Každé pondělí večer se před sportovní halou ve středočeské Unhošti scházejí sousedé středního věku s florbalovými holemi.

Účast si potvrzují už během odpoledne na skupinovém mobilním chatu, někdy se jich sejde i přes deset. Hrají zhruba hodinu, což na vypocení bohatě stačí.

Před pár lety začínali ve skromnějším počtu v malé sokolovně ve vedlejší vesnici a řešili, jestli si raději nezahrají sálový fotbálek nebo basketbal. Nakonec zůstali u malých hokejek a děravého míčku, dnes už si začátek týdne bez večerního florbalu skoro nedovedou představit.

Příklad sousedské sešlosti napovídá, jakým rozmachem prošel florbal v Česku za posledních 20 let. Ze sportu, který ještě po sametové revoluci skoro nikdo neznal, se stala takřka masová záležitost, jež konkuruje rekreačnímu volejbalu, nohejbalu, či dokonce fotbalu.

Zdaleka přitom nejde jen o dospělé, florbal dokáže k pohybu přitáhnout i nejmladší žákovské ročníky.

S unhošťskou partou si chodí zahrát také manželé Tůmovi. Ke hře je přivedl před třemi lety syn, který si v první třídě umínil, že chce hrát právě florbal. V městečku už tehdy fungoval oddíl, trénoval ale až děti od páté třídy. "Přemýšleli jsme a pak jsme se do toho pustili sami," popisuje Pavla Tůmová. S manželem si udělali nejnižší trenérskou licenci D, nabrali děti do přípravky a teď již třetím rokem trénují dvakrát týdně nejmladší žákovské kategorie. Spoustu víkendů tráví na turnajích.

"Cílem je, aby přišly hrát i děti, které obecně netíhnou k pohybu, nemají vyloženě sportovní talent. A to se daří," doplňuje Pavel Tůma. Tento týden se jim přihlásili další zájemci ze základní školy.

Počty neorganizovaných hráčů, kteří si chodí jednou za týden "udělat žízeň", se dají těžko podchytit.

Česká florbalová unie (ČFbU) má v současnosti 115 tisíc hráčů. Podobně jako Fotbalová asociace ČR přitom používá elektronický systém, který registruje jenom skutečné členy a nevykazuje žádné "mrtvé duše".

Oficiální soutěže hraje něco přes 50 tisíc lidí, další tisíce florbalistů evidují v Sokole a v jiných organizacích. Florbal také patří do programu školních kroužků.

Proč je florbal tak populární?

Hráče může přitahovat jeho rychlost a zároveň kombinace, padá při něm hodně gólů. Aby si člověk dokázal zahrát, nemusí být zrovna špičkový atlet ani vynikající technik. Florbal navíc není drahý sport, hůl a míček se dají koupit v řádu stokorun. Zejména v dětských kategoriích jej mohou hrát dohromady chlapci i děvčata. Svoji roli hraje nejspíš i fakt, že florbal patří mezi sporty příbuzné hokeji, který je spolu s fotbalem nejpopulárnějším sportem v Česku.

Finové v tělocvičně

Organizovaně se v tuzemsku florbal hraje zhruba 25 let. Pionýrská éra se začala psát v roce 1984, kdy parta studentů z pražské Vysoké školy ekonomické vyrazila na výměnný pobyt do Helsinek.

"Finové nás vzali do haly a dali nám do rukou hokejky. Odehráli jsme s nimi dva sranda zápasy. Říkali tomu sportu 'sahli'," vzpomíná Michal Bauer, průkopník českého florbalu a tehdy student VŠE. Asi měsíc nato Finové návštěvu oplatili a do Prahy přivezli sadu hokejek, které nechali přátelům jako dárek. "Rok a půl jsme to pak drtili, nabalovali se k nám další studenti. Hokejky se ale postupně lámaly a přestalo se hrát," vypráví Bauer. Zbytek holí skončil zapomenutý ve sklepě u jeho kamaráda Petra Chaloupky a následovala několikaletá přestávka.

"Někdy v roce 1990 se hokejky našly při úklidu sklepa. Znovu jsme se svolali, sehnali tělocvičnu a začali hrát," popisuje Bauer, který stále vede a zároveň jako podnikatel sponzoruje jeden z nejstarších klubů na pražském Chodově.

Florbal v Česku

Po čase s přáteli zjistili, že nezávisle na nich v Česku vznikají další florbalové buňky.

Jedna v pražských Střešovicích, kam bratři Martin a Tomáš Vaculíkové z tamní Tělovýchovné jednoty Tatran přivezli vybavení ze Švédska, ještě pod názvem "unihockey". Z Tatranu se později stal hlavní soupeř Chodova.

Třetí ohnisko bylo v Jaroměři, kam se vybavení pro změnu dostalo ze švýcarského klubu Mettmenstetten Unicorns, který byl ve východních Čechách na soustředění.

V roce 1992 vznikla Česká florbalová unie, Střešovičtí přivezli z Maďarska první mantinely a o dva roky později se hrál první ligový ročník v mužské i ženské kategorii.

V současnosti muži hrají devět úrovní soutěží a na zápasy chodí i několik tisíc lidí. Na loňský zápas o titul přišlo přes 12 tisíc diváků.

