Miloš Zeman si potrpí na efektní předehry. Už v 90. letech úspěšně dobýval Česko svérázným autobusem Zemák. V roce 2003 inscenoval své uvedení na pražský stolec z venkovského ústraní ve stylu povolání Přemysla Oráče od stadického pluhu, tentokrát ale neúspěšně. Načež před čtyřmi lety se mu to už povedlo s bonusem aureoly prvního přímo zvoleného prezidenta.

A ve čtvrtek si na start pokusu o hradní repete dokonce pozval celou tisícovku celebrit a příznivců.

Hradní večírek byl sice oficiálně jen připomínkou čtvrtého výročí Zemanovy inaugurace, ale ve skutečnosti už šlo o první akci nové prezidentské kampaně. Jednak si prezident upevnil privilegovaný okruh podporovatelů, jimž řekl o svém úmyslu kandidovat podruhé ještě před páteční plánovanou tiskovkou − což okamžitě prosáklo z Hradu ven.

Hlavně tím však hodil svým již ohlášeným nebo teprve váhajícím vyzývatelům provokativní rukavici: kdo z vás něco takového má?

27 let

je Miloš Zeman v české politice. Proslavil se v létě 1989 odvážným článkem Prognostika a přestavba v Technickém magazínu.

Brzy nato se stal jednou z tváří listopadové revoluce a v roce 1990 usedl jako poslanec za OF do Federálního shromáždění.

Žádné překvapení

Každopádně prezidentovo dramaticky oddalované rozhodnutí nepřekvapilo asi nikoho. Zeman jako celoživotní maximalista a hráč neměl v podstatě na vybranou.

Nebo si snad někdo myslí, že by se zrovna on dokázal spokojit s pobytem na Hradě kratším, než měli Václav Klaus i Václav Havel?

A že by dobrovolně odešel uprostřed "hostiny", aniž by byla důvodem vidina posunu na nějaký prestižnější level, jako když před 15 lety okázale končil v čele ČSSD a vlády?

Stávající hlava státu dobře ví, že v takovém případě by ji čekal jen a jen návrat na chalupu na Vysočině a pokračování v důchodcovském poustevničení. Toho si ale Zeman užil za Klausova desetiletého prezidentování dost. A tentokrát by to bylo už definitivní.

Nečekaně prosté vysvětlení prezidentovy motivace k druhé kandidatuře proto nabízí jeden bývalý Zemanův spolupracovník: "Když Miloš přestane být prezidentem, tak nejspíš zůstane v absolutním osamění. Možná je to dnes víc než touha po jakési moci strach před totální samotou," domnívá se.

Je dokonale absurdní představa, že Zeman sedí někde v centru nebo na okraji Prahy v exprezidentské kanceláři, za asistence Jiřího Ovčáčka, Martina Nejedlého či Vratislava Mynáře je přesouván na různé konference nebo píše vzpomínkové knihy, jak se nakonec přece jen nemýlil v politice. Naopak slučitelnější se Zemanovou náturou je vize, že bude chtít "sloužit lidu" až do roztrhání těla, bez ohledu na zdravotní stav.

Z Kolína na Hrad I
Z Kolína na Hrad II

Samozřejmě že žádné osobní pohnutky by Miloši Zemanovi samy o sobě nestačily, kdyby tento zkušený politický praktik neměl i objektivně velkou šanci příští rok v lednu zvítězit.

Favorit prvního kola. Ale ne druhého

Podle posledního, únorového průzkumu CVVM věří prezidentovi 54 procent Čechů, z toho 15 procent důvěřuje "rozhodně" a 39 procent "spíše". Politicky vzato pak Zeman vyhovuje hlavně levicovým a radikálním voličům ČSSD, KSČM a hnutí ANO. A tyto strany získaly ve volbách 2013 dohromady většinu 54 procent hlasů.

Z toho lze usuzovat, že přinejmenším v prvním kole příštích prezidentských voleb by měl být Zeman favoritem.

