Ta transakce se dostala do učebnic tunelování v Česku: vykradení CS fondů, ze kterých výměnou za bezcenné akcie společnosti Drůbež Příšovice zmizela v březnu 1997 jedna a
čtvrt miliardy korun.

Po dvaceti letech se ovšem zdá, že investice do zmíněných fondů byla jednou z nejlepších v novodobé historii. Z ukradené jedné a čtvrt miliardy korun jsou nyní téměř tři miliardy na účtech. A to si již zhruba šestina bývalých podílníků své podílové listy nechala vyplatit.

Není to ale tím, že by se zbytek peněz, který ve fondech zůstal, podařilo zázračně zhodnotit. Jejich akcionářům to zaplatili všichni daňoví poplatníci − jako odškodné za to, že stát průzračnému podvodu nebyl schopen zabránit.

Problematické fondy

Harvardské fondy Viktora Koženého

◼ Díky masivní reklamě, ve které slibovaly jistotu desetinásobku, získaly Harvardské investiční fondy přes milion kuponových knížek.

A v privatizaci majetek za desítky miliard.

◼ Slíbený desetinásobek vyplatily většině podílníků, ale ne všem.

Zbylý majetek (likvidátor fondů tvrdí, že až 40 miliard korun) Kožený přelil do zahraničí a byl za to také odsouzen v nepřítomnosti na deset let do vězení.

◼ Válka o majetek fondů stále zatěžuje soudy.

Trend

◼ Trend – všeobecný investiční fond, jehož tváří byli hudebníci Martin Kratochvíl a Michael Kocáb, byl díky nim také jedním z těch úspěšnějších.

◼ A stihl ho podobný osud jako CS fondy. Poté co Kocáb s Kratochvílem správcovství ve fondech prodali, nový správce připravil sérií nevýhodných operací fondy o více než miliardu korun – hlavně o akcie pražského obchodního domu Kotva.

◼ Rozdíl proti CS fondům je jen v tom, že organizátoři podvodů jsou známí.

Byli to lidé kolem Královéhradecké brokerské Miroslava Hálka.

A také v tom, že než nad nimi padl pravomocný rozsudek, přišla amnestie Václava Klause.

1,23 miliardy

korun bylo ukradeno z C.S. Fondů.

2,65 miliardy

korun je nyní na účtech C.S. Fondů.

Divoký březen 1997

Jen pro připomenutí: k legendární krádeži došlo během několika málo dní.

Tři CS fondy obhospodařovala správcovská firma C.S. Fond, již ovládala finanční skupina Motoinvest.

C.S. Fond během dvou týdnů změnil několikrát vlastníka, až se jím stala ruská společnost Kos-Mos.

Ta vyměnila představenstvo C.S. Fondu a předsedou jmenovala 20letého nezaměstnaného se základním vzděláním Václava Frantu.

Franta vzápětí za veškeré peníze fondů (předchozí vlastník Motoinvest "náhodou" takřka veškeré akcie v držení fondů prodal a na účtech shromáždil hotovost přesahující miliardu korun) nakoupil od společnosti Swirlglen Limited akcie bezcenné společnosti Drůbež Příšovice.

Vytunelování fondů se přitom dalo zabránit. Uvedenou transakci nahlásila Finančnímu analytickému útvaru ministerstva financí (FAÚ) jako podezřelou GiroCredit Bank. U její české pobočky totiž měla Swirlglen účet a chtěla peníze přeposlat na účty ve Švýcarsku. Banka převod pozastavila.

Jenže šéf FAÚ Jiří Kudlík − poté co jej představitelé Swirlglenu navštívili − oznámil, že na transakci neshledává nic nezákonného, a povolil převod peněz do zahraničí.

Definitivně zmizely 12. března 1997.

Jako první byl potrestán oznamovatel

První trest padl rychle − ne však pro ty, kteří fondy vykradli, nýbrž pro ředitele české pobočky GiroCredit Leoše Pýtra.

Ten totiž poté, co se v tisku objevilo, že GiroCredit nechala peníze z CS fondů zmizet v zahraničí, oznámil, že na transakci upozornil finanční analytický útvar, a ten převod povolil.

Kudlík mu následně dal padesátitisícovou pokutu za porušení bankovního tajemství. "Šlo o čest banky. Riskoval jsem raději sankci," reagoval na pokutu Pýtr.

Vzápětí začala vše řešit i policie. Velice brzy zatkla čtyři muže. Nebyli to však organizátoři podvodu, ale pouze pěšáci, kteří plnili rozkazy. Bílého koně Václava Frantu a tři představitele makléřské společnosti Umana − Josefa Matoulka, Vladislava Nadě a Tomáše Roitha, kteří obchod zprostředkovávali.

Soudkyně Hana Hubáčková ve verdiktu, v němž je v prosinci 2005 poslala na pět až devět let do vězení (vrchní soud posléze tresty snížil na čtyři až osm let), sama přiznala, že odsouzená čtveřice představuje jen malé ryby.

