Nechápu, jak kraj peníze rozděloval, říká starosta vodou zdevastované obce

Paní Zdena Zátková se plouží po zdevastované zahradě. Vrátila se z noční směny v místní fabrice. Voda i emoce už opadly. Zbyla únava a prázdný vysychající dům. A povodňová móda - holínky, gumové plážové boty, montérky, tepláky. Rozbité silnice a policejní páskou obehnané domy určené k demolici. Jak a čím dnes žije jedna rodina a jedna obec z mnoha postižených?

Čtrnáct dní po povodňové vlně, která zasáhla 70 procent obce Bílý Kostel nad Nisou, se začíná počítat. Růžově to nevypadá nikde - ani v peněženkách postižených obyvatel, ani na účtech obce.

V přízemí domku rodiny Zátkových jedou na plné pecky vysoušeče. "Bojím se, že se na elektřině nedoplatíme," říká odevzdaně paní Zdena. Dělá v továrně společnosti Grupo Antolin a vlastně uvítala, když po týdnu dennodenní dřiny doma musela nastoupit do práce. Aby se po noční směně alespoň trochu vyspala, ráda přijala azyl u nevytopených sousedů. Vojenské náklaďáky projíždějící po zahradě, stejně jako pomocníci strhávající omítky, rozjitřeným nervům usnout nedovolovaly.

Rulička od dobrovolníků

"Aspoň si vydělám, přesčasy nám teď výborně platí," konstatuje paní Zdena. Aby ne, vždyť na automobilové stropy, které se v taktéž vyplavené továrně vyrábějí, čekalo přes týden mnoho automobilek. Ke cti firmy nutno podotknout, že svým zaměstnancům postiženým povodní zajistila a zaplatila sanační firmu. Zejména manžel byl rád. Při povodni si rozřízl nohu a ta se nehojí. Lékař doporučil nešlapat na ni. Antonín Zátka se dva týdny brodil blátem, večer se cpal léky proti bolesti. A dohlížel na to, aby šestiletá dcera zůstala v posteli - dostala totiž angínu.

Příliv dobrovolníků, kteří se poznali podle optimistického výrazu ve tvářích a rázné chůze, už pomalu ustává. Tři z nich, Zuzka, Denisa a Aleš z Prahy uklízeli u Zátků na zahradě. Když odjeli, ukazoval pan Zátka manželce ruličku peněz. "Tohle mi dali a já ani nepoděkoval. Myslel jsem, že mi dávají telefonní číslo." V dlani měl pět tisíc.

Rodina měla dům pojištěný, s výjimkou povodní a záplav. Celkové škody na domě a zařízení spočítali na 670 tisíc. Práci nepočítali. V rámci povodňové pomoci dostali necelých padesát tisíc. Zbytek budou vydělávat roky. Tedy paní Zdena s platem kolem dvaceti tisíc. Manžel je v důchodu. Šestiletá dcera jde za pár dní poprvé do školy. Pěšky. Auto jim vzala voda.

Nisa stoupá každý rok

Podobně jako Zátkovi jsou na tom desítky obyvatel Bílého Kostela. Voda vyplavila a více či méně poškodila 200 domů. Šest jich nenávratně zničila. "Ve vesnici nám zbyl jeden most. Spadly čtyři lávky a dva mosty pro auta," vypočítává starosta Bílého Kostela Jiří Formánek. Když v noci z 6. na 7. srpna přišla první voda, dozvěděl se to od místní paní. Centrum obce bylo rychle zatopeno. Ráno voda začala opadávat, nikdo nevěděl, že zkázonosná vlna teprve přijde. Chyběly informace, vázla komunikace.

"Domlouval jsem se se starosty obcí proti proudu, dokud mi nezmokl mobil," vzpomíná starosta na zmatky oné soboty. S místními hasiči začal organizovat evakuaci ve chvíli, kdy se dozvěděl, že v poledne a v šest večer přijdou dvě vlny. Přišla jedna - odpoledne, neočekávaně veliká, tisíciletá. Lidé, kteří ještě dopoledne zachraňovali ze zahrad sekačky, se ocitli na střechách. Těžko jim vyčítat, že se včas neevakuovali, vždyť Lužická Nisa protékající obcí se mírně vylévá z břehů prakticky každé jaro. "Stála jsem u okna a brečela, že ještě nechci být vdova," vzpomíná jedna z těch, kterým pomohl vrtulník, paní Fryková. "Manžel stál na střeše a odstrkoval klády od domu."

Povodňová kniha uplavala

Ve vřeštění vrtulníků, hukotu valící se špinavé vody a v hustém dešti se starosta snažil zachránit všechny. Podařilo se. Pomohly vrtulníky Integrovaného záchranného systému i armády, hasiči a tři záchranáři s gumovým člunem.

"Na povodňových školeních nám zdůrazňovali, ať si vedeme povodňovou knihu," vzpomíná Formánek. "Tak jsem do ní psal - než uplavala. Kdyby nám místo toho dali zatavený papír s důležitými telefony, abych věděl, kam se obracet... Takhle jsem prostě volal na stodvanáctku." Stejně jako dalších 2510 lidí, kteří se ten den na tísňovou linku Libereckého kraje obrátili.

Úsměv mu ale tuhne, jakmile začne hovořit o penězích. Zvláště o těch, které na popovodňovou pomoc rozděloval Liberecký kraj. V tabulce ukazuje, že některé menší a méně poškozené obce dostaly víc. "Já nechci být hyena a brát peníze na úkor někoho jiného. Ale vůbec nechápu, podle jakého klíče se to rozdělovalo," tvrdí starosta.

Bílý Kostel dostal 234 tisíc korun. Přísně vzato už je nemá, i když na účtu stále ještě leží. To proto, že firmy podílející se na likvidaci prvních škod ještě nevystavily faktury. Částka, kterou obec potřebuje na odklízení popovodňových odpadů, činí 22 milionů. Roční rozpočet Bílého Kostela je 13 milionů.

"Dáváme žádost na vládu a doufáme, že nás v tom nenechá," věří starosta Formánek. V částce přitom nejsou zahrnuty opravy mostů, silnic, veřejných budov. To vše přijde na řadu později. A budou na to potřeba další peníze. Bez nich zůstane Bílý Kostel poválečnou zónou. Lidé budou klopýtat přes sutiny a díry. Ze svých zničených domovů se budou dívat na zničenou vesnici. Z myslí jim nezmizí vzpomínky na kalnou vodu a strach. Život se do normálních kolejí nevrátí.

"To bychom si asi nezasloužili," říká unavený starosta.