Podle sociologa Daniela Prokopa z agentury Median však část důvěry v prezidenta vychází z vážnosti prezidentského úřadu. "Důvěra v Zemana jako vrcholového politika je totiž vždy zhruba o pět procent pod tou v prezidenta. V průměru tak v posledních dvou letech Zemanovi věřilo necelých 50 procent populace, z čehož vyplývají i jeho volební šance. Ve druhém kole nemusí být nutně favoritem," soudí Prokop.

Proto bude klíčové, kdo ze soupeřů Zemana vyzve. Respektive kdo má naději projít s ním do druhého kola. Bude to onen Antizeman, vysněný kdysi pravostředovou vládní opozicí? Nebo spíš nějaký narafičený Softzeman, před nímž dá většina lidí přednost raději originálnímu "prezidentovi dolních 10 milionů"?

Zatím je pohled na seznam oficiálních Zemanových vyzývatelů dost tristní.

Nepočítáme-li vyčpělého kverulanta a vůdce republikánů Miroslava Sládka, který by se svou čtvrtou prezidentskou kandidaturou stal českým rekordmanem, potom je jedinou známější osobou textař a podnikatel Michal Horáček. Lékaře Marka Hilšera či pedagoga Milana Kohouta nezná skoro nikdo.

Ani Horáček přitom příliš neodpovídá typologii osobnosti, která by podle sociologa Prokopa mohla Zemana porazit.

Člověk staršího věku, s expertní zkušeností v nepolitické oblasti, ale s minulým politickým angažmá, který není vyhraněně kavárenský ani pravicový, díky čemuž spojuje většinu Zemanových odpůrců, ale zároveň oslovuje část jeho elektorátu, takovému kandidátovi dává Prokop šanci vyhrát nad Zemanem.

Když se ale podíváme na hodnocení Zemanova působení v prezidentském úřadě, které v lednu 2017 vydalo Centrum pro výzkum veřejného mínění, měl by případný vítěz nad Zemanem vypadat ještě trochu jinak.

Především by měl skýtat garanci, že bude daleko víc než Zeman dbát o vážnost a důstojnost úřadu. Za to stávající hlavu státu pochválilo jen 37 procent dotázaných, zatímco 57 procent projevilo nespokojenost.

Přitom jak známo, Češi si na dojem ze svého prezidenta obzvlášť potrpí už od dob tatíčka Masaryka, ne-li už od časů císaře Františka Josefa. Na reprezentativním vystupování stál i respekt k Václavu Klausovi.

Dokonce i během revoluce v roce 1989 sklidil tehdejší moderátor demonstrace na Letné Václav Malý nevoli, když směrem k Hradu pronesl zlehčující veršík "podívej se, Gusto, jak je tady husto".

Naopak minimálně stejně jako Zeman by musel jeho pokořitel podle průzkumu CVVM umět komunikovat s občany a být aktivní v úřadu. To totiž u dosavadního prezidenta pozitivně hodnotí kolem 65 procent Čechů a postrádá jen necelá třetina.

Černí koně vyčkávají

Adepti, kteří by oběma definicím mohli vyhovovat, dosud rozumně čekali, až co oznámí Zeman. S tím, koho podpoří, vyčkávaly i politické strany.

Například ekonom Jan Švejnar, který se do finále prezidentské volby ve sněmovně dostal už v roce 2008, by podle prosincového průzkumu agentury Median ve druhém kole nad Zemanem těsně zvítězil, stejně jako Horáček.

Představu rozvážného a reprezentativního experta splňuje i bývalý český diplomat Petr Kolář nebo expředseda Akademie věd České republiky a potenciální favorit lidovců Jiří Drahoš, který se chce rozhodnout do konce března. Velkou šanci by případně měl i nově zvolený místopředseda hnutí ANO Martin Stropnický.

Jenže Švejnarova i Stropnického kandidatura má velký háček. Těžko by se obešli bez podpory sociální demokracie, respektive Babišova hnutí, přičemž předsedové Sobotka i Babiš se zatím zdráhají jít přímo proti Miloši Zemanovi. Sobotkovi by prezident mohl prostřednictvím svých věrných rozklížit stranu a Babiše nemusí po podzimních volbách do sněmovny jmenovat premiérem, leda by získal většinu poslanců.

