Hospodářské noviny brzy představí 50 nejúspěšnějších dam z byznysu a české veřejné sféry. Letos už podvanácté. Výběr je rok od roku složitější. Má jasná a neskromná kritéria, zatímco zajímavých žen jsou v Česku spousty a jejich kariéry působí stále pestřejším dojmem. A to je dobře. Podle řady kritérií ženy po celém světě včetně Česka žijí v době, která je jim historicky nejvíce nakloněná. Což ženám dodává sílu a sebevědomí. Statistici přitom posuzují všechny aspekty života − přístup ke zdravotnictví, vzdělání, důstojné podmínky k žití i možnost mít kariéru a angažovat se ve veřejném životě.

Další odpovědi

Odpověď na další otázky najdete v magazínu TOP ženy Česka 2016, který se objeví na stáncích 24. ledna.

Pravidla naší ankety teď nechme stranou a trochu odlehčeme. Rozhodla jsem se v souvislosti s tématem zeptat žen žijících, podnikajících a pracujících v Česku na dvě věci. Část z nich odpovídala na dotaz, jak se jim v Česku žije. V druhém případě jsem mladým kurážným manažerkám a podnikatelkám položila otázku, která dnes například britské feministky téměř uráží. A sice, zda by jako mužům rovnocenné první požádaly protějšek o ruku. Tady už se v odpovědích trochu rozcházejí.


Jak se žije ženám v Česku?


jarvis_58765ddc498e711a2f333f3a.jpegFeng-yűn Song, zpěvačka, hlasová pedagožka, hudební producentka působící v Praze

Myslím, že dobře. Mají dostatek. Mohou si žít podle svých představ. Mají i možnost seberealizace. Ovšem pod kvalitou života si každý představuje individuálně něco jiného. Konfucius říkal: "Jen silný donutí osud, slabého donutí osud sám." Také Jeho Svatost 14. tibetský dalajlama konstatoval, že "váš charakter vytváří váš osud". Takže to, jak se nám kde žije, je na naší volbě.


jarvis_58765ddc498e711a2f333f3e.jpegTereza Horváthová, spisovatelka, zakladatelka nakladatelství Baobab, překladatelka, organizátorka festivalu Tabook a matka sedmi dětí

Mně se tu coby ženě a matce žije dobře, zakonzervovaný despekt k ženskému pohlaví mi vyjadřuje jen soused hospodský a jeho kumpáni a občas nějaký blb. Ovšem jsem bílá, emancipovaná ženská, vím, co chci a proč žiju tak, jak žiju, mám skvělou rodinu, jelikož máme nakladatelství, nehledám práci a taky mám v životě nezasloužené štěstí. Otázka je, jak se tu žije jiným ženám, které si nemohly z nejrůznějších důvodů doplnit vzdělání a teď berou jakoukoliv práci, aby přispěly do rodinného rozpočtu, a přitom po nich jejich muži ještě požadují dokonalé domácnosti; ženám ze slabších sociálních vrstev, kde bývají zakořeněny předsudky; Romkám, jež vychovávají hodně dětí a skoro každý tu na ně hledí s despektem; rozvedeným ženám s dětmi, kterým muži neplatí alimenty (i těm, kterým alimenty platí); ženám nejrůzněji handicapovaným, nebo ženám, které vychovávají handicapované děti; ženám, jež vykonávají náročná zaměstnání v sociálních a pedagogických službách a nejsou za to dostatečně odměňovány; cizinkám, které tu chtějí najít azyl; ženám, jež pracují za deset tisíc měsíčně: prodavačkám, skladnicím, uklízečkám… Ten seznam by byl dlouhý. Často na tyhle ženy myslím, obdivuji, jak zvládají práci, rodinu, děti. Mnohdy jsou na všechno samy a vím, že to tu lehké nemají a že bude ještě dlouho trvat, než budou mít všechny ženy skutečně rovné příležitosti.


jarvis_58765ddd498e711a2f333f42.jpegMeitria Málková, office manažerka v Concur ČR, členka taneční skupiny Kintary, v Česku žije dvanáct let a s českým manželem má syna

