Do malého příbytku z vlnitého plechu fouká chladný vítr a sychravé počasí proniká až dovnitř k jeho obyvatelům. Dvaatřicetiletá Kanchi Lama sedí na udusané hlíně a kojí svoji nejmladší dceru, zatímco dvě starší děti běhají venku. Na místě, kde před necelými dvěma lety stál jejich dům, se pasou dvě kozy přivázané ke kůlu. "Šetříme a čekáme, až nám od vlády přijdou slíbené peníze. Pak začneme stavět," vysvětluje Kanchi.

Dům, v němž bydlela s celou svou rodinou, spadl v dubnu roku 2015, kdy Nepál postihlo nejsilnější zemětřesení za posledních 80 let. Dosáhlo síly 7,8 stupně Richterovy stupnice a zničilo více než 880 tisíc budov. Přes osm tisíc lidí zemřelo a další více než tři miliony lidí přišly o svá obydlí stejně jako Kanchi. Díky mezinárodní pomoci, na které se 20 miliony korun podílela také Česká republika, získala vláda v Káthmándú na pomoc obětem více než čtyři miliardy dolarů. K mnoha tisícům lidí se však peníze dodnes nedostaly.

Více než rok a půl staré neštěstí je tak v Nepálu i přes početné sbírky a práci neziskových organizací vidět takřka na každém kroku. Centrum hlavního města Káthmándú stále připomíná staveniště. Královský palác postavený před stovkami let teď musí podpírat dřevěné trámy a na místě několika chrámů se tyčí hromada cihel a kamení. Kulturní bohatství, jež každý rok lákalo statisíce turistů, zůstává nadále v ohrožení.

Ještě v roce 2014 přicestovalo do Nepálu podle údajů Světové banky téměř 800 tisíc návštěvníků. O rok později vláda zaznamenala pokles o třetinu. Nyní počítá s opětovným růstem turistického ruchu. Nutno dodat, že turistický potenciál Nepálu zatím nebyl zcela naplněn. Kromě krásné přírody dnes mnoho památek chátrá nebo již neexistuje.

Hromady suti jsou však kromě metropole k vidění i v ostatních městech a obcích země. Řady domů v ulicích pravidelně přerušují prázdná místa a budovám, jež zůstaly stát, chybějí někdy i celé zdi.

Kanchini sousedé se s tím tak snadno jako ona nesmířili a na stavbu nového domu si vzali úvěr. Věří, že slíbené kompenzace dříve nebo později přijdou na jejich účet a svůj dluh pak splatí. Hlavně aby další zimu už přečkali v teple.

A tak někde zbytky základů domů zarůstají zelení, zatímco jinde se na nich intenzivně pracuje. Vypadá to jako nepřetržitý proces budování a obnovy. Nekonečná práce. Ženy nosí cihly a kamení v nůších na zádech, muži vozí kolečka plná cementu a harampádí. Chvíli trvá si uvědomit, jestli zrovna sbírají stavební materiál z trosek, nebo doopravdy stavějí.

Mnohem smutnější podívaná se však naskýtá mimo větší města. Obyvatelé těžko dostupných vesnic v horách v podstatě stále čekají. Na peníze na výstavbu, na stavební materiál, na to, až přestane pršet nebo až skončí zima. Jediné, co na venkově připomíná slíbenou pomoc, jsou loga mezinárodních organizací natištěná na plachtách stanových přístřešků a na teplých dekách.

Pomoc je na cestě

Peníze k dispozici jsou, jenomže leží v místních bankách. Po dohodě se Světovou bankou se právě skrze ně finanční prostředky distribuují. Každá rodina zasažená zemětřesením obdrží na svůj účet 200 tisíc nepálských rupií, což je v přepočtu zhruba 46 tisíc korun. Že by to mělo stačit na výstavbu domu pro několikačlennou rodinu, místní lidé souhlasně odkývou. Stejně tak se shodnou na důvodech, proč se k nim peníze ještě nedostaly.

Tím prvním je politická nestabilita. "Vláda a opoziční strany se nedokázaly domluvit na způsobu distribuce peněz a to celý proces prodlužuje," pokouší se nastínit problém místní novinář z Nepálského centra pro investigativní žurnalistiku Anurag Acharya. "V podstatě jde o to, že ti, kdo jsou zrovna u moci, chtějí peníze distribuovat tak, aby v očích voličů byli za hrdiny. Opozice se jim v tom naopak snaží zabránit," dodává.