"Je tu řada dalších lidí, o kterých se domníváme, že by před soudem měli být. My ale můžeme soudit jen toho, na koho podá státní zástupce obžalobu," řekla tehdy a poukázala především na představitele Motoinvestu, který dříve CS fondy spravoval.

Policie pak hledala skutečné organizátory a další spolupachatele. Obvinila mimo jiné šéfa tehdejšího Motoinvestu a nyní majitele hnědouhelné společnosti Czech Coal Pavla Tykače a jeho spolupracovníka Jana Dienstla. A spolu s nimi i několik dalších lidí včetně již zmíněného Jiřího Kudlíka.

Zatímco stíhání Tykače i Dienstla státní zástupce po dvou letech zrušil pro nedostatek důkazů, Kudlík spolu s Petrem Müllerem, který se z pozice chvilkového majitele zapojil do převodů C.S. Fondu a byl i v dozorčí radě Drůbeže Příšovice, koncem roku 2011 stanuli před soudem.

Písmo, které ještě neexistovalo

Zvrat přišel počátkem roku 2012. Tehdy se totiž přihlásil další aktér obchodu František Bušek (dříve Chobot) a před soudcem Kamilem Kydalkou, který měl na stole obžalobu Kudlíka, uvedl, že fondy vykradl on sám spolu s Tykačem. Jeho svědectví potvrdili další účastníci transakce − německý účetní Klaus Peter Schimmelpfennig, který byl jednatelem Swirlglenu, a obchodník Joachim Gerlach. Na rozdíl od Tykače byla jejich účast na obřím tunelu již promlčena − u Tykače totiž promlčecí dobu přerušilo jeho stíhání v letech 2006 až 2008.

Dvacetiletá anabáze C.S. Fondy

Kudlíka a Müllera Kydalka nakonec osvobodil. "Bylo by velmi nespravedlivé, kdyby dvě osoby, které můžeme nazvat figurkami na šachovnici, byly odsouzeny za závažnou trestnou činnost, když ti hráči, kteří na šachovnici hráli, z toho vyšli tak, že jejich stíhání bylo zastaveno," uvedl Kydalka a ukázal opět na Tykače.

Podle něj nebyl důvod Buškovi a zbylým dvěma svědkům nevěřit. "Pan Bušek to řekl trefnou větou. Vy tady soudíte dva čičmundy, kteří projeli kolem rychlíkem a nevědí, o co jde. Myslím, že to odpovídá tomu, jak to je," dodal Kydalka.

Státní zástupce poté Tykače na základě nových výpovědí znovu obvinil. Sám Tykač to, že za vytunelováním fondů byl, od počátku popíral.

Svědectví svého dřívějšího blízkého spolupracovníka Buška označoval jako mstu za to, že mu odmítl zaplatit půl miliardy korun, když jej Bušek do kauzy nenamočí.

Žalobce nakonec Tykačovo stíhání v prosinci 2015 i podruhé zrušil, a to kvůli nevěrohodnosti Buškova svědectví. Jeden z klíčových důkazů, kterým Bušek podporoval svoje tvrzení o Tykačově podílu − údajný zápis ze společné schůzky v roce 1997 −, byl totiž evidentní falzifikát: byl sepsán typem písma Calibri, které vzniklo teprve v roce 2003.

A sám František Bušek při dalších výsleších přímé zapojení Tykače zase popřel. Svoji změnu výpovědi nevysvětlil a Tykač popřel, že by mu nakonec zaplatil.

Ať už se ale Tykač vytunelování fondů aktivně účastnil, nebo ne, je jisté, že mu minimálně napomohl. A to tím, jak správcovská firma C.S. Fond, kterou ovládal jeho Motoinvest, těsně před prodejem převedla veškeré akcie ve fondech na hotovost.

Případem se také vine jméno dalšího dravce devadesátých let, finančníka Petra Sisáka. Jeho jméno zmínila jeho tehdejší přítelkyně Lucie Václavíková, která byla v dozorčí radě Drůbeže Příšovice, ale z obav před stíháním utekla do zahraničí. Uvedla, že celý obchod s akciemi takřka bezcenných drůbežáren organizoval právě Sisák. Stíhání se mu však vyhnulo, i proto, že výpověď Václavíkové policie získala až s mnohaletým zpožděním.

Opravdu jen neúmyslné chyby?

Jak již bylo naznačeno, i přes to, že fondy byly vykradeny, staly se − zdá se − jednou z nejlepších investic v novodobé historii. Na jejich účtech je nyní 2,65 miliardy korun. Průměrné roční zhodnocení za dvacet let od krádeže tak činí pět procent. A to díky odškodnění, které jsme zaplatili my všichni.

Vykradení fondů by totiž nebylo možné, kdyby řada institucí neporušila své povinnosti.

Jako první pochybil notář Roman Hochmann, který osvědčil na valné hromadě firmy C.S. Fond 3. března 1997 změnu představenstva a stvrdil jmenování Václava Franty jejím předsedou. Udělal to i přesto, že k zapsání dvacetiletého mladíka se základním vzděláním do představenstva neměl potřebný souhlas ministerstva financí.

