"Tady je záchranná služba, dobrý den, vy jste hlásil autonehodu?"

Vyhledali jsme autentické záznamy telefonátů mezi záchranáři a lidmi v nouzi. Jak probíhá těch několik minut, které rozhodují o životě, a jak se dál odvíjí příběh po zavěšení sluchátka? Přečtěte si příběh číslo 1.Šlo v něm o život Kristiána Jarošíka (29 let), automechanika, který havaroval v autě v neděli 5. srpna 2007 ve čtyři ráno pod hřebeny Jizerských hor.

Rozhovor svědka nehody s dispečerkami

Dispečerka (D): Tady je záchranná služba, dobrý den, vy jste hlásil policii autonehodu?
Anonym (A): No jasně...
D: Můžete mi říct, kolik je tam zraněných?
A: Je tady jenom jeden zraněný.
D: Je při vědomí?
A: Je při vědomí, mluví tady se mnou, ale musí ho z toho vystříhat hasiči.
D: Takže ho musí vyprostit hasiči?
A: Jo, jo, je zaklíněný ve vozidle.
D: Dobře, a můžete mi upřesnit to místo. Policie mi říkala, že to je od Královky na Hrabětice... poslala jsem tam posádku.
A: Pojedou normálně nahoru, jak je Královka, přímo rozhledna, a pojedou po té vrchní cestě na Hrabětice ke kapličce. Tady na mě narazej.
D: Takže u tý kapličky někde v Hraběticích?
A: Ne, ne! Pojedou na Královku... ať jedou na Bedřichov, z Bedřichova...
D: Počkejte malý moment, předám vám kolegyni...

* * *

Dispečerka 2 (D2): Ano, poslouchám vás, takže na Bedřichov nebo...?
A: Ať jedou normálně na Bedřichov, u horský se dají doprava, jako by na rozhlednu... na Královku...
D2: Ano, ano...
A: ...a pak po tý cestě rovnou ke kapličce.
D2: Dobře...
A: To už tady najdete, od Královky je to vidět.
D2: Takže za Horskou službou doprava na Královku, po hlavní silnici normálně...
A: No jasně, neodbočovat na Šámalku, ale nahoru kopcem na Královku.
D2: Jasně, dobrý... dobrý.
A: Dobrý.
D2: Díky, nashle...

* * *

Dispečerka (D): Dispečink, Pavla, ahoj Roberte. Je jasné to místo?
Záchranář (Z): Úplně přesně...
D: Tak to je úžasný, prosím tě, je tam jedno zaklínění, takže jedou i hasiči, jo?
Z: Jasný...
D: Myslím, jestli by potom vrtulník... tak asi na parkovišti u Horský služby.
Z: Jo, šlo by to, tam budeme kousek, jsme akorát přes hřeben.
D: No jasně, ale? ... Od půl osmý...! Takže je možný, že to sto...
Z: Uvidíme, až ho dostaneme ven.
D: Jasně, takže dejte vědět. Díky, čau čau.
Z: Já taky, čau.

Jak se cítil viník (a oběť) nehody

"Přišla strašná rána, cítil jsem šumění a brnění po celém těle. V duchu jsem si říkal: Tak už je klid, je to dobrý, už je to dobrý. Nahoře foukal příjemný vítr... mohly být čtyři hodiny nad ránem... začalo svítat... Pak se dlouho nic nedělo. Po nějakém čase jsem zpovzdálí slyšel hlasy policajtů, hasičů a záchranářů. Zdálo se mi, že to všechno trvá nekonečně dlouho, chvílemi jsem měl pocit, že se mě to netýká. Vybavuji si jen hlasy a blikání majáčků... A já si říkal, co se to tady stalo, že je všude takový shon? Když mě vystříhávali hasiči ven z auta, slyšel jsem: On nejde ven, má tam zaklíněné nohy. Jiný hlas pak přikazoval: Na ty se vyser, o ty stejně už přišel! V tu chvíli jsem si uvědomil, že mluví o mně a že to není dobrý."