Nepál se s vnitropolitickými konflikty potýká od roku 1990, kdy byla zrušena absolutistická monarchie. Do roku 2006 navíc v zemi zuřila desetiletá občanská válka, v níž se maoisté snažili svrhnout krále a nastolit republiku. To se jim podařilo v roce 2008, ale v zemi bez jakékoliv demokratické tradice se tento politický systém stále učí.

Anurag Acharya je však i přes mnoho vládních korupčních skandálů, které jako investigativní novinář odkrývá, vcelku optimista. "Systém finanční kompenzace pro oběti zemětřesení je už stanoven. Řada postižených už získala první splátku na rekonstrukci svých obydlí před zimou a je šance, že i druhá splátka dorazí v nadcházejících měsících," popisuje situaci v době, kdy už v horských oblastech uhodila krutá zima.

Druhý problém je pak čistě logistický a souvisí se samotným způsobem distribuce peněz. V chudé rozvojové zemi, jež se rozprostírá na území nejvyššího pohoří světa, není pro každého úplně běžné vlastnit bankovní účet. Aby toho nebylo málo, ani bankovní síť zdaleka nedosahuje do těch nejodlehlejších horských oblastí. Pro mnoho lidí je pak cesta k penězům plná těžko překonatelných překážek.

 Nejsou banky, není pomoc

V centrálním regionu Dolakha, který sahá až k hranicím s Čínou a patřil mezi nejhůře zasažené oblasti, žije jedno z nejvíce vyloučených nepálských etnik jménem Thami. Jeho členové obývají vesnice postavené na úpatí kopců v lesích daleko od měst. Chovají dobytek, pěstují rýži a zeleninu, kterou prodávají na trzích. Fungují soběstačně, jen děti posílají do několik hodin chůzí vzdálené školy. Do prvního města, kde se nachází banka, vede desítky kilometrů dlouhá cesta náročným terénem.

Jedna z takových vesnic, čítající 80 rodin, zmizela během zemětřesení z povrchu zemského. Všichni obyvatelé byli přesídleni do tábora na podobně špatně dostupném místě mezi lesy. Jejich pozemky a pole zůstaly na několik set metrů vzdálených kopcích, kde stále hrozí nebezpečí sesuvu půdy. Přesto se tam každý den vracejí obdělávat svá pole. Je to jediný zdroj jejich obživy.

Kromě peněz na výstavbu nových domů proto tito lidé čekají rovněž na povolení, na jehož základě by si pozemky zničené zemětřesením mohli vyměnit za pole na bezpečnějším a dostupnějším místě.

Návrat k normálnímu životu jim tak komplikují hned dvě velké překážky. Tou první je vzdálenost od nejbližšího města, respektive banky či úřadu. Ještě větším problémem jsou ovšem doklady, které potřebují k otevření bankovního účtu a ke komunikaci s úřady vůbec.

Stejně jako v jiných odlehlých oblastech Nepálu, i u etnika Thami je problémem velmi nízká gramotnost (celková gramotnost v zemi se pohybuje kolem 64 procent). Pro lidi, kteří neumějí číst ani psát, představuje jakákoliv úřední korespondence nesplnitelný úkol. Komunity žijící po celé generace v odlehlých oblastech navíc často nemají ani potřebné doklady. Půdu, na niž nemají kupní smlouvu, jim pak nikdo nevymění. Bez identifikačních dokladů jim zase žádná banka nezřídí účet.

Kdo má nárok na identitu

Otázka občanství a identity představuje pro Nepálce z těžko dostupných míst dlouhodobou komplikaci, jež se na povrch znovu dostala právě kvůli zemětřesení. Nepál je heterogenní země, kde na bezmála 150 tisících kilometrech čtverečních žije přes 31,5 milionu obyvatel z desítek etnických skupin a kmenů.

Nejvíce vyloučené skupiny jsou zpravidla také nejchudší a v případě přírodní katastrofy zároveň nejvíce zranitelné. Mluví odlišnými jazyky a dialekty, často dokonce žijí podle vlastních pravidel a zvyklostí. Některá etnika praktikují například mnohoženství, které však nepálská ústava nepovoluje.

Právě ženy se nejčastěji stávají oběťmi ztráty identity. Ta se dědí z otce na dceru a z manžela na manželku. Aby dívka získala v 16 letech občanský průkaz a s ním i oficiální občanství, musí jí doklad podepsat otec. Pokud se do té doby stihne vdát, což v mnoha komunitách není neobvyklé, stává se garantem jejího občanství manžel. Z matky na dceru přechází občanství pouze ve výjimečných případech.