Oba jinak nesmiřitelní politici si proto vymysleli podobné a hodně vykutálené alibi: uspořádají ve svých partajích referenda. Sociální demokraté se mají ještě v první půli tohoto roku rozhodnout, kterého z kandidátů včetně Zemana podpoří. ANO chce zase do června určit, zda vůbec nějakého vlastního adepta postaví.

"Pan Stropnický je z hnutí asi jediný, kdo má předpoklady," řekl při nedávném sněmu ANO Babiš. "Prezident Zeman je navíc těžký soupeř. Je asi jediný politik, který je schopen dostat lidi na náměstí. Ten protikandidát si to bude muset odmakat," prohlásil.

Samo sebou že tisíce lidí na náměstí jako Zeman by dokázal dostat především samotný Babiš, jak se v kuloárech nedávného sněmu hnutí neváhal sám pochlubit. Jenže to by se šéf ANO musel dopředu vzdát premiérského snu, což by asi nezůstalo bez devastujícího vlivu na výsledek podzimních voleb.

Miliardář a zakladatel skupiny Agrofert také zapomněl dodat, že kandidát ANO by to měl na druhou stranu mnohem snazší s organizací − místo 50 tisíc podpisů předepsaných pro nezávislé adepty by mu stačilo 20 poslaneckých hlasů. A jako Babišovo eso by si ani nemusel lámat hlavu s penězi na kampaň.

V první řadě se ale Babiš rozhodl na rozdíl od Sobotky hrát hodně vysokou hru. K vyhraným volbám by prostřednictvím Stropnického mohl rychle získat i prezidentský úřad, zatímco prohrou by netratil.

Za případný debakl Stropnického by přece odpovědnost nenesl a ještě by mu mohl být Zeman vděčný, pokud díky Stropnickému nepostoupí do druhého kola nějaký "antizemanovštější" soupeř.

Revize listopadu 89

Babiš tak drží v rukou obrovský trumf. Může nastolit téma prezidentské volby a tím paradoxně i změnit pohled na Zemanovu historickou roli.

V roce 2013 bylo druhé kolo prezidentských voleb referendem. O tom, zda Česko chce být zvolením Miloše Zemana nadále spojeno pupeční šňůrou s neblahou minulostí opoziční smlouvy a s časy dělení na neohrabané pravdoláskaře a cynické pragmatiky. Mimochodem, Babiš byl tehdy protizemanovský: "Podpořím pana Schwarzenberga. Finančně ho nepodpořím, jen mediálně v týdeníku 5+2, což už jsem udělal," deklaroval tehdejší vládce impéria Agrofert.

Zeman vyhrál, a co to znamenalo, výmluvně vyjádřil Václav Klaus parafrází havlovského hesla "pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí".

Jenže kdyby dnes vstoupilo do boje o Hradčany Babišovo hnutí, byl by Zeman v opačné pozici. Autoritativnímu, ale přece jen solitérně jednajícímu dosavadnímu prezidentovi by to dovolilo vystupovat v pozitivní roli zachránce demokratických pořádků a odkazu listopadu 1989. A to proti hrozbě stranického prezidenta Stropnického, spojeného nadto pravděpodobně s nejmocnější politickou silou příští vlády.

Poprvé v historii Česka by se volba prezidenta stala také výběrem mezi pokračováním dosud samozřejmé politické autonomie Hradu a proměnou prezidentského postu v poslušný apendix vlády. Ať už by to dopadlo jakkoliv, Zeman by se mohl na stará kolena jevit ještě jako hrdina či mučedník, podle výsledku.

Zrcadlo pro prezidenta

Nepropadnout této málem již vnucené optice se dá nejlépe srovnáním Zemanova prezidentství s jeho předchůdci. Popřípadě s vlastními předvolebními sliby.

Na to si stačí položit pár jednoduchých otázek.

Podobá se hradní suita reprezentovaná kancléřem Vratislavem Mynářem, externím poradcem Martinem Nejedlým nebo mluvčím Jiřím Ovčáčkem Masarykovu a Benešovu týmu v čele s noblesním přednostou prezidentské kanceláře a zasloužilým odbojářem Přemyslem Šámalem, či se intrikářskými praktikami neliší od nejbližších spolupracovníků
Václava Klause Ladislava Jakla a Petra Hájka?