Je pravda, že florbal není zrovna globálně rozšířený sport. Nic to však nemění na faktu, že Češi patří do čtyřčlenné světové špičky. Švédsko a Finsko sice platí za téměř nezdolatelné soupeře, několik bronzových medailí ze světových šampionátů ale dokazuje, že se česká reprezentace dokáže utkat o třetí příčku se Švýcary.

V loňském roce však skončili muži i ženy čtvrtí.

"Občas zapomínáme, že i mezinárodnímu florbalu je 30 let, tedy o 100 méně než fotbalu. Teprve teď dospívá první generace hráčů, kterým se v mládí někdo pořádně věnoval," říká prezident ČFbU Filip Šuman. Věří, že se tato péče v příštích letech projeví. "Český florbal může mít ambici, aby jednou vybudoval silnější soutěž, než je třeba ve Švédsku," myslí si Šuman.

Po Seveřanech může přijít Čína

Zatím za Švédskem a Finskem domácí liga pokulhává. V severní Evropě se s florbalem začínalo o 10 let dřív než v Česku, kde je také méně vyhovujících sportovišť. Haly jsou plné celý den. "Lidé, kteří si chtějí zahrát rekreačně, musí chodit pozdě večer, třeba až v jedenáct, protože jindy není volno," podotýká Šuman.

Možná se také schyluje k revoluci, jež dosavadní špičku odsune na vedlejší kolej. "Čína se před rokem rozhodla, že chce dělat florbal hodně vážně," upozorňuje Šuman. Také v dalších asijských zemích je dostatek hal a díky oblíbenému pozemnímu hokeji tam mají lidé k florbalu blízko.

"Pokud by se do florbalu opřela Čína, síla její ekonomiky by posunula sport na takovou úroveň, že by český florbal nebyl schopný konkurovat, i kdyby se postavil na hlavu," připouští šéf ČFbU.

Ať nás začnou Číňané válcovat, nebo ne, jedné výzvě se vrcholový český florbal patrně nevyhne − přechodu nejlepších hráčů na profesionální, či spíš poloprofesionální režim. "Na nejvyšší úrovni se od hráčů očekávají vrcholové výkony. To znamená, že by měli jednou nebo dvakrát denně trénovat, pak samozřejmě i regenerovat. Když jsou studenti, tak to ještě jde, jinak je ale jejich časové vytížení enormní," přiznává Bauer z Chodova a dodává: "Jsme na obrovské křižovatce, kam se tenhle sport pohne."

Že to při spojení kariéry a vrcholového florbalu někdy zaskřípe, si mnohokrát vyzkoušel Tomáš Kafka, od roku 2000 reprezentační brankář a současně partner v české kanceláři auditorské a poradenské společnosti EY. "Nejhorší to bylo asi před 10 lety. Tehdy jsem pracoval na nižší pozici projektovým způsobem, tedy několik týdnů, nebo dokonce měsíců pro určitého klienta. A když měl zákazník sídlo mimo Prahu, tak jsem se jen těžko dostával na trénink," popisuje Kafka. Na jednu sezonu dokonce odešel z domovského Tatranu, který hrál ve špičce ligy, do Bohemians, kde stačila docházka jednou za týden.

Stejně jako Bauer vidí Kafka řešení v přechodu na poloprofesionální model. Vzor spatřuje ve Švédsku, kde hráči berou v nejvyšší soutěži mzdu, respektive čerpají různé benefity a do běžné práce chodí jen na půl úvazku. Českým klubům ale k tomu zatím chybí peníze. Jsou schopné hráčům pomoci s ubytováním, přispět jim na studium nebo je současně zaměstnají jako trenéry. Z členských příspěvků či veřejných zdrojů, jako je ministerstvo školství, radnice nebo sportovní svazy, toho více nedostanou, rozhodující tedy budou možnosti třetího finančního pilíře, soukromých sponzorů.

Kluby potřebují malé sponzory

Ti už si florbal našli, platí to však spíš pro svazovou úroveň, kde mezi hlavní partnery patří Komerční banka, Volkswagen, Česká pojišťovna či T-Mobile. "Vzrůstající zájem sponzorů cítím už 10 let, neustále se zvětšuje," pochvaluje si šéf ČFbU Šuman. Unie hospodaří s ročním rozpočtem téměř 100 milionů korun, prostředky od sponzorů tvoří asi čtvrtinu. Necelá polovina plyne z veřejných zdrojů, vedle hráčských příspěvků florbal hodně dostává i z loterijních peněz, které mu dosud tekly přes Český olympijský výbor.

Od letoška přebralo jejich rozdělování ministerstvo školství.

Na úrovni klubů se ale sponzoři moc nehlásí. "Na rozdíl třeba od Švédska u nás chybí lokální patriotismus, tedy že střední a menší firmy podporují klub ve svém městě a považují to za svůj příspěvek sociální odpovědnosti," vysvětluje Kafka.

Naděje svazu i klubů se upínají k mistrovství světa, které bude Česko pořádat v příštím roce, celkově už potřetí. "Mohlo by to vzbudit zájem nových partnerů a značek," předpokládá Bauer. Na druhou stranu se svými kolegy uznává, že ve florbalu se nikdy nebude točit tolik peněz jako ve fotbalu. "Takové ambice jsou zbytečné. Fotbal je obrovský fenomén, hraje se v každé vesnici po celém světě. Ve florbale neexistuje něco jako Liga mistrů. Navíc ho lidé spíš rádi hrají, než že by se na něj dívali v televizi," říká.