Musím vyjádřit své zklamání z toho, že někteří senátoři po nevídaném politickém i mediálním, domácím i zahraničním nátlaku rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory a tím i na svou politickou i občanskou integritu, a s ratifikací Lisabonské smlouvy vyjádřili svůj souhlas.
Postavili se tím zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní. Je to velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie. Naši politici si vždy nacházeli podobné zbabělé zdůvodnění: Jsme malí, slabí, v evropském kontextu nic neznamenáme, musíme se podřídit, i když s tím nesouhlasíme.
Toto odmítám. Buď jsme po listopadu opětovně nabyli suverenitu a tím i odpovědnost za další osudy naší země, nebo to celé byl tragický omyl.
To je v roce dvacátého výročí listopadu 1989 obzvláště aktuální připomínka.
Nyní počkám, zda skupina senátorů, jak někteří z nich avizovali, požádá Ústavní soud o další posouzení Lisabonské smlouvy ve vztahu k naší ústavě. Pokud k tomu dojde, nebudu o svém rozhodnutí ratifikovat či neratifikovat Lisabonskou smlouvu uvažovat dříve, než Ústavní soud vydá svůj nález.
Mé názory na tuto věc jsou známé a jasné. Nemohu si dovolit v jednu chvíli být zásadně proti, a pak, protože se mi to začíná hodit k mým osobním politickým či kariérním cílům, snadno změnit názor.
Lisabonská smlouva je pro tuto chvíli mrtvá, protože byla v jednom členském státě odmítnuta v referendu. Proto pro mě rozhodování o ratifikaci není na pořadu dne.
