Byli většinou mladí a mohli si říkat Zemanovi pohrobci. Případně "socánci" − podle někdejšího stranického maskota. Na sjezdech i na veřejnosti se oslovovali familiárně Slávku, Stando, Luboši, Jirko, Zdeňku, Vláďo nebo Petro a občas jim tak přezdíval i národ. A každý z nich postupně ochutnal moc: Petra Buzková, Lubomír Zaorálek a Zdeněk Škromach místopředsednickou a ministerskou, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek a Bohuslav Sobotka předsednickou a premiérskou.

Nynějším odchodem Bohuslava Sobotky z čela Lidového domu ovšem éra téhle generace sociálních demokratů de facto končí. Zaorálek vydrží v roli náhradního lídra pravděpodobně jen do říjnových voleb podobně jako Sobotka v premiérském křesle a úřadující šéf ČSSD Milan Chovanec už patří k další oranžové generaci.

Proto je namístě účtovat, co vlastně Sobotka a další postzemanovci přinesli a co po nich zůstane.

Oddalovaný boj o tvář ČSSD

Už teď je zřejmé, že právě Sobotka se stane symbolem ČSSD uplynulých šestnácti let. V dobrém i špatném, když se mu povedlo dotáhnout do konce většinu ctností i nectností jmenované skupiny politiků.

Kresba: Pavel Beneš

Vzděláním právník a odchovanec Mladých sociálních demokratů byl za Zemanova předsednictví do roku 2001 pouhým poslancem, ale pak už trvale stoupal. Z pozice šéfa poslaneckého klubu během Špidlova vedení partaje se v roce 2002 stal ministrem financí, kde vydržel dlouhé čtyři roky − mimochodem o pět měsíců déle než později Andrej Babiš. Jako místopředseda opoziční ČSSD se Sobotka po rezignaci Jiřího Paroubka a po souboji s dalším místopředsedou Michalem Haškem dostal v roce 2011 do čela ČSSD a od roku 2014 je premiérem.

Vlastně je až neuvěřitelné, že tento uhlazený, introvertní, necharismatický intelektuál a celoživotní politický funkcionář mohl tak dlouho reprezentovat stranu, kterou téměř před 140 lety zakládali po hospodách a na bouřlivých táborech lidu zemití dělničtí předáci. Ještě před měsícem, když ustál vládní krizi, se zdálo, že Sobotka definitivně proměnil sociální demokracii v partaj liberálních městských voličů, kladoucích důraz na etiku a spravedlnost.

Jenže nakonec se ani jemu nepovedlo překonat rozpolcenost a nesourodost ČSSD, jež se táhne už od dob Miloše Zemana. Slepenec daný v půli 90. let narychlo dohromady z různých částí politického spektra od liberálů přes národní socialisty, tradiční sociální demokraty až po komunisty dodnes nemá jasno v tom, kdo jsou či mají být jeho voliči. Vyznavači vyzbrojování a odpůrci pomoci uprchlíkům nebo lidé práce a příznivci sociálního smíru ve společnosti? Paroubek či Škromach vnímali ČSSD ve shodě se Zemanem jako průmyslovou stranu, která se má primárně starat o vyšší platy a důchody, případně hýbat s daněmi. Naopak Špidla, Sobotka, Buzková a částečně i Gross prosazovali představu moderní intelektuální strany, zaměřené na vzdělání, informace, bydlení a mladé lidi.

Ani ryba, ani rak

Stejně nevyprofilovaná a špatně čitelná zůstává ČSSD i v postoji k prezidentu Zemanovi, migraci, odkazu Václava Havla nebo zahraničněpolitické orientaci. Za Sobotky se nadbíhání tu tradičním, tu modernistickým voličům projevovalo až jako komická jízda na lochnesce. Ze strany střídavě vycházely protichůdné signály, že Zeman je i není vhodným prezidentským kandidátem. Jednou Sobotka v USA vyzdvihoval havlovskou politiku ochrany lidských práv ve světě a jindy přední sociální demokraté adorovali spolupráci s komunistickou Čínou. Chytání mnoha voličských psů se ukázalo jako zajícova smrt: preference sociální demokracie jdou poslední rok nemilosrdně dolů. Dnes jsou zhruba na deseti procentech. Ovšem pár měsíců před volbami 2002, na začátku postzemanovské éry, to nebylo o moc lepší − kolem 14 procent.

"Nejsme stále ani ryba, ani rak," připouští jeden z členů vedení ČSSD. "Na jednu stranu Sobotka nechtěl být tak ostře populistický jako třeba na Slovensku Robert Fico. Na druhou stranu však jsme ani nedokázali přebírat inspiraci od západních sociálnědemokratických stran. Pak jsme takový hybrid, který občas uspěje, občas ne. Zatímco ODS úspěšně proráží pomocí učitele Václava Klause mladšího a za TOP 09 se do Senátu bez problémů dostal ředitel gymnázia Jiří Růžička, my svou oblíbenou ministryni školství Kateřinu Valachovou odvoláváme z vlády. Fico neváhal získávat voliče jasnými způsoby, třeba zavedením jízdného ve vlacích zdarma pro důchodce a studenty. Babiš rozjíždí účtenkovou loterii − a my nic," říká.

Realitou tak zůstává, že i dnes přibližně 60 procentům příznivců ČSSD konvenují jednoduché a srozumitelné Zemanovy názory i styl politiky. Což je po šesti letech Sobotkova předsednictví tristní výsledek. O situaci ve straně svědčí také to, že až tak pozdě Bohuslav Sobotka narazil se svou nekomunikativností a neschopností dělat ofenzivní, a nikoliv pouze kabinetní politiku.

Nabízí se přitom srovnání s lidoveckým předsedou a "slušňákem" Pavlem Bělobrádkem. Ten v roce 2010 převzal mimoparlamentní KDU-ČSL po odchodu Cyrila Svobody. Dlouhý čas svého předsednictví využil k personální i programové konsolidaci strany a výsledkem byl návrat do sněmovny i do vlády. Sobotka místo toho zůstával až do letošní vládní krize politickým "benjamínkem" ve stínu Andreje Babiše a Miloše Zemana a o jeho politické životaschopnosti a budoucnosti se neustále pochybovalo. V zájmu spravedlnosti je však třeba dodat, že Bělobrádek neměl v zádech žádného Zemana, jenž by mu z Vysočiny a později z Hradu permanentně okopával kotníky.

Chybí nástupce i vize

Sobotka nedotáhl za generaci svých spolustraníků do nějakého smysluplného konce boj o charakter a voliče ČSSD. Nevychoval si ani nástupce, který by to za něj dokončil. Jeroným Tejc, Jiří Zimola nebo Petr Dolínek se postavili proti němu a zdatný technolog moci Milan Chovanec neskýtá záruku, že by mu obdobně jako "Slávkovi" ležela na srdci programově moderní ČSSD. Mladší oranžová generace má k sociálnědemokratickým tradicím, ba jakémukoliv názorovému vymezení ještě dál než ta sobotkovská.

Ale je docela dobře možné, že už ani nebude co dokončovat. Rozklížená ČSSD přestala stát v cestě hnutí ANO k triumfálnímu volebnímu vítězství a to by se mohlo stát začátkem úplně nového politického systému v Česku. Sociální demokracie v této konstelaci může v české politice hrát jen druhořadou roli, což je situace ještě před rokem téměř nepředstavitelná.