Pro litevskou zdravotní sestru Sonatu Sliuzaiteovou to byl určitě nejdražší výlet do přírody. V září 2015 se během svého pracovního pobytu v Británii vydala do Eppingského lesa, volně přístupného území poblíž severního okraje Londýna, aby si nasbírala nějaké houby. Když měla plnou už třetí nákupní tašku, natrefila ke své smůle na lesního správce, který ji udal za nezákonné plundrování hvozdu.

Zhruba půl roku nato Litevku odsoudil anglický soud k pokutě 80 liber, dalších 284 liber (v přepočtu dohromady přes 10 tisíc korun) měla zaplatit za náklady řízení. Sestřička se marně bránila, že v její rodné zemi je houbaření běžným zvykem a věnují se mu i děti na výletech s rodiči. "Nevěděla jsem, že dělám něco špatného," napsala v dopise soudu.

Ten však nepřihlédl ani k jejímu dalšímu argumentu, že neměla v úmyslu houby prodat, ale chystala se je postupně zkonzumovat.

Zpráva listu Daily Mail, který o prohřešku zdravotnice z Pobaltí referoval, výstižně dokumentuje, jaký údiv ve Spojeném království vyvolává oblíbená kratochvíle lidí
ze střední a východní Evropy.

Pro většinu Britů představuje houbaření cosi zvláštního.

Sbírání houbových plodnic, které se rozmnožilo obzvlášť s příchodem stovek tisíc pracovníků z postkomunistických zemí po otevření pracovního trhu v roce 2004, vedlo dokonce až k panickým obavám tamních médií, že Poláci, Češi a další vyplundrují ostrovní lesy
natolik, že tam houby přestanou růst.

Houbaři a mykologové

Miliardové žně

V českých lesích lidé každoročně nasbírají více než 20 tisíc tun hub. Vyplývá to ze zpráv o stavu lesa, jež vydává ministerstvo zemědělství.

V úrodných letech bývá množství ještě vyšší – například v letech 2012 a 2013 si houbaři odnesli přes 30 tisíc tun plodnic.

Hodnota nasbíraných hub přesahuje 2,5 miliardy korun, v nadprůměrných letech i 5 miliard.

Na jednoho obyvatele ČR připadá ročně více než 20 návštěv lesa.

Na hříbky s aplikací

Houbařské atlasy a encyklopedie patří v knižních obchodech mezi vyhledávané zboží.

Na jejich místo se ale tlačí stále chytřejší mobilní aplikace.

Například vývojáři z české firmy Vocom nedávno představili program s názvem Aplikace na houby.

Ten obsahuje nejen atlas s více než dvěma stovkami nejrozšířenějších druhů hub s popisy a fotografiemi, nýbrž také funkci pro rozpoznávání nasnímaných hub pomocí neuronové sítě.

Skandinávie, ráj houbařů

Česko a další země ve střední a východní Evropě povolují obyvatelům celkem volný pohyb po státních i soukromých lesích a nezakazují jim sběr plodů.

Naopak v USA nebo Británii se privátní les považuje za nepřístupné území.

Ještě volnější režim než v Česku je ve Skandinávii. Platí tam pravidlo, že v přírodě má každý přístup kamkoliv. Podle historiků je důvodem nízká hustota obyvatel a vysoká zalesněnost.

Legenda Smotlacha

Každý Čech, který se snaží o houbách dozvědět něco víc, na tohle příjmení narazil. František Smotlacha (1884–1956), povoláním metodik tělesné výchovy, se zapsal jako guru českého rekreačního houbaření.

Byl proslulý tím, že sám na sobě zkoušel jedovatost hub.

Zasloužil se o to, že mnohé druhy byly uznány za jedlé.

V jeho odkazu pokračoval i syn Miroslav.

Dnes jsou po Františku Smotlachovi pojmenovány i ulice.

Amatéři versus vědátoři

Není mnoho jiných oborů, v nichž by laici soutěžili v odbornosti s profesionály.

Vždyť i zmíněný František Smotlacha byl amatérský mykolog.

Nutno přiznat, že v médiích častěji vystupují právě znalci, kteří mykologii nevystudovali. Sdružují se v České mykologické společnosti, která provozuje houbařské poradny.

Vědci a akademici si založili vlastní Českou vědeckou společnost pro mykologii.

 

30 tisíc Kč

činí podle novely mysliveckého zákona maximální pokuta za zakázaný vstup do honitby. Proti novele vznikla petice, kterou podepsaly desítky tisíc lidí.