Jako druhý pochybil depozitář fondů, kterým byla Plzeňská banka. I ta bez okolků změnila podpisová práva k účtům a zapsala Frantu jako oprávněného k nakládání s penězi. A ještě tentýž den od něj přijala tři platební příkazy k zaplacení 1,23 miliardy korun na účet makléřské společnosti Umana, odkud šly vzápětí na účet Swirlglenu v GiroCredit. Mimochodem: Plzeňskou banku v té době ovládal Motoinvest.

A konečně je vina i na Finančním analytickém útvaru ministerstva financí pod vedením Jiřího Kudlíka. Jak již bylo uvedeno, navzdory několika varováním ze strany sesterského Úřadu pro cenné papíry a upozornění GiroCredit Bank oznámil, že na transakci není nic podezřelého, a převod více než miliardy korun do zahraničí povolil.

Pouhý týden poté ministerstvo financí poslalo do správcovské firmy C.S. Fond nuceného správce Luboše Smrčku. Tomu se podařilo získat zpět zhruba desetinu ukradených peněz − přesně 122 milionů korun.

Zaplať, státe, že jsi neohlídal!

Podílníci ovšem šli ještě jednou cestou: podali několik žalob na ty, kteří podle nich mohli krádeži zabránit. První byla Plzeňská banka. A soud jim dal za pravdu. V březnu 2003 rozhodl, že banka má uhradit společnosti Akro − která správu fondů převzala a podílníky zastupuje − 2,16 miliardy korun. Banka to nepřežila a hned druhý den se sama poslala do konkurzu.

Místo více než dvou miliard ale Akro získalo jen 650 milionů korun. Nechtělo totiž čekat, než skončí konkurzní řízení nad bankou, a pohledávku za tuto sumu prodalo společnosti Naval.

Důvod, proč Akro pohledávku prodalo za třetinu toho, co mu soud přiznal, vysvětluje právník Akra Jiří Voršilka nejistotou, kdy a kolik by skutečně dostali. "Bylo to velmi komplikované konkurzní řízení a vypadalo to na dlouhé roky sporů," poukazuje. "Domlouvali jsme se s podílníky na dalším postupu, oni odsouhlasili ten prodej," dodává ředitel investiční společnosti Akro Jiří Trávníček. (Naval nakonec dostal od Plzeňské banky 1,13 miliardy; vyplacení se pak dočkal v říjnu 2006.)

Spory ale pokračovaly − další soudy řešily odpovědnost státu. A i zde podílníci nakonec uspěli: Městský soud v Praze přikázal, že odškodnění musí zaplatit i ministerstvo financí. To nakonec Akru poslalo v prosinci 2012 po pravomocném rozsudku dalších 2,087 miliardy korun. Suma nastoupala do uvedené výše, protože soud firmě přiznal desetiprocentní úrok.

Není ovšem jisté, zda Akro nebude muset peníze vrátit. Ministerstvo financí totiž podalo dovolání, Nejvyšší soud v létě 2014 verdikt zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 znovu rozhodnout. V rozsudku totiž našel řadu chyb − především prý soudy nedoložily, zda úředníci ministerstva mohli krádeži skutečně zabránit.

Když měl obvodní soud znovu začít jednat, použilo Akro neobvyklou kličku: stáhlo žalobu se slovy, že stát již spornou sumu zaplatil. A že si ji nechá.

Ministerstvo se ale uvedených dvou miliard nechce v žádném případě vzdát. A již koncem roku 2014 podalo žalobu o vydání neoprávněného obohacení. Akro ovšem tvrdí, že o neoprávněné obohacení jít nemůže, protože ministerstvo platilo dobrovolně − ještě předtím, než uplynula lhůta k zaplacení.

"Plnili jsme pouze z procesních důvodů, abychom zabránili nucenému výkonu rozhodnutí, jenž by na stát dopadl. Ani dobrovolné plnění ve lhůtě před vykonatelností tehdejšího rozsudku však nelze považovat za uznání žalobního nároku," uvedl mluvčí úřadu Michal Žurovec.

O žalobě ministerstva, jíž se domáhá vrácení peněz, ale soud ještě nezačal jednat. Mimo jiné kvůli sporům o to, v jakém řízení a u jakého soudu se má spor projednávat.

Kdyby stát uspěl, mělo by to pro Akro s největší pravděpodobností citelné následky. Muselo by totiž zaplatit i úroky v řádu stovek milionů korun.

Mimochodem, peníze jsou kvůli neukončenému sporu uloženy na termínovaných účtech u bank a podílníci k nim nemohou. "Nakládáme s nimi s opatrností a neinvestujeme je do akcií," uvedl ředitel společnosti Jiří Trávníček.

Právník Voršilka je přesvědčen, že uspějí a lépe prokážou i pochybení státu, jak požadoval Nejvyšší soud. A to přesto, že od vykradení fondů uplynulo již dvacet let. Podle něj výrazně pomůže i proces s Kudlíkem, byť byl nakonec zproštěn obžaloby. "Tam bylo vše zdokladováno a nevadí, že nebyl trestně odsouzen," míní Voršilka.