Slovenská zpěvačka žijící v Praze Katarzia zveřejnila před pár dny nový pochmurný song s videoklipem, který se snaží o optimistický nádech a poselství.

Jmenuje se Nikomu nepatríš a zpívá se v něm mimo jiné o stopách krve na prstýncích, které symbolizují domácí násilí.

Pomalu rostoucí a rozkvétající slunečnice v doprovodném klipu písně nabádá týrané ženy, aby se sebraly a nahlas mluvily o tom, že se jim v životě děje něco zlého, aby s tím bojovaly.

Katarzia, která se ve své tvorbě často vyzpívává z vlastních vztahových trablů, písní tentokrát reflektuje širší společenský fenomén, o němž se tolik nemluví, protože jeho oběti se o něm mluvit bojí. Připojila se tím jako první umělkyně k nové slovenské kampani Pretože hovorím nie, kterou Slováci spustili letos na jaře. Nejsou jediní − po celém světě je podobných aktivit víc. Kampaň Pretože hovorím nie je součástí projektu, který byl financován ze zdrojů Norského finančního mechanismu a spolufinancován ze zdrojů státního rozpočtu SR. Ve světě běží ještě výrazná kampaň se stejnou tematikou a s názvem One billion rising.

Proč Katarzia a proč Slovensko? Protože přes vyspělost země je to palčivý problém. Mladá zpěvačka v rozhovoru ke kampani popisuje, kdy ji začala problematika více zajímat. Seděla v restauraci a slyšela opodál hovořit dvě ženy, dobré kamarádky, z nichž jedna popisovala té druhé, jak ji muž psychicky týrá a vlastně drží ve zlaté kleci, protože nepracuje a on ji živí, což je pro něj ideální model. Ta naslouchající ke zpěvaččině překvapení "trýznitele" obhajovala, že je pěkné, jak se o ženu materiálně postará.

Její postoj není ojedinělý, ukazuje se, že obzvlášť v některých zemích ovlivněných tradiční vírou a uspořádáním společnosti je poukazování na slabost plynoucí z rozdílnosti pohlaví a diskuse o ubližování fyzicky slabším a ženám stále tabu. Pojmenovat a prosadit do zákonů nějaký jednotný postup v boji s násilím a pro péči o oběti je na národních úrovních stále komplikované a dlouhotrvající.

Důkazem je pomalý proces ratifikace takzvané istanbulské dohody z roku 2011, v níž Rada Evropy formulovala jednotná pravidla právě pro výše zmíněnou problematiku násilí na ženách.

Evropská unie se k ní podpisem eurokomisařky Věry Jourové připojila po letech − právě i zásluhou české političky − letos v červnu.

Polovina z 28 členských států ale otálí s ratifikací a upravením národních předpisů.

V Česku, které zatím s konečným potvrzením počítalo v roce 2018, to mimo jiné znamená zahrnout některé pojmy a postupy kolem prevence i péče v souvislosti s násilím páchaným na ženách do trestního zákona a řádu.

Statistiky za zavřenými dveřmi

Cílem kampaní a unijních aktivit je proto zvýšit osvětu a také míru nahlašování trestných činů, aby bylo více exemplárních trestů.

"Chtěla jsem nějak dát najevo, že je nepřípustné, aby v dnešní době žil někdo ve vztahu, v němž se takhle trápí," říká k tomu Katarzia.

Podobných případů není málo. Zpěvačka veřejnosti připomíná nelichotivé slovenské statistiky. Násilí, které má různé podoby, od sexuálního přes psychické po ekonomické, se v celých 88 procentech případů obecně dopouští někdo, koho ženy dobře znají. "Překvapilo mě, že pachatelé nejsou náhodní kolemjdoucí v parku," uvádí písničkářka.

Domácímu násilí je na Slovensku vystavená každá pátá žena. Přes dvacet procent tamních žen ve věku od 18 do 64 let zažilo špatné zacházení ze strany současného partnera. Bývalí partneři jsou ještě častějšími pachateli − statistiky u nich hovoří téměř o 28 procentech těchto násilných činů.