Hádat lze třikrát. A to byla kritika obou Klausových fámulů před čtyřmi lety jedním ze základů Zemanovy kampaně.

Ale dál. Že by Masaryk nebo Beneš někdy nactiutrhali významným osobnostem a ukázalo se, že neunesou důkazní břímě? Třeba v otázce pravosti takzvaných rukopisů? Nepředstavitelné. Jenže Zemanovi se to v kauze dodnes nenalezeného a odborníkům neznámého článku excelentního novináře Ferdinanda Peroutky podařilo.

Zemanova dcera Kateřina během kampaně před čtyřmi roky slibovala, jak v případě triumfu napodobí Alici Masarykovou, která kdysi nahradila svou matku v roli první dámy.

Jenže po skandálu z roku 2013, kdy se objevila na fotkách a videozáznamu ze sexparty, se Kateřina Zemanová z českého veřejného prostoru úplně vytratila.

Podobných kotrmelců a nesrovnalostí je v celé Zemanově politické kariéře nespočet. Kolínského rodáka a prognostika přivedl do politiky bývalý předák Občanského fóra a novinář z někdejšího Svobodného slova Petr Kučera. Zemana poznal už počátkem roku 1989 a hned v prvních dnech po 17. listopadu zorganizoval jeho setkání s Václavem Havlem ve svém domě v Nebušicích u Prahy.

Později Zemana s Kučerou osud zavál do sociální demokracie, tam se ale jejich cesty rychle rozešly. "Každé zasedání ústředního výboru a grémií končilo naší hádkou. Strana šla nahoru a on to urychlil, ale za určitou cenu. A já se domníval, že je příliš vysoká. Sebere vítr z plachet sládkovcům, části nostalgických komunistů a vstoupí do Strakovky za cenu toho, že za sebou povleče sociální demokracii, která se už ze starých bot nevyzuje," vzpomínal před časem Kučera na odvrácenou tvář klíčového období vzestupu Zemanovy kariéry.

Tehdy se původně solitérní intelektuál začal měnit i lidsky. Podle sociologa a porevolučního poslance za OF Ivana Fišery se Zeman teprve v ČSSD začal obklopovat lidmi. "Nejdříve těmi mladými, kteří mu pomohli ke křeslu předsedy, a pak těmi starými s komunistickými návyky. Postupně se jich zbavoval, stejně jako oni jeho. To nebyli žáci, to byli odbojní ruští bojaři. Nakonec to dopadlo tak, že se jeho nejbližším člověkem stal Miroslav Šlouf, na kterém byl emocionálně závislý," líčí. Když Zeman skončil na Vysočině, byl to právě Šlouf a stará garda, kteří se pokoušeli dostat ho zpátky na výsluní, až se jim to podařilo. "Ale to nebyli následovníci, to byla klientelistická síť," říká Fišera.

Neprůhledné finance

S tím souvisí i otázka peněz na Zemanovy kampaně. Když se před třemi dny dostavil na Hrad k Zemanovi nejbohatší Čech Petr Kellner − a pozor, nikoliv na vlastní žádost, jak jindy pečlivě zdůrazňuje mluvčí Ovčáček −, jen naivku by nenapadlo, že se do rámce údajné debaty o byznysových aktivitách v zahraničí neschovala i otázka volební podpory.

Kellnerova PPF prezidenta potřebuje vzhledem ke svým aktivitám v Číně, Rusku i USA. A Zemanovi by se zase jistě hodila pomoc silného hráče na poli financí a komunikace.

O čem asi byla na Hradě řeč, možná už brzy pochopíme při cestách staronového prezidenta do Pekingu, Moskvy či Washingtonu.

Nejasný původ sponzorských milionů musel Zeman vysvětlovat už po příchodu do Strakovky v roce 1998 (kauza postřelení podnikatele Lhotského) i během minulé prezidentské kampaně, za niž původně plánoval zaplatit jen tři miliony korun, ale nakonec stála desetinásobek.

