Narodil se 5. prosince 1973 v pražské Vinohradské nemocnici, kterou založil jeho pradědeček. Absolvoval střední zdravotnickou školu, studoval na 3. lékařské fakultě UK, kterou však nedokončil.
Následně vystudoval Policejní akademii České republiky v Praze a na Akadémii policajného zboru v Bratislavě získal titul JUDr. Již během střední školy začal podnikat, založil bezpečnostní agenturu ABL.
Letos v květnu byl jako nestraník zvolen za Věci veřejné do Parlamentu České republiky, v červenci byl jmenován ministrem dopravy a oženil se s Kateřinou Klasnovou.
Prvně jsme se sešli skoro přesně před rokem. Zpovídal jsem tenkrát kandidátku do Evropského parlamentu Kateřinu Klasnovou. Ten muž přišel k našemu stolku a pohledné blondýnce dal květinu a pusu. Poděkovala a poslala ho do vedlejší místnosti.
Ke mně pak prohodila: "Přítel." Jak by mě v tu chvíli mohlo napadnout, že s ním o rok později budu mluvit jako s vlivným sponzorem strany Věci veřejné, čerstvým manželem Klasnové a ještě čerstvějším ministrem dopravy?
Sešli jsme se v kavárně Louvre den po jeho jmenování členem Nečasovy vlády. Během odpovědi na první otázku ještě podepisoval několik dokumentů. Čiší z něho sebevědomí člověka, který ví, co chce a jak toho dosáhnout. A který se své sebevědomí nesnaží vůbec schovávat.
Během jednoho týdne jste se oženil a byl jmenován ministrem dopravy. Není to trochu moc zásadních životních změn najednou?
Je zvláštní, jak se v jednu chvíli můj soukromý a veřejný život protnuly. O politiku se zajímám už od svého angažmá ve studentském hnutí, s Kačenkou jsme spolu osm let. A najednou je během několik dní završen můj zájem o politiku ministerskou funkcí a dlouholetý partnerský vztah svatbou. Přiznám se, že jsem v posledních dnech hodně přemýšlel nad obsahem slova pokora...
Působíte na mě hodně sebevědomě, tohle slovo bych tedy ve vašem slovníku nehledal...
Ano, jsem velmi sebevědomý člověk, který věří heslu Audacem fortuna iuvat, tedy že odvážnému štěstí přeje. Svým založením jsem extrovertní a expanzivní osobnost, což jsou vlastnosti, které lze skvěle uplatnit v byznysu. Teď uvidím, nakolik budou fungovat v politice. Ale jedno vím už dávno: sebevědomí a pokora se nevylučují.
Vaše žena se v politice, byť na komunální úrovni, pohybuje již devět let. Vy jste do politiky vstoupil nedávno a rázem jste se stal mediální hvězdou. Z některých rozhovorů Kateřiny Klasnové mám pocit, jako by na vaši slávu trochu žárlila. Není tomu tak?
Kačenka je oproti mně velmi skromná dáma, mnohem introvertnější než já. Povahově je dost podobná mému bratrovi, který byl dlouhá léta v podnikání mou pravou rukou. Matěj byl v naší firmě vždycky spíš tím provozním, systematickým prvkem, já obchodníkem. A je pravda, že v našem manželství s Kačenkou to funguje obdobně: ona je strážkyní rodinného krbu a oním systematikem, který se stará o fungování našeho vztahu.
Moc dobře si totiž uvědomuji, že moje expanzivnost je často na její úkor. Nedělám to schválně, vychází to z rozdílnosti našich povah. A pokud vím, tak ji to zdaleka tak netrápí jako mě. Jsem si vědom, že v tomhle ohledu jí mnohé dlužím. Už proto, že pro mě je Kačenka morální ikonou.
V jednom z vašich prvních interview jste říkal, že je pro vás občas obtížné se rozhodnout, zda pojedete ten den v audi, nebo v maserati...
To bylo samozřejmě myšleno jako vtip. Na druhou stranu se za svůj majetek nestydím. Naopak, finanční zajištěnost považuji při vstupu do politiky za výhodu, protože to je nejpřirozenější imunitní systém vůči jakýmkoliv svodům, které politika nabízí.
