco dělat. Pro mě je obrovskou nadějí moje zkušenost v armádě. Jako první kaplan jsem vstoupil do prostředí, které bylo netykavé, nebo rovnou nepřátelské. Pokud se někdo z vyšších důstojníků hlásil k tomu, že chce kaplany podporovat, tak jen proto, že tehdy byl ministrem obrany Vilém Holáň z KDU. Dnes je už situace úplně jiná. Kaplani jsou bráni v armádě vysloveně pozitivně. Myslím, že tohle by se mohlo ve velkém zopakovat i ve společnosti. Církev je samozřejmě mnohem větší, nemotornější plavidlo než pár vojenských kaplanů. Ale změna není nemožná.

HN: Co říkáte aktuálním návrhům ČSSD, že by se měly zdanit církevní restituce?

Pan hejtman Zimola, který s nápadem přišel, samozřejmě ví, že to je úplně mimo právní rámec. Ale ať si poslouží, účel podle něj zřejmě světí prostředky. Celé je to motivované tím, že chce získat hlasy lidí, kteří jsou proti "bohatým prelátům". Sází na to, že negativní emoce vůči církvi jsou tak velké, že se při jejich jitření vyplatí lhát.

HN: Dělá ale současná česká katolická církev dost pro to, aby negativní emoce vymizely? Nebo jinak − je církví papeže Františka, nebo pořád církví prelátskou, formální?

Jsme na tom podobně jako církev všude ve světě. Papež František vstoupil s úplně novými horizonty a církev se to snaží reflektovat. A vůbec to není jednoduché. Jsou to provokativní otázky, pokud jde o solidaritu, milosrdenství, vztah k rozvedeným. Ale také k ekologii, protože papež řekl, že poškozování životního prostředí je jeden z našich závažných hříchů. Jsou to témata, která vyvolávají v církvi nejednoduchou diskusi. Ale zároveň je nesmírně zajímavá. Alespoň pro mě v mé nové pozici.

HN: Co děláte vy, aby se vztah většiny lidí v Česku k církvi změnil?

Snažím se, aby součástí života církve byla otevřenost. Abychom se snažili pochopit každého člověka v tom, jak žije. Pro mě byla v tomto směru zásadní zkušenost kaplana za války v Bosně. Úplně to proměnilo můj pohled na to, co znamená být knězem.

Byl jsem mladý, tři roky po vysvěcení, a myslel jsem si, že kněz má hlavně sloužit mši. A najednou jsem se ocitl v prostředí, kde po mně mši skoro nikdo nechtěl. Ale zároveň tam spousta lidí potřebovala cosi jako duchovní službu. Třeba to, že jim budu naslouchat s garancí tajemství. Lidé říkali: "Nevěříme tomu, v co ty věříš, ale věříme tomu, že ty věříš v to, co věříš, a tak věříme i tobě." Najednou mi to otevřelo úplně nový prostor. Došlo mi, že bychom se jako církev mohli k lidem chovat jinak, vystoupit ze škatulek.

HN: Mimochodem − povedlo se vám někoho při službě v armádě přivést k víře?

Ano. Mám pár lidí, kterým jsem tam "nasadil Hospodina do hlavy".

HN: Zapadá do nového přístupu církve k lidem, o kterém mluvíte, i používání komunikačních technologií? Vy jste hodně aktivní na Twitteru…

Jsou to užitečné formy komunikace. Baví mě, že na Twitteru se potkám s lidmi, se kterými bych se jinak nejspíš nepotkal. A je to o to lepší, že se člověk musí se svým náhledem vejít do 140 znaků. Znamená to formulovat jednoznačně, jasně, krátce. To je dnes důležité. Jak říká papež František − sociální sítě jsou jednou z "periferií světa", kam máme jako církev jít. Nakonec sám František má na Twitteru miliony followerů.

HN: Dá se kázat ve 140 znacích?

To je otázka, co si člověk představí pod pojmem kázání. Twitter představuje možnost vyjádřit postoje a pocity k věcem, které společně prožíváme. A upozornit na věci, které se mně zdají důležité a nadějné. Pokud je toto kázání, pak ano.

HN: Popřejete k Vánocům něco české společnosti?

Nebudu přát společnosti, ale konkrétním lidem. Aby se potkali s tím, kdo se o Vánocích narodí.

jarvis_585c27d3498ebcc1e464a829.jpeg
Plzeňský biskup Tomáš Holub.
Foto: ČTK
jarvis_585c27d3498ebcc1e464a82d.jpeg
Tomáš Holub se nezúčastnil udělování státních vyznamenání na Pražském hradě. Chtěl vyjádřit nesouhlas s tím, že se vyznamenání stala součástí "jakýchsi obchodů".
Foto: ČTK