Předepsaný transparentní účet sice "seděl", ale chybějící sumu Zeman uspokojivě nevysvětlil.

Rétor Zeman si na sebe během své politické dráhy nastražil další četné pasti, do nichž se pak chytal. V roce 1996 třeba v rozhovoru pro Lidové noviny řekl:

"Základní motivací pro pobyt v politice je zabránit v úspěchu těm, kteří, kdyby k nám dnes přišli Číňané, si zítra nechají zešikmit oči na plastické chirurgii, pozítří se nechají infikovat žloutenkou, aby měli tu správnou barvu pleti, a popozítří začnou psát do svých kádrových dotazníků, že již od dětství milovali rýži."

A ejhle, už v říjnu 2014 zahájil Zeman rozhovor pro čínskou televizi větou "Tak nejdřív, pane redaktore, musíme říct ni hao (čínsky dobrý den)".

A vrcholem servility vůči totalitní komunistické velmoci pak byla loňská pražská návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Zemanově režii.

Mistr obratů

O tom, jakou váhu má Zemanovo slovo, to vypovídá téměř vše.

"Vždycky tíhl k líbivým šprochům," popisuje dramatik Milan Uhde, který Zemana zažil v letech 1996 až 1998 zblízka ve sněmovně a po němž Zeman převzal křeslo předsedy dolní komory parlamentu. "Jenže když žil na Vysočině, narostla v něm podle mě chorobná touha po revanši, ukázat, že to byla chyba, když odešel, že on je na nejvyšší úrovni a všechny je strčí do kapsy. Teď se to stalo skutkem a on to předvádí způsobem, který už neovládá," vysvětluje Uhde, proč je dnes Zeman schopen říkat věci, které jsou pravým opakem toho, co hlásal v minulosti.

Například někdejší vstřícnost k Evropské unii a USA vystřídal příklon k Rusku. To je přičítáno především vlivu poradce Martina Nejedlého, který byl donedávna šéfem firmy Lukoil Aviation Czech, napojené na Rusko.

Podobně Zeman v prezidentské kampani v roce 2013 populisticky zahrál na strunu strachu z návratu a majetkových požadavků sudetských Němců, přestože počátkem 90. let odsun odsuzoval. "Transfer německého obyvatelstva proběhl přesně v duchu stalinských migračních přesunů," prohlásil roku 1990 ve Federálním shromáždění.

V přímém rozporu s předvolebním slibem, že bude společnost spojovat, vytvořil Miloš Zeman z Hradu střílnu, z níž buď sám, nebo prostřednictvím mluvčího Ovčáčka vypouští do podhradí otrávené šípy, štěpí veřejnost a vytváří atmosféru stoupající nenávisti.

"Značný vliv má zřejmě bezprostřední proměna Zemanova okolí," uvedl před časem pro HN europoslanec za hnutí ANO a bývalý český eurokomisař Pavel Telička. "Tvrdím, že minimálně polovina toho, co z jeho úst a z Hradu vůbec přichází, není z jeho hlavy," domnívá se.

Přes to všechno značná část veřejnosti v průzkumech na Zemanovi oceňuje právě pravdomluvnost a upřímnost. Důvod? Zeman dokáže říkat cokoliv, ale vždy přesvědčivě. I proto mu už téměř tři desítky let procházejí nepřetržité skandály, které by jiným srazily vaz.

Dodnes neobjasněné schůzky v Bamberku (1998), krach akce Čisté ruce (1998−2000), privatizace Mostecké uhelné (1999), diskreditační kampaň Olovo proti Petře Buzkové (2000), kmotr Mrázek ve Strakovce (2002), odměna pro advokáta Altnera (2006), korunovační viróza (2013), tzv. lánská schůzka a zpackaný převrat v ČSSD (2013), vulgarismy v rozhlase (2014), útok na Peroutku (2015), účast na společné akci s xenofobem Konvičkou na Albertově (2015) nebo pozdní příjezd na pohřeb slovenského exprezidenta Kováče − to je jen částečný výčet prohřešků, kterými Zeman během své dlouholeté kariéry vyvolával pozornost médií. Jenže voliče tím neodradil.