Osobně jsem zvyklý namísto osmi hodin pracovat dvanáct až šestnáct hodin denně. A stejné to v mém případě bude i na ministerstvu dopravy. Račte si mě, páni novináři, kontrolovat. Ale z toho vyplývá, že když už si vyšetřím pár minut pro své soukromí, tak si je hodlám užít na sto padesát procent. A rozhodně nebudu pokrytecky předstírat nějakou skromnost. Nebudu se chovat skromně a svého majetku včetně drahých aut si v době osobního volna budu maximálně užívat. I když popravdě řečeno, já úplně nejraději řídím své koně.
Jak velké máte stádo?
Mám čtyři dospělé koně, jednoho ročního, který se jmenuje Sisi, dvouměsíční hříbě a měsíční, které dostalo jméno Sára. Mám je ustájené na statku, který ovšem není můj. A jestli pro mě existuje něco jako odpočinek, tak je to jízda na mé nejstarší klisničce Sirael - nasednout a vyrazit do polí. Nezávodím s ní, neskáču, jenom si spolu vyjedeme do přírody, daleko od lidí.
Sirael, Sisi a Sára... Od patriota, jakým prý jste, bych čekal vlastenečtější pojmenování koní. Kdo jsou vaše oblíbené historické postavy?
Pokud to řeknu hodně drsně, pak pro mě osobně je v dějinách tohoto státu důležitější Karel IV. než TGM. Stejně tak třeba Přemysl Otakar II. než Edvard Beneš. A z význačných postav světových dějin jsem od mládí se zájmem studoval Napoleona, o němž Alexandre Dumas napsal, že to byl titán, který zavíral brány feudalismu a otevíral brány kapitalismu. Pro mě osobně je jeho životní osud nesmírně poučný.
Podle mého je pro každého dobré přesně vědět, dokdy šíří něco nového a pozitivního, kdy ještě píše Code Civil, občanský zákoník, kterým se dnes řídí celá Evropa, a kdy už táhne na Moskvu.
Karel IV. a Napoleon - co podle vás mají tyto dvě postavy společného?
Pokud jde o Napoleona a Karla IV., tak oba rozhodně mají jednu věc společnou - velkou míru osobní odpovědnosti za osud národa. Oba věděli, že na světě nejsou jen sami pro sebe, ale kvůli určitým celospolečenským hodnotám. My s jejich hodnotami nemusíme souhlasit, ale musíme mít úctu k odpovědnosti, kterou oni cítili vůči svým národům.
K čemu máte největší úctu vy?
Nejsem konzervativec, ale liberál, protože jsem přesvědčený, že každá doba vyžaduje určitý pokrok. Ale o co větší zažíváme pokrok, o to jasněji musíte mít zakotveny své osobní kořeny. Tedy, pokud o ně nechceme přijít. A já přiznávám, že své kořeny mám na Pražském hradě, v Národním divadle, ale třeba i u Vltavy. To jsou pro mě hodnoty, k nimž mám obrovskou úctu.
Například v den jmenování ministrem dopravy jsem si přivstal a vydal se pěšky na Pražský hrad, kde jsem zašel do katedrály svatého Víta. Chvilku jsem tam postál a o samotě hloubal sám nad sebou, s určitou pokorou jsem přemýšlel o tom, co všechno se to kolem mě děje.
Čím jste chtěl být v dětství?
Někdy ve svých deseti letech jsem si vymyslel, že budu v Indii lovit slony a ochočené je prodávat. Rodiče měli doma velkou knihovnu, plnou především knih o zoologii, protože táta byl biolog. A já si je strašně rád pročítal, protože zvířátka miluju.
Už jsem se viděl, jak za utržené peníze z prodaných ochočených slonů koupím ostrov, kam se přestěhuji se svými kamarády a spolužáky a společně zde vytvoříme velmi šťastnou vesnici. Ale popravdě řečeno, dodnes jsem v Indii nebyl.
Teď jste v politice a netajíte se ambicemi. Co takhle prezidentský úřad?
Tak to jste mě rozesmál... Tahle otázka není na pořadu dne. Já se teď soustředím na ministerstvo dopravy a budu pečlivě sledovat, jestli ještě píšu Code Civil, nebo zda už náhodou nezačínám táhnout na Moskvu.
CELÝ ROZHOVOR S VÍTEM BÁRTOU SI MŮŽETE PŘEČÍST V MAGAZÍNU VÍKEND, KTERÝ VYŠEL V HN 23. 7.
