Dvojice filmařů Vít Klusák a Filip Remunda v debutu Český sen (2004) zaznamenala průběh vlastní provokující mystifikace, v rámci které si autoři vymysleli a před stovkami lidí dokonce i "otevřeli" neexistující hypermarket. Shodou okolností i v centru jejich druhého filmu, dokumentární komedie Český mír, stojí objekt, který se posléze stal pouhým přízračným virtuálním snem: americká radarová základna v Brdech. Chronologicky sestavená mozaika reflektující třaskavé téma, které před časem rozštěpilo tuzemskou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory, vstupuje do kin v době zleva i zprava až nenávistně vyhrocené předvolební kampaně. Soudě i podle vzrušených diskusí, jež se vedly dlouho do noci po předpremiéře na plzeňském festivalu Finále, se filmu Český mír může stát, že v tak vypjaté době bude posuzován s podobnou ideologickou předpojatostí, s jakou tu jsou mnohdy vnímány dokumenty režiséra Michaela Moora. Slavný dokumentarista je přitom velkým příznivcem obou filmů Klusáka a Remundy. Zájem Moora o jejich filmy je pochopitelný. Podobně jako on, tak i čeští tvůrci nahlížejí na kontroverzní celospolečenská témata s ironickým nadhledem, během natáčení se stávají "součástí situace" a místo rádoby vyváženého svědectví předkládají osobně zaujaté autorské výpovědi. Dokument o americkém radaru v Čechách proměňují v tragikomickou frašku, jejíž kulisy vytvářejí hvozdy kolem brdské kóty 718, ale třeba i Oválná pracovna Bílého domu.
Dobrý den, radare
Snímku bude nepochybně vytýkána jeho jednostrannost. Na rozdíl od nejviditelnějších odpůrců radaru, rekrutovaných z řad mírových či ekologických aktivistů, ale i z řad "obyčejných" obyvatel malé obce Trokavec, totiž nikdo z jeho zastánců, kteří ve filmu vystupují, není s to formulovat racionálními fakty podložené argumenty. A to ani v kontextu vášnivých antiradarových emocí anebo provokujících akcí, jakými byly "diverzní" průniky na kótu 718 či založení "samostatného státu" Peaceland. Výstupy obhájců i příznivců radarové základny se totiž rozprostírají ve spektru od agitačních floskulí vládního koordinátora programu protiraketové obrany Tomáše Klvaňy až po projevy servilnosti, jež ve své směšnosti působí jako parodická antikampaň (gagarinská odrhovačka Dobrý den, radare v podání Jana Vyčítala a ministryně obrany Vlasty Parkanové). Nejsmutnějším a - vzhledem k jeho nadbytečné délce - také nejspornějším místem filmu je "monolog" Ivana Martina Jirouse, který zanícenou obhajobu radaru promění v opilecky agresivní lavinu urážek, vulgarit a výpadů.
Diagnóza české demokracie
Otázku "nevyváženosti" svého balábile filmaři vysvětlují nezájmem oficiálních představitelů o dané problematice ve filmu diskutovat, případně natáčení degradovat na "ilustrační obrázky" (viz rozhovor výše). Ať již to byl záměr tvůrců, anebo nebyl, odmítači radaru jsou až na výjimky před kamerou schopni lépe argumentovat a hájit své názory než etablovaní zástupci moci (výstup Martina Bursíka). Že film vyznívá ve prospěch odpůrců radaru, je zřejmě dáno i tím, jak tvůrce přitahovala davidovsko-goliášovská symbolika této kauzy: odvaha občanů "bezvýznamné" obce postavit se proti záměrům amerického prezidenta. Český mír se zároveň dotýká několika dalších motivů a stává se groteskním svědectvím o žalostné sebezahleděnosti politiků, ale i o povrchní žurnalistice či o absurdnosti vojenského zupáctví. Předně je však nadčasovou diagnózou české povahy. A také důvtipnou zprávou o stavu tuzemské zastupitelské demokracie i celé společnosti, která ani dvacet let po pádu železné opony není schopna vést věcnou veřejnou debatu, nenaučila se respektovat odlišné názory a zůstává zakletá v černobílém vidění světa ve vylučovacím módu "buď-anebo".