První je žena, která žije pro kariéru. Často nemá děti. Druhá je matka/žena v domácnosti. Tato žena má jediný cíl: zaopatřit rodinu a uspokojit její potřeby. Třetí typ je žena, která v sobě spojuje ty dvě předešlé − žena, která dělá kariéru a zároveň má i rodinu. Tato žena musí zvládat multitasking. V Indonésii byly v minulosti ženy jen v domácnosti. Dívky byly odmalička drženy doma a pro roli manželky a matky důsledně vychovávány. To se za posledních čtyřicet let změnilo. Dnes si Indonésanky mohou vybrat, jestli se chtějí zaměřit na sebe, na rodinu, nebo obojí. Také české ženy se za dobu, co žiji v Čechách, změnily. Když jsem před dvanácti lety přijela do Čech, nebyla Česká republika ještě v EU ani v Schengenu. Oproti době, kdy jsem přijela, se Češky dramaticky proměnily. Ty dnešní mají o mnoho lepší styl a pohled na věc, to se naučily od Západu díky cestování i prolínání trhu.


jarvis_58765ddd498e711a2f333f46.jpegThuy Duong Trinh, absolventka Fakulty mezinárodních vztahů na VŠE a spoluzakladatelka Viet Food Friends

Ve Vietnamu jsem žila jen do svých sedmi let. Od té doby jsem v České republice, nemám tedy moc možností srovnávat. Po dvaceti letech v Česku si ale myslím, že se tu ženám žije dobře a že se jejich postavení každým dnem zlepšuje. Ženy mají stejné možnosti studovat, podnikat a budovat kariéru jako muži. I když v určitých ohledech to přece jen mají o něco těžší, protože se předpokládá, že se navíc budou plně starat o rodinu, zatímco muži se mohou zcela soustředit na práci. Vnímám však postupné změny ve společnosti, kdy se žena a muž střídají v péči o rodinu a domácnost a už se striktně nevymezují role žena = hospodyňka a pečovatelka a muž = živitel.


A teď pár otázek...


jarvis_58765ddd498e711a2f333f4a.jpegDita Přikrylová, zakladatelka hnutí Czechitas, které podporuje roli žen v IT

Požádala byste muže o ruku?

Ne, nikdy. Existují prostě jisté společenské tradice a přežitky, které se nemění. A také gentlemani by neměli vymřít jen proto, že ženy jsou emancipovanější a samostatnější. Žárovku si prostě neopraví a prstýnek by si taky neměly samy nasazovat.

Příjmení po muži: ano, či ne?

Ano, až se třeba jednou vdám a až mě ten gentleman požádá o ruku. Budu hrdě nosit příjmení svého muže.

Nosila byste snubní prstýnek?

A budu nosit snubní prstýnek.


jarvis_58765ddd498e711a2f333f4e.jpegIvana Kašická, ředitelka autobusové dopravy RegioJet

Požádala byste muže o ruku?

Pozvala bych muže na první rande, na večeři nebo na dovolenou a možná bych i byla iniciátorem prvního polibku, ale požádání o ruku by mělo rozhodně přijít ze strany partnera − muže.

Příjmení po muži: ano, či ne?

Osobně si se sňatkem změním příjmení po muži. Po mém partnerovi mají příjmení i naše děti. Dříve jsem se obávala, že odlišné příjmení matky a dětí bude problém, až dítě začne chodit do školky a školy. Dcerka je už školačka a až na pár spíše úsměvných příhod nám to nezpůsobuje žádné problémy. I přesto vím, že v budoucnu budu ráda nosit příjmení svého muže a našich dětí.

Nosila byste snubní prstýnek?

Určitě ano.


jarvis_58765ddd498e711a2f333f52.jpegNatálie Perkof, designérka a umělkyně

Požádala byste muže o ruku?

Ano, samozřejmě. Přece nejlepší je říci si o to, co chceme.

Příjmení po muži: ano, či ne?

Pokud nám muž chce své příjmení dát, je to od něj projev lásky. Nicméně dovedu si představit odmítnutí například v případě, že jméno ženy vytváří jakousi "značku", pod kterou působí.

Nosíte snubní prstýnek?

Bohužel nenosím, jelikož mně překáží při práci. Nicméně prstýnek je pouhý symbol lásky a sňatku mezi ženou, mužem při asistenci boha, absolutna. Ale lze tento symbol nosit pouze v srdci a vyjadřovat toto spojení především vlastním životem.


jarvis_58765ddd498e711a2f333f56.jpegMimi Lan, návrhářka

Požádala byste muže o ruku?

Ano, dala bych mu jasně najevo svůj názor a rozhodnutí, ušetřila bych čas jemu i sobě. A v případě, že nám manželství neklapne, nebudu mu to vyčítat.

Příjmení po muži: ano, či ne?

Nevím, ráda bych si nechala svoje příjmení, měla bych výčitky svědomí kvůli rodičům, kdybych jednala jinak. Narodila jsem se s ním. Nevidím důvod měnit jméno kvůli manželovi.

Nosíte snubní prstýnek?

Nosila jsem snubní prsten, ale přibrala jsem po porodu a prsten je mi malý.