V Česku jsou čísla podle tuzemské organizace Rosa, která postiženým ženám pomáhá, srovnatelná. Obětí domácího násilí se stane každá šestá žena.

Výskyt a frekvence těchto činů jsou alarmující. Nejen na Slovensku, ale všude ve světě (bez ohledu na pokrok a bohatství) má ovšem podobné násilí vysokou míru latence a svým způsobem i tolerance.

Pachatelé se násilí na ženách dopouštějí za zavřenými dveřmi, často bývají jedinými svědky děti, které jsou tak prakticky také oběťmi. Tak či onak oběti většinou mlčí.

Když se organizace Rosa v poslední studii za rok 2016 ptala postižených žen, jak dlouho žily ve svazku s partnerem, který byl zároveň pachatelem, a jak dlouho situaci tutlaly, ukázalo se, že nejvíce z nich setrvalo ve vztahu až 10 let (27 procent dotazovaných).

Když se nemluví, ptejte se

V celé Evropské unii jsou čísla ještě skandálnější. Podle poslední dostupné studie Agentury Evropské unie pro základní lidská práva, sídlící ve Vídni, která se dotazovala desítek tisíc žen z EU, se někdy ve svém životě stala obětí násilí každá třetí žena starší patnácti let. Kampaň One billion rising nelichotivá fakta potvrzuje: jedna ze tří žen na planetě je za svůj život alespoň jednou znásilněna či zbita. To se v úhrnu týká celé miliardy žen, které se setkají s takto explicitním násilím (proto kampaň ve svém názvu zdůrazňuje ono nepěkné číslo).

Většina z žen incident nikdy nenahlásila. Nemluvily se soudy ani s organizacemi, které by jim mohly pomoci.

Vzhledem k náladám ve společnosti se možná není co divit. V listopadovém průzkumu Eurobarometru vyšlo najevo, že celá čtvrtina dotazovaných Evropanů v podstatě dokáže pochopit a tolerovat, že někdo za určitých okolností znásilnil ženu.

Lidé z aparátu Věry Jourové upozorňují, že konkrétně Češi v tomto ohledu patří k jednomu z nejšovinističtějších národů.

Když nic jiného, podle odborníků slyší společnost i politici na ekonomický aspekt problému. Evropská komise nechala spočítat, kolik stojí EU násilí páchané na ženách. Když se sečtou náklady na zásahy, psychology, zdravotní péči a sociální výdaje po dobu, kdy oběť vypadne z pracovního procesu, dostaneme se na částku 290 miliard eur ročně.

Prevence přitom stojí mnohem méně. Evropa vyčlenila v letošním roce asi deset milionů eur na národní kampaně a podporu různých projektů proti násilí na ženách, které začínají mít odezvu. Některé aktivity země financují samy.

Podle odborníků Evropské komise, kteří se tématu věnují, je klíčové vyškolit v jednotlivých zemích policii, jak se má chovat v podezřelých případech a u domácích zásahů, ale i lidi ve školství a hlavně lékaře, kteří jsou s domácím násilím často konfrontováni jako první. Například zdravotnický personál ve Franci či ve Spojených státech má k dispozici manuál, který doporučuje, jak se bavit s osobou, která jeví známky oběti. Inspirovat se jím dá i v běžném styku.

Manuál začíná obecnými otázkami typu "Jak to jde doma?". Dotaz, který už očekává méně vyhýbavou odpověď, zní, zda ke zraněním a psychické nepohodě osoby mohl přispět někdo blízký. Otázka, která vypadá vcelku obecně, ale často prý právě ona uhodí hřebíček na hlavičku, zní asi takto:

"Chová se k vám partner někdy tak, že jste v depresi nebo se cítíte opravdu nešťastně?"

Ptejte (ptejme) se víc!