Zatímco ona koncem ledna vyrazila do jednoho z nejpestřejších a nejliberálnějších průvodů, jaký svět viděl za několik posledních let − Pochod žen ve Washingtonu −, její rodná země, Írán, před několika dny oslavila 38. výročí revoluce, jež ženskou nezávislost i projevy svobodomyslnosti zahnala do exilu.

Obě demonstrace měly paradoxně něco společného: transparenty adresované novému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi.

"Ohrozí­-li Američané Írán, budou toho litovat," hřímal íránský prezident Rúhání z teheránského náměstí Ázádí, srdce města, jejž do roku 1963 spravoval spisovatelčin otec Ahmed Nafísí.

"Budu se za naši svobodu bít jako… holka!" rozčilovala se ve washingtonském památníku National Mall mladá žena, jež mohla v lednovém shromáždění kromě Nafísí a řady celebrit potkat například legendární americkou novinářku Glorii Steinemovou. Osobnost, která stála za "nejdůležitější událostí, o níž se neví" − ohromným všeženským kongresem z roku 1971, který natrvalo proměnil politickou kulturu Spojených států.

Spisovatelka Azar Nafísí od roku 1997, kdy do země emigrovala, nebojuje za demokratické pořádky jen tím, že se líčí. Dokonce na to prý v západních zemích často zapomíná. Ale v Íránu, kam zasadila svou zatím nejúspěšnější knihu přeloženou do 32 jazyků – Jak jsme v Teheránu četly Lolitu; česky vydala Paseka –, by se jí to nestalo.

"Myslím, že se vám to nezdá," odpovídá Azar Nafísí na otázku, zdali mezi jejím životem a životem rusko­-amerického autora, jehož dílu se během své kariéry podrobně věnovala, neexistuje podezřele mnoho paralel.

Stejně jako Nabokov zažila převrat v relativně svobodné a kulturně bohaté zemi, kde její rodiče patřili k elitě, a později odešla do USA. Tam zahájila druhou akademickou kariéru – dnes je profesorkou literatury a estetiky na washingtonské Johns Hopkins University –, ale podobně jako světově proslulý spisovatel se potýkala i se ztrátou rodného jazyka. V "cizí" řeči nakonec našla svůj nový hlas.

Azar Nafísí (69)

◼ Její nejnovější knihou je Republic of Imagination, memoáry s polemickými prvky a postřehy z oblíbených románů, v nichž popisuje svou cestu k americkému občanství a sžívání se s novým prostředím díky tamní umělecké tradici.

◼ Nafísí jimi volně navazuje na beletrizované paměti s názvem Things I have been silent about (Věci, o nichž jsem mlčela; česky nevyšly) a knihu Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Tu v českém překladu Zuzany Mayerové vydalo nakladatelství Paseka. Autorka o ní hovořila také při nedávné návštěvě v pražském Centru současného umění Dox, kde otevírala uměleckou přístavbu ve tvaru vzducholodi zvanou Gullliver.

◼ Azar Nafísí je znalkyní klasické perské poezie, literární kritičkou a pedagožkou.

"S Nabokovem mě sblížil jeho prožitek exilu a jeho víra v literaturu a lidskou představivost. Nemyslím, že bych to bez ní přežila," říká Nafísí, jejíž perská kniha s názvem Anti­-Terra: Kritická studie románů Vladimira Nabokova má brzy vyjít na americkém trhu.

Tam je o poznatky k odkazu slavného autora, jenž "jen těsně" či "více méně omylem" dvakrát nezískal Nobelovu cenu za literaturu, trvalý zájem. "Díky knihám jsem se dokázala napojit na lidi v nové zemi. A psaní v angličtině mi dává svobodu − můžu do ní pašovat svoji perštinu, stejně jako Nabokov proměňoval angličtinu nuancemi ruštiny," vysvětluje Nafísí.

Je však odpoutávání se od rodné řeči výhradně otázkou vědomých rozhodnutí? V jakém jazyce člověk, jenž zakotví v jiné kultuře, sní − anebo třeba kleje? "U snění si nejsem jistá, ale nadávat je pro mě možná o něco jednodušší v angličtině, protože z toho nemám takové výčitky," směje se spisovatelka. "V perštině máme hodně slov, která bych nikdy nepoužila. Perština je řečí mých rodičů, angličtina řečí mých přátel − můžu si s ní dělat, co chci, a občas se překvapím."

Světy, které obývá, se však odrážejí i v jiných drobnostech: "V Íránu bych se například takhle neformálně nikdy neoblékla. Moje matka mi vždycky říkala: 'Pamatuj na to, že jsi dáma.' Ale to já nikdy nebyla. A tak mě pokaždé po návratu ze zahraničí, kde jsem studovala, poslala ke kadeřníkovi, ke krejčímu, a dokonce mě hnala do lázní. Nezabíralo to," vzpomíná Nafísí. "Rebelovala jsem taky kvůli tomu, že mi pořád někdo říkal, co a jak mám dělat."

Vášeň Azar Nafísí pro svobodu je cítit i z jejích vystoupení, jež se neobracejí jen k akademikům, politikům či "zasloužilým členům globálního disentu".

"Svým americkým studentům vždy říkám: Neposlouchejte rodiče ani politiky, pokud vás tlačí ke kariérám, jejichž účelem je jen to, abyste se zabezpečili. Zůstaňte věrni tomu, co milujete. Je to stejné, jako když se dívky vdávají za starší muže − možná díky nim žijí v pohodlí, ale vedle koho se každé ráno probouzejí? Opravdu chcete ve své posteli nacházet mužského s oranžovým obličejem a odbarvenou přehazovačkou?" ptá se spisovatelka, jež vzdor silnému americkému zázemí neztrácí kontakt s Íránem.

"Íránci jsou úžasně chytří lidé. Přátelští, vřelí. A nevěřila byste, co všechno jsem se naučila od tamních dívek. Narodily se do systému, jenž v nich probudil mnohem větší odvahu, než jakou jsme měli my. Vycházejí protestovat do ulic, nechají se za to zbičovat nebo zavřít, ale vrátí se a udělají to znovu. Jediné, co mě trápí, je to, že Íránci už tolikrát doufali ve změnu, která se nedostavila, že se stávají cyničtějšími a okoralejšími," říká Nafísí, již podobné rebelie připravily o první a později i druhý akademický post.

O íránském disentu říká, že je podobný někdejšímu východoevropskému undergroundu, ale otevřené násilí, před nímž často prchají i čelní představitelé establishmentu − otcové revoluce − zabránilo vzniku jednotnější struktury.

"O každých volbách ze země prchne další skupina lidí. Režim ztrácí podporu, a tak přitvrzuje. Za vlády prezidenta Rúháního se nezlepšilo nic." Na otázku, zdali se Írán blíží k politickému převratu, odpovídá: "Režim se může změnit, ale co z toho? Ke změně musí dojít v lidských hlavách. Proto neustále opakuji: Zůstaňte věrní tomu, co milujete."