Do českých kojeneckých ústavů bylo v roce 2015 přijato 1666 dětí. A do slovenských? Nula. Důvod je prostý − Slováci žádné kojenecké ústavy nemají. Před jedenácti lety zakotvili do zákona, že opuštěné děti mladší tří let do ústavů nepatří. Dnes je tato hranice posunuta na šest let a má se dále zvedat.

Tuzemským politikům se zatím žádnou věkovou hranici stanovit nepodařilo a Česko tak patří k posledním zemím EU, které ji nemají. Nepomohlo ani to, že v současné vládě jsou premiér i všichni tři šéfové zainteresovaných ministerstev školství, zdravotnictví a práce z jedné strany − sociální demokracie. Poslední verzi návrhu na reformu péče chce ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD) předložit vládě do konce června. I kdyby o návrhu nakonec své ministerské kolegy přesvědčila, nestihne ho prosadit ve sněmovně.

Slovenskou proměnu odstartovalo sjednocení péče pod jeden resort na konci devadesátých let. V Česku dosud spadají kojenecké ústavy pod ministerstvo zdravotnictví, dětské domovy pod školství a takzvané sociálky a náhradní rodinná péče pod ministerstvo práce. "Myslím, že pokud nedojde ke sjednocení pod jeden resort, tak to zůstane problematické," říká k tomu Marek Roháček, předseda slovenské nevládní organizace Návrat, která pomáhá v oblasti náhradní rodinné péče.

6 let

je věková hranice, pod níž Slováci neumisťují děti do ústavů.

Dalším slovenským milníkem byl v roce 2006 nový zákon o sociálně-právní ochraně dětí, který kromě zmiňované věkové hranice zavedl také status profesionálních rodičů, k nimž se nejmenší děti začaly posílat. Profesionální rodič je zaměstnanec dětského domova, který však o dítě nepřetržitě pečuje u sebe doma. "Dítě u něj čeká na adopci nebo na to, až se jeho rodina, která selhala, postaví na nohy a ono se do ní bude moci vrátit," říká Roháček.

Změny se na Slovensku projevují postupně. Zatímco na začátku tisíciletí bylo v ústavní péči více než 6,5 tisíce dětí, loni jich bylo 4744. Může se tedy zdát, že Slováci jsou na tom podobně jako dvakrát větší Česko, kde je v ústavech přes osm tisíc dětí. Uvedené slovenské číslo z loňského roku ale zahrnuje skoro 1500 dětí, které žijí v profesionálních rodinách. Jde především o děti do šesti let, jež tak nemusely v ústavu strávit ani minutu.

České děti podle ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka ústavy potřebují, protože tam dostanou nezbytnou zdravotní péči. "Kojenecké ústavy musí zůstat jako zdravotnická zařízení," řekl ministr a dodal, že návrh na stanovení věkové hranice na vládě nepodpoří.

Roháček se s tezí, že kojenecké ústavy mají své opodstatnění, setkává při svých cestách do Česka často. "Přitom na Slovensku už toto nikdo do mikrofonu neřekne. Ne že by si to nikdo nemyslel, ale kdyby to řekl nahlas, tak se shodí," vysvětluje a pozastavuje se nad tím, že mateřská země psychologa Zdeňka Matějčka už ústavy pro nejmenší dávno nezrušila. Matějček se celosvětově proslavil svým výzkumem, v němž ukázal, že děti bez vazby k jednomu člověku jsou psychicky deprivované.

Kojenecké ústavy by zrušila metodička Dana Pukancová, která pracuje na slovenském Ústředí práce, sociálních věcí a rodiny. "Myslím, že se nedá udělat nic jiného než to z pozice moci rozhodnout zákonem. Já bych o tom nediskutovala, protože diskuse už byla," říká.

To, že se lze obejít i bez ústavů, dokazuje příklad Zlínského kraje, který nečekal na zákon a reformu provedl sám.

Slovensko upravilo péči i v samotných dětských domovech. Velkokapacitní zařízení nahradily skupiny zhruba deseti dětí, u kterých se střídá pět vychovatelů. "Do roku 2020 by v jedné budově neměla být víc než jedna samostatná skupina. Velké budovy se snažíme prodat nebo vyměnit za rodinné domy a menší budovy," popisuje Pukancová.

Ona i Roháček přiznávají, že proměna, která navíc ještě není u konce, neprobíhala vždy hladce. Ne všichni ředitelé dětských domovů byli z profesionálních rodin nadšení. "Vyžaduje to jiný způsob myšlení. Když mají ředitelé všechny děti pod jednou střechou, tak se jim ty jogurty snáze počítají, než když jsou v rodinách v okruhu sto kilometrů," podotýká Roháček.