Neprobádané národní hobby

Zatímco zmíněný britský deník v titulku o potrestané Litevce vypsal slovní spojení "tři tašky" velkými písmeny − aby zdůraznil, že se jedná o něco zvláštního, až pobuřujícího −, v Česku jen málokoho napadne, aby na takové množství nasbíraných plodnic poukazoval, nebo dokonce houbaře kritizoval.

Naopak, z tuzemských lesů si lidé podle odhadů mykologů každoročně odnášejí desítky tisíc tun hub a jiných lesních plodin. Houbaření je považováno za jakési národní hobby, jež patří k českému charakteru. Stačí se ostatně podívat do pasáží o typických tuzemských zvycích v některých cizojazyčných průvodcích.

Ačkoli je sbírání hub v Česku masově rozšířené, jakožto o sociálním fenoménu o něm neexistuje žádná seriózní vědecká studie, upozorňuje etnolog a historik Jiří Woitsch, který se v Akademii věd ČR zabývá také vztahem Čechů k lesu. O tom, kde má kořeny a proč se pěstuje dodnes, se tak podle něj stále trochu spekuluje.

Zpravidla se původ houbaření dává do souvislosti s jeho původní funkcí, doplňováním potravy. "Lidi na vesnicích si v minulosti doplňovali jídelníček sběrem plodin a lovem menších zvířat," říká Woitsch.

Vztah k houbám se začal měnit ke konci 19. století, když se po vlně industrializace a stěhování obyvatel z venkova do měst začalo měnit vnímání přírody. "Objevila se touha využívat krajinu trochu jinak než čistě pro obživu," vysvětluje Woitsch a přirovnává rozvoj houbaření k tehdy vznikajícímu trampingu.

"Dodnes si z hub vaříme pochoutky, jejich hledání je ale spíš způsob trávení volného času," dodává etnolog.

Jako stádo nosorožců

Znalci hub z vědeckého a akademického prostředí však v současnosti před následky masového houbaření varují.

Například podle Petra Hroudy z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně nabývají hromadné "nájezdy" do vyhlášených lokalit už takové intenzity, že se naplňují obavy, jež se objevily po otevření pracovního trhu v Británii − jedlé houby bývají doslova vysbírané, plodnice nestíhají vytvořit výtrusy a daný druh se přestává v místě rozmnožovat.

Kritika přitom nemíří jen na samotné sbírání hub. "Málokdo si uvědomuje, že značný negativní vliv na podhoubí v půdě má sešlap," zdůrazňuje Hrouda. Není problém, když lesem projde pár lidí, ale jsou-li jich na menším území desítky denně nebo stovky týdně, pak se mechanicky poškozují vlákna podhoubí, která se rozrůstají v mělké několikacentimetrové vrstvě pod
povrchem.

Půda se navíc zhutňuje, ztrácí se prostor mezi jejími částečkami, který je v nesešlapané půdě vyplněný vzduchem. "Podhoubí potřebuje dýchat, ve zdupané půdě ztrácí přístup ke kyslíku a odumírá," vysvětluje botanik.

Že jde v českých lesích kvůli houbařům doslova do tuhého, si myslí také Jan Holec z mykologického oddělení Národního muzea v Praze.

"Fenomén dnešního masového houbaření někdy nabývá obludných rozměrů, stejně jako řeky plné vodáků a lesy plné jezdců na čtyřkolkách. Názor rozumných mykologů je ten, že houby jsou u nás zprofanované až příliš. Úkolem doby není je dále propagovat, ale zájem o jejich konzumní využití spíš tlumit," konstatuje Holec.

Na houby s foťákem

Podle odborníků se na přetlaku houbařů v lesích podepisují nejen tradiční média, jejichž zpravodajství o tom, že "už rostou", působí na mnohé jako startovní výstřel z pistole.

V posledních letech roste vliv internetu a sociálních sítí. Desítky webových stránek a profilů, na kterých si lidé sdílejí čerstvé úlovky, prý podněcují houbařskou horečku. "Když někdo najde vzácnou houbu a obratem dá tu informaci na internet, je to impulz pro tyto lovce, aby se neprodleně vydali na místo nálezu. Sejde-li se jich víc, plodnice na dané lokalitě vysbírají a místo zdupou," stěžuje si Hrouda.