"Jel jsem od kamarádů v Janově nad Nisou, kde jsem slavil. V noci jsem sedl do auta a zamířil přes Bedřichov domů, nahoru do kopců. Cestou jsem zjistil, jak alkohol funguje, točila se mi hlava jako na kolotoči a hlavně jsem byl hodně unavený. Vypil jsem toho hodně, v protokolu je uvedeno, že pět hodin po nehodě jsem měl v krvi 1,7 promile alkoholu. Frťanů bylo nesčetně. Já jsem vlastně pil už od sobotního dopoledne, když jsem jednomu známému opravoval v dílně auto. Nejvíc jsem se ten den těšil na to, že následující neděli večer odjíždím autem na dovolenou do Francie."

"Cítil jsem hroznou únavu a chtěl jsem být doma, v posteli u rodičů, co nejdřív, abych se ze všeho vyspal. Říkal jsem si, ta cesta je nekonečná. Dostal jsem šílenej opileckej nápad, abych sešlápl plyn. Měl jsem pocit, že jinak usnu. Vzpomínám si, že dvě stě metrů před nehodou jsem na úzké uličce po hřebeni, která byla spíš cyklostezkou, měl na tachometru 110 kilometrů! Věděl jsem, že domů mi schází necelý kilometr. Pak přišla strašná rána. Narazil jsem do stromu a pak skončil v příkopě."

"Měl jsem několik zlomených žeber, propíchnuté plíce, poškozené dva obratle na páteři, prasklou pánev, zlomené obě kyčle, rozdrcený kotník a na několikrát přeraženou pravou ruku. Při převozu z jabloneckého špitálu do liberecké nemocnice u mě došlo k několika srdečním zástavám. Pět dní jsem byl v bezvědomí. Nejhůř při nehodě dopadly hlava a obličej. Na ně se doktoři soustředili až desátý den po nehodě. Asi proto, že mi dávali pětiprocentní naději na přežití, a tak to možná nechtěli dělat zbytečně. Rekonstruovali mi tváře, lícní kosti, nos, bradu a posazení levého oka. Po třech týdnech mě z libereckého ARO převezli do Jablonce na JIP. Tam už jsem měl celkem vyhráno. Začal jsem sám vstávat, i když jsem to měl zakázáno."

"Mně se chtělo z nemocnice hrozně moc domů. Podařilo se mi umluvit doktory, aby mě pustili ze špitálu. Dali mi ale jednu podmínku - že budu ležet v posteli anebo jezdit na invalidním vozíku. Žádné chození. Vydržel jsem to jen dva měsíce, i proto mé znovunarození bylo velmi rychlé. Loni v lednu jsem na vlastní žádost ukončil neschopnost a šel pracovat do firmy, která na mě čekala. Přes zaťaté zuby to zpočátku šlo. Nevydržel jsem ale víc než deset měsíců. Zlobily mě kyčle a páteř, nemohl jsem chodit. V prosinci se dostavila další komplikace. Začal jsem se počůrávat, aniž bych o tom věděl. Tak jsem si řekl: Hele chlape, musíš zpátky k doktorům."

"Lékaři mi zjistili amnézii, tedy že trpím ztrátou paměti. Proto jsem si všechno začal zapisovat, než některé věci zapomenu. Minulý měsíc jsem nastoupil na dva týdny na kliniku rehabilitace do motolské nemocnice. Učili mě, jak mám dýchat a cvičit. Dostal jsem tam ale epileptický záchvat, a tak jsem ještě týden ležel na neurologii. Teď jsem doma a čekám na další vyšetření."

"Před deseti měsíci jsem se oženil. Moje manželka pracuje v domě s pečovatelskou službou. Má v Praze pronajatý byt. Jsem zatím na nemocenské, beru kolem deseti tisíc korun. Vyžít z nich je těžké. Požádal jsem o invalidní důchod, nebude to však lepší. Když se doktorů zeptám na prognózu, slyším od nich: Co chcete? Buďte rád, že jste přežil a chodíte. Anebo: Je to dobrý a uvidí se. Nic konkrétního. Nejistota, to je hrozný pocit. Cítím se v devětadvaceti letech nevyužitý a nepotřebný. I když... Nehoda mě vnitřně změnila... snad k lepšímu. Začal jsem si všímat věcí, kterým jsem dřív tolik nevěnoval pozornost - vzdálenosti, výšky, krajinu, barvy. To všechno mě fascinuje i přes všechny problémy, které mám."