Z hradních výšin nás ve čtvrtek vyzval Václav Klaus k občanské pospolitosti a táhnutí za jeden provaz. Ano, tak má v čase hospodářských krizí mluvit státník. Potíž je v tom, že tahle slova slyšíme z úst prezidenta, který se před pár týdny po hlavě vrhl z Hradu do vroucí jámy volební kampaně.
Jestli má někdo šanci sehrát roli společenského svorníku, pak je to především nadstranický prezident. Autorita, vystupující tak, aby ji mohli uznávat i lidé jiného ideového přesvědčení, než jaké vyznává hlava státu. Když navíc občané vidí, že prezident se umí noblesně povznést nad politické sváry a vlastní averze vůči oponentům, alespoň část z nich to může inspirovat, aby se podobně chovali ke svému okolí.
Kolik voličů jiných stran ale uznává za svého prezidenta, který v čase předvolebních vášní vyzval – volte ODS! Kolik příznivců ODS si ještě váží hlavy státu, která kopla do jejího předsedy ještě před skončením voleb a hnala proti němu Pavla Béma? A kolik pražských Bémových voličů respektuje politika, který nakonec primátora hodil přes palubu?
Minulý rok by možná nemalá část veřejnosti nazvala rokem, kdy jsme ztratili prezidenta. Ten pocit Václav Klaus nerozptýlí přečtením uspávajícího projevu, v němž přeje úspěch vládě, kterou se právě pokusil svrhnout. Ono zřejmě vyšvihnout se z volební jámy zpátky do prezidentských výšin není tak snadné, jak si Klaus představoval. Ani po vyhození zátěže čestného předsednictví ODS.