V lepším případě jde jen o "lovce fotografií", ale ani oni se podle akademika nevyhnou sešlapu půdy.

Právě z focení hub se − také díky rozvoji nových technologií − stal jeden z nových houbařských fenoménů.

Propadl mu i jeden ze známých amatérských mykologů Jaroslav Malý z Mělnicka. V mládí sbíral houby čistě rekreačně. Zlom přišel v roce 1999, kdy našel vzácný hřib kaštanový, přijel s ním do mykologické poradny a setkal se tam s houbařskou legendou Miroslavem Smotlachou.

"Změnilo mi to život," vzpomíná Malý. Zároveň ho napadlo, že by houby mohl fotit. Nyní už patří mezi uznávané fotografy, má vlastní webovou stránku a loni vydal své snímky knižně. Kdo na něj náhodou v lese narazí, může sledovat, jak nasvěcuje nalezené plodnice pomocí nejrůznějších pomůcek, aby dosáhl co nejlepšího obrázku. Plodnice prý zásadně nepoškozuje ani netrhá. Za exempláři cestuje po celé republice nebo třeba i na Slovensko. Rozdíly v druzích nedělá. "Z mého pohledu je každá houba krásná," říká mykolog.

Les je pro všechny

Všelidová záležitost by se ale z houbaření nikdy nestala, pokud by nebyla splněná důležitá podmínka − volný pohyb po lese. Obyvatelé Česka i dalších zemí ve střední a východní Evropě považují za úplně samozřejmé, že se mohou libovolně procházet v lesních porostech, které mají soukromého vlastníka. Ve Spojených státech, Británii a některých dalších západoevropských zemích však existují mnohem přísnější pravidla.

Vysvětlení rozdílného přístupu je třeba hledat v historii. Lesy v českých zemích původně patřily panovníkovi, spadaly pod tzv. královský regál. Během středověku se většiny porostů zmocnila šlechta a církev, ani poté se ale volný sběr plodin v lesích nezakazoval. "Existovalo obecné mentální nastavení, že les není až tak soukromým typem vlastnictví. I díky tomu si vrchnost nikdy nedovolila prohlásit les za něco zcela privátního, kam by neměl nikdo přístup," říká Woitsch. Na britských ostrovech a v některých dalších evropských zemích se lesy více mýtily kvůli zemědělství, což podpořilo pojetí, že jde o soukromý majetek jako každý jiný.

Nedá se ovšem říct, že majitele českých lesů by výpravy poddaných do lesů nějak těšily. Podobně jako současní lesníci, kteří lamentují, když jim zaparkovaná auta ucpou příjezdové cesty a houbaři plaší zvěř, si stěžovali už jejich předchůdci v minulosti. Ve zprávách, které vznikaly v lesních kancelářích po zavedení moderní správy lesa v 19. století, lze najít nářky nad tím, jak lidé neustále vnikají do lesa a šlapou po mladých stromcích. Na nějaký obecný zákaz si ale nikdo netroufl. Ojedinělý pokus podnikl v Dobříši jeden z předků současného majitele tamních lesů Jeroma Colloredo-Mannsfelda, když se kolem roku 1900 pokusil houbaření omezit a vydávat průkazy ke vstupu do lesa. Vyvolal tím ale takový odpor, že omezení raději zrušil.

V zákonodárství se naopak projevil liberální postoj k přístupnosti lesů.

O tom, že šlo o důležité téma, svědčí podle Woitsche fakt, že majitelé panství v průběhu staletí dbali na to, aby se tato pravidla podrobně specifikovala. "Tento přístup přetrvává dodnes a odráží se v našem lesním zákonodárství," naráží na lesní zákon, který právníci považují za jednu z nejsložitějších českých norem.

Zákon je k návštěvníkům lesa vstřícný. Stanoví, že má "každý právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest". Přístup do lesa se omezuje jen kvůli ochraně životního prostředí, na vojenských územích a také kvůli chovu a lovu zvěře v honitbách.

Soukromí vlastníci tedy mohou přístup do svých lesů omezit pouze z posledního důvodu.

V Česku jsou známé nejméně dva případy, kdy si novodobí majitelé oplotili svůj les tím, že si zřídili oboru.

Na východní Moravě se kvůli tomu dostal pod palbu aktivistů bývalý majitel konzerváren Hamé Leoš Novotný starší, nedaleko Prahy si zase ohradil svůj zalesněný kopec nejbohatší Čech Petr Kellner.