Zprvu to bylo klidné zasedání Klausova kabinetu, poslední před Vánoci v roce 1996. Ministři právě uzavřeli debatu k česko-německé deklaraci a chtěli přejít k dalšímu bodu. Vtom se přihlásil ministr spravedlnosti Jan Kalvoda a oznámil, že odchází z vlády i parlamentu, neboť sedm let používal neoprávněně titul JUDr. Nechal svoje desky na stole a odkráčel.

"Nikdy nezapomenu ten pohled na zkoprnělou vládu. Přerušili jsme jednání a nalili si whisky," vzpomínal později exministr zahraničí Josef Zieleniec. "Někdo cynicky žertoval, že jediný, na koho nemůže padnout podezření, je Jan Ruml. Ten jako disident žádný titul získat nemohl."

Někteří Kalvodovi kolegové z ODA jsou dodnes přesvědčeni, že za úprkem "lžidoktora" z vysoké politiky vězí nějaká tajemná intrika. Marně se ale snažili z ní usvědčit BIS, kterou rok před tím Kalvoda bez jediného důkazu obvinil, že sleduje vysoké ústavní činitele.

Od té doby se Kalvoda ve vysoké politice neobjevil. Teď s ní ovšem zatřásl daleko výrazněji, než se mu kdy povedlo v roli vicepremiéra nebo ministra. Jeho ústavní stížnost na zákon o zkrácení volebního období, kterou obratně zformuloval pro poslance Miloše Melčáka, jen potvrzuje, že teď už titul JUDr. nosí právem.

Proti lišákům i "přeprasení"

Byl však Jan Kalvoda vždy tak plamenným strážcem konstituce a odpůrcem těch, kdo "vekslácky drze mrzačí ústavu"? Když si vybavíme image, kterou si Kalvoda jako politik pěstoval, pak se skutečně vynoří obraz rázovitého muže práva a zákona s fajfkou, kterou si zapaloval v nejnemožnějších situacích.

Ústředním motivem jeho politické kariéry se stal boj za zřízení krajských samospráv, které byly zakotveny v ústavě, ale ODS jejich vznik úspěšně blokovala. Byl natolik působivým řečníkem, že z nudného zákona o "VÚSC" dokázal udělat drama a věc principů. Václava Klause tím často doháněl k zuřivosti.

Ústavní právník Hřebejk: Politici by raději měli počkat na verdikt soudu - čtěte ZDE

"Vy tady chcete instalovat jakési gubernie s odbojnými satrapy," vyčítal mu premiér. A bylo by možná zajímavé vědět, co si advokát Kalvoda dnes říká, například při pohledu na současného středočeského hejtmana.

Nelze také Kalvodovi upřít, že byl jedním z otců české ústavy. Jako předseda ústavněprávního výboru houževnatě probojovával proti odporu levice systém dvoukomorového parlamentu. Zcela zásadně se také stavěl proti převedení federálních poslanců do Senátu po rozdělení Československa. Už tehdy varoval před "mrzačením" ústavy. V tom ho ale rétoricky přetrumfl Jiří Dienstbier, který přišel s legendární kritikou "přeprasení poslanců do Senátu".

Kalvoda také patřil mezi hlavní oponenty právníků Občanského fóra Pavla Rychetského a Zdeňka Jičínského, kteří do Listiny základních práv a svobod prosadili řadu "nesplnitelných" paragrafů, jako jsou právo na bezplatné zdravotnictví nebo na zdravé životní prostředí. "Tohle jsme tenkrát ostudně prohráli. Ti lišáci využili situace, kdy se na nás valil jeden zákon za druhým. Vždyť někdy se objevovaly na výboru předlohy, o kterých ani nebylo jasné, kdo a jak je podal," vzpomínal později Kalvoda.

Výrobce světové ostudy?

Po schválení české ústavy ale Kalvoda ztratil právnické téma a soustředil se spíš na razantní, pro českou veřejnost vděčné výpady na adresu Vladimíra Mečiara při dělení ČSFR. Popichuje špičky HZDS natolik, že po jeho rezignaci Mečiarův deník Republika pomstychtivě oznamuje jeho demisi titulkem: "Kalvoda vyrobil světovou osudu."

Uvnitř ODA byl ovšem předseda zejména křídlem konzervativců vnímán spíš jako estét a bonviván než právní expert. Někdejší poslanec Čestmír Hofhanzl například vzpomíná, jak na jednom z mítinků Kalvoda řečnil o tom, že ODA se zasloužila o pevné základy demokratického právního systému a vytvoření institucí demokratického státu.

"Neudržel jsem se a vzal si slovo. Řekl jsem něco v tom smyslu, že dokud v čele těchto institucí nebudou stát osobnosti, které nastaví normy, je to jen virtuální, umělá realita. Kalvoda mi pak řekl, že jsem natvrdlý debil a nikdy s ním už nesmím na mítink," vzpomínal Čestmír Hofhanzl.

Na dnešním Kalvodově boji o ústavu (při němž se možná ocitne na stejné lodi s Pavlem Rychetským) a jeho argumentaci jsou už patrny zkušenosti z osmileté právnické praxe. Stále však platí, co o něm napsal v roce 1995 psychiatr Petr Příhoda: "Občas se plaše vynoří jakoby z neznáma se starostlivým výrazem, v němž je i špetka patosu, snad i tragiky. Možná na něho zbyla nevděčná role připomínat některé závažné věci, které se jiným zdají méně závažné."

Související