Ti se spíš baví nad snímky hlavy státu, kterou siláci z ochranky aranžují tu na běžky, tu do žlutého gumového člunu Challenger, aby se v doprovodu ozbrojené eskorty v patách mohla plavit po rybníce při letní dovolené. V mezinárodním kontextu je to naprosté unikum.

Stejně jako fakt, že máme prezidenta, o němž byl už před 10 lety natočen dokument s podtitulem "Nekrolog politika".

A který ještě dříve šéfoval takzvané vládě sebevrahů, která paradoxně dodnes patří k nejdéle vládnoucím sestavám v historii země.

Bylo by něco takového představitelné třeba v Rakousku, Polsku nebo ve Francii?

Zemanovi voliči ovšem uvažují jinak. "Se Zemanem je aspoň sranda," vysvětluje svou volbu jeden tradiční sociálnědemokraticky orientovaný důchodce z Prahy 4. A má koneckonců pravdu.

Horší je, že Zemanovi u lidí procházejí i fauly proti demokracii. Tím asi největším bylo zatím zneužití pádu Nečasova kabinetu a jmenování samozvané vlády Jiřího Rusnoka.

Šlo de facto o nefalšovaný převrat, který měl před blížícími se volbami favorizovat dosud marginální Zemanův fanklub zvaný Strana práv občanů. Když SPO ve volbách propadlo, pokusil se Zeman při tzv. lánské schůzce s rebely v ČSSD alespoň obejít šéfa ČSSD Bohuslava Sobotku.

Jenže to vše je dnes historií, na niž usedá prach, zatímco vítězové této rošády − Zeman a Babiš − nerušeně píšou novou kapitolu polistopadové éry.

Největší riziko? Zdraví

Zdá-li se Zeman imunní vůči skandálům i vůči protikandidátům, jedno riziko jeho druhé hradní angažmá přece jen ohrožuje. A uvědomuje si je i samotný prezident, jak o tom svědčí jeho slova při lednové návštěvě Plzeňského kraje.

Když mu vedení regionu předávalo symbolický dar, jízdní kolo legendární rokycanské značky Favorit, nechal se Zeman slyšet, že na něm bude jezdit, "až mu to zdraví dovolí". Přitom lidé kolem prezidenta ve stejné době vysílali signály o dobré Zemanově kondici.

Tak kde je pravda? Znamená Zemanovo oznámení kandidatury, že je na tom zdravotně lépe, nebo že jen vyhověl zbožnému přání svých spolupracovníků, kterým se pochopitelně nechce opustit vyhřáté pozice na Hradě?

Jisté je, že dvaasedmdesátiletého politika trápí cukrovka a s ní spojená neuropatie. Neboli nemoc nervů, kvůli které má Zeman necitlivé nohy od kotníků dolů, takže se při chůzi musí opírat o hůlku a na schodech ho musí spolupracovníci vyloženě podpírat. Objevily se také zprávy, že Zeman občas nepoznává své kolegy, že špatně slyší, špatně vidí a trpí častou únavou.

Sám prezident to bagatelizuje. "I když špatně slyším, což přiznávám, můj zdravotní stav je stabilizovaný, na dálku vidím perfektně, dopoledne čtu bez brýlí a odpoledne mám dvě dioptrie," tvrdí.

Doufejme jen, že v duchu své "modlitby" při inauguračním projevu před čtyřmi lety dokáže pořád rozlišit mezí tím, co může a co nemůže ovlivnit.

Pro jistotu to Miloši Zemanovi zopakujme. S věkem a zdravotním stavem se jistě nic dělat nedá, odchod do penze po 27 letech od vstupu do vysoké politiky by Zemanovi nikdo nemohl vyčítat. Zato rozhodnutí usilovat o křeslo českého prezidenta na dalších pět let, tedy do husákovských 78 let věku, ovlivnit šlo.

Miloš Zeman za ně nese plnou odpovědnost. I kdyby to jednou, jak je jeho zvykem, chtěl svalovat na kdejaké Mynáře nebo Šloufy ve svém okolí.

Přinejmenším v prvním kole příštích prezidentských voleb by měl být Zeman favoritem.