Když se žena ocitne bez dokladů, nemůže si zřídit bankovní účet, a ztrácí tak šanci na finanční pomoc. Jak snadné je se do takové situace dostat, dokládá příběh Binity z přesídlené vesnice v regionu Dolakha. Stejně jako mnoho dalších dívek z chudých oblastí se Binita vdala ještě jako dítě, a velmi brzy proto opustila dům svých rodičů. Aby je stejně mladý manžel uživil, odešel za prací do Káthmándú, odkud posílal peníze. Během svých občasných návratů domů zplodil s Binitou dvě děti. Mladičký otec se však domů brzy přestal vracet a nejspíš v metropoli začal úplně nový život. Binita tak zůstala ve vzdálené vesnici sama. Bez manžela, bez oddacího listu, který vzal s sebou, a bez jediného dokladu dokazujícího její existenci. Stejná budoucnost přitom čeká i její děti. Nemají otce, jenž by jim doklady totožnosti zajistil.

Když Binita vypráví svůj příběh, seběhnou se kolem ní téměř všechny ženy ve vesnici, aby jí tak vyjádřily podporu. Jestli něco na takovém místě opravdu funguje, pak je to pospolitost komunity. Také díky tomu se zde dobře uplatní programy, jež na pomoc obětem zemětřesení financují nevládní organizace, jako je například český Člověk v tísni.

Kam šly peníze ze sbírek

Zatímco finanční pomoc od mezinárodního společenství se ke stovkám tisíc obyvatel stále ještě nedostala, konkrétní rozvojové programy neziskovek na obnovu nejhůře postižených oblastí běží i po více než roce a půl.

Čeští dárci na několika sbírkách pro Nepál po celé republice dali dohromady několik desítek milionů korun, které se využily na bezprostřední humanitární pomoc, jako léky, potraviny, deky a podobně. Následná rozvojová pomoc sice neposkytne lidem finance na stavbu nových domů, ale přesto může výrazně ovlivnit kvalitu jejich života.

Následky neštěstí mnohdy způsobují větší utrpení než samotná přírodní katastrofa, jak zdůrazňuje novinář Acharya. "Samotné přírodní katastrofy nemají na svědomí tolik obětí jako nepřipravenost a korupce vlády. Není to jen zemětřesení, co zabíjí, ale jeho následky," opakuje neustále.

Provizorní podmínky k životu zvyšují jak bezpečnostní, tak i zdravotní rizika. Rodiny mají k dispozici často jen jednu místnost, neexistuje žádné soukromí, hygienické podmínky jsou žalostné. Toalety jsou zpravidla jen čtyři dřevěné kůly pokryté plachtou stojící vedle obydlí, sprcha je nemyslitelný luxus. Dovnitř obydlí zatéká a fouká vítr. Hlavně malé děti, těhotné ženy a starší osoby proto často trpí nachlazením nebo alergiemi.

Lidé v odlehlých oblastech Nepálu dodržují tradiční zvyky. V některých částech země ještě dnes nesmí menstruující ženy vkročit do domu a spát musí venku s dobytkem. Ženy mají v takto tradičních komunitách špatné postavení a stávají se oběťmi násilí.

"Když o sebe žena například moc nepečuje, mají ji za chvíli ostatní lidé za čarodějnici. Nebo když dojde ke znásilnění a oběť otěhotní, rodina ji vyžene, protože je pošpiněná," vysvětlují ženy z etnika Majhi ve vesnici Bhimtar v regionu Sindhupalchok.

V takových případech pak nejvíce pomáhá osvěta. Člověk v tísni působí v Nepálu i téměř dva roky po zemětřesení se svými rozvojovými programy zaměřenými především na vzdělání. V ohrožených komunitách, jako je například ta v Bhimtaru, kterou otřesy půdy srovnaly se zemí, školí vesničany v otázkách postavení žen, domácího násilí, bezpečnosti, drobného podnikání a soběstačnosti. Sami občané pak sestaví radu, která společným hlasováním rozhoduje o tom, do čeho investuje darované peníze. Díky tomu má dnes každý ve vesnici vlastní moskytiéru a nad příbytky svobodných žen se nainstalovalo veřejné osvětlení.

Tento druh pomoci sice nezajistí výstavbu domů a měst, ale pomáhá lidem vyrovnat se s provizorními podmínkami, v nichž žijí od dubna 2015. Lepší životní úroveň možná není vidět na první pohled, nikdo jiný než samotní Nepálci však zemi na nohy znovu nepostaví.

Cestu autorky podpořila Evropská unie v rámci projektu Media4Development.