Když Miloslav Vlk odešel v roce 2010 na odpočinek, viditelně pookřál. Jako by ho úřad hlavy české katolické církve tížil, trápil a vysával − a po shození funkce se mu vrátila lehkost.

Leckteří křesťané i nekřesťané se po jeho sobotní smrti přiznali, že v 90. letech mu nemohli přijít na chuť, ale jako emeritního arcibiskupa ho měli čím dál raději. Ve své církvi nabyl postavení starého sedláka na výměnku, který už může mluvit a jednat tak, jak to sám považuje za správné.

Takto se vložil do kauzy trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka, jehož Vatikán v roce 2012 odvolal na základě pomluv dodávaných jeho slovenskými protivníky. Zatímco ostatní hierarchové kolem případu mlčky přešlapovali, kardinál Vlk si kauzu prostudoval a pak přímočaře prohlásil, že se stala křivda.

"Dřív jsem ho neznal, ale zdá se mi, že je to člověk poctivý a spravedlivý," vysvětlil, když Bezákovi dojednal audienci u nového papeže Františka.

Miloslav Vlk mluvil k stáru bez okolků, jeho řeč byla "ano, ano − ne, ne". Nijak se netajil celoživotní hlubokou nedůvěrou ke komunistům a ke všemu, čím komunismus působí a čím se pyšní. A dával najevo, že člověk nemůže dělat neomezené kompromisy, jinak ztratí sám sebe.

Mojžíš před branami

Takový vývoj je satisfakcí osudu, protože při odchodu z úřadu se Miloslav Vlk netajil zklamáním. Svůj hlavní cíl nesplnil: nedotáhl majetkové narovnání státu a církve.

O nenaplněných očekáváních psal i bilanční komentář tohoto listu (Osamělý Vlk, HN 18. 5. 2009). Historický zákon, který odděluje církve od státního rozpočtu a staví je ekonomicky na vlastní nohy, přišel až za jeho nástupce; kardinál Vlk se v tom podobal Mojžíšovi, který provedl lid pouští, ale do zaslíbené země už nevkročil.

Přitom se za jeho éry mnohé změnilo k lepšímu. Církevní školství vzkvétá a biskupská gymnázia patří podle maturitních výsledků ke špičce tradičního vzdělávání. V západních Čechách se usadili trapisté − nový řád nepřišel do země stovky let − a kláštery i poutní místa opět přitahují zájemce o duchovní život. Kaplani jsou znovu přirozenou součástí armády, vězeňství a nemocnic.

Nenápadným úspěchem se stala iniciativa "Manželská setkání", kurzy péče o vztahy, jimiž prošlo 1800 rodin.

Českého primase ale víc svírala starost o ekonomické přežití. Nechtě přiživil dojem, jako by už i v církvi šlo víc o peníze a funkce než o lidské vztahy.

Přitom kardinálovi na vztazích záleželo. V prosinci 2005 autor těchto řádek − tehdejší komentátor HN − napsal pro křesťanské vysílání Českého rozhlasu glosu k novele církevního zákona, která podvazovala právo církví zřizovat si bez vlivu státu vlastní charity či diakonie. Glosa konstatovala, že prezident Klaus nechal zákon nepřekvapivě projít, a předpověděla výsledek stížnosti podané k Ústavnímu soudu. Rozpoutala se neuvěřitelná aféra, během níž glosu řešila Rada Českého rozhlasu a generální ředitel slíbil vyvodit personální důsledky.

Tehdy zazvonil v HN telefon s pozváním do arcibiskupského paláce. Kardinál Vlk se chtěl poradit, jak se má do věci vložit. Na konci schůzky řekl: "Církev se musí umět zastat lidí." I díky němu to nakonec s vyhazovy nebylo tak horké (editor vysílání ovšem rozhlas opustil a přestoupil do HN).

Odhoď břímě a leť

Schopnost zastat se lidí osvědčil kardinál mnohokrát. Například loni touto dobou, kdy Česká biskupská konference pocítila nutnost se hlasitě distancovat od "soukromých názorů" populárního kazatele Tomáše Halíka na prezidenta Zemana.

Kardinál Vlk využil rozhovoru pro rozhlas, aby v hodnocení Miloše Zemana "spíše souhlasil s profesorem Halíkem".

Miloslav Vlk své povolání rozpoznal už v jedenácti letech (v roce 1943 uviděl leták na vratech kostela vyzývající ke kněžské službě). V gottwaldovské temné době neměl šanci, proto nastoupil do továrny a při práci vystudoval archivnictví. Po vojně se stal ředitelem archivu v Budějovicích a až odtud si v roce 1963 podal přihlášku do kněžského semináře.

Vysvěcen byl proto relativně pozdě − v 36 letech. Po sovětské invazi byl postrkován po zapadlých farách, sledován StB, až nakonec přišel o povinný tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a stal se "podzemním" knězem. Živil se manuálně, jeden čas jako myč oken v Praze.

"Umožnilo mi to být na volné noze, nebyl jsem nikde pod píchačkami a kontrolován," vzpomínal později. "Nejlepší kšeft, to byl Tuzex v Lazarské. Okna při zemi, velká, bez problémů. A bylo za to tehdy 232 Kčs."

Povahou zůstal jihočeským sedlákem, který má rád bramborák s česnekem a kulajdu, tradiční varhanní hudbu a vášnivě čte prosté detektivky. Když sloužil děkovnou mši za čtvrtstoletí kněžské služby, řekl o tom: "Bůh dovede vzít člověka z pastvy − pásával jsem krávy tamhle u Záluží − a postavit ho třeba na místo arcibiskupa."

"Uvěřit znamená zbavit se břemene, které nás táhne dolů; můžeme pak létat, protože sami sobě nepřikládáme váhu," napsal papež Benedikt XVI. Miloslavu Vlkovi se to po odchodu z funkce povedlo.