K čemu vás krása středověké Prahy inspirovala?
K přesvědčení, že lidé, kteří dokázali mít takový cit pro krásno, nebyli barbaři. Ten pokrokářský předsudek, který říká, že co je o několik set let starší, je nutně primitivnější, prostě neplatí. V některých věcech byli primitivnější oni, v jiných jsme zase my. Mám dojem, že lidé často nechápou barbarství své epochy, ale zato velice dobře chápou barbarství epoch předchozích.

Příklad?
Křesťanský středověk třeba nenahlédl hrůzu upalování a čarodějnických procesů. Jim přišlo, že čarodějnice a čarodějové existují, že to jsou lidé, kteří používají kouzla, aby smrtelně ublížili jiným. A pokud v to věřili, tak je logické, že došli k tomu, že zaslouží hrdelní trest.

To zní skoro jako ospravedlňování čarodějnických procesů....
Byl to justiční omyl. Tím nemluvím o Bobligovi z Edelstadtu. To, co dělal, bylo cílevědomé a plánované vraždění. To byl maniakální vrah, který měl být zastaven co nejdřív. A když už měl být někdo popraven, tak on.

Promiňte, ale onu teoretickou knihu inkvizice Kladivo na čarodějnice máme chápat jen jako nějakou rukověť justičních omylů? To by bylo dost shovívavé...
Já jsem použil ten termín ve stejném smyslu jako C. S. Lewis, křesťanský apologeta. Ten říká, že pro nás je velice snadné lidi, kteří čarodějnice upalovali, odsoudit. Ale příčina, proč to mohlo dojít tak daleko, byla v tom, že oni věřili v magii. My nevěříme, že někdo dělá magicky vše, aby sousedovi otrávil krávu, a ten pak zemřel hlady. Ale středověcí lidé v to věřili. A pak vcelku logicky došli k závěru, že si "pachatel" nejvyšší trest zaslouží.

A co je u nás horší než ve středověku?
Středověk třeba vypracoval teorii spravedlivé války. Ta říká, že nikdy nesmíte zabíjet civilisty. Armády v poli se mohou posekat celkem krutě, ale co je považováno za skutečně odporné, je zabít civilistu. My jsme za druhé světové války záměrně bombardovali města. Kdyby to lidé ve středověku viděli, tak by řekli: Kdo je větší barbar – vy, nebo my? A správná odpověď je: Každý svým způsobem.

Jak jste se dostal k víře?
Byl jsem matrikový katolík, ale víru jsem neměl. Moje konverze byla hodně pozvolná, nebylo to žádné osvícení. Trvala několik let. Na začátku stála Chestertonova kniha Ortodoxie z roku 1905. Když jsme ji četl, nebyl jsem žádným křesťanem a sdílel četné protikřesťanské předsudky. Ale pak jsem si řekl: No, i takhle je možné inteligentně vidět svět. A postupně mě četba dalších autorů přesvědčila, že podle toho, co víme o realitě, je křesťanská hypotéza pravděpodobnější než nekřesťanská.

Vy jste dospěl k víře racionálně?
Ano. Nebylo to téměř vůbec emotivní. Proto mě tak dlouho trvalo, než jsem udělal poslední krok a začal se identifikovat s katolickou církví. Vnímám křesťanství jako pravdivý racionální koncept.

K racionalitě patří pochybnosti. Pochybujete o své víře?
Ano, mnohokrát.

Co ty pochybnosti vyvolává?
Je to pochybnost, zda je to všechno pravda: zjevení, zmrtvýchvstání... Zatím mi připadá pravděpodobnější, že to pravda je. Křesťanství ale hlavně řeší problém nihilismu. Zásadní potíž západního myšlení je, že v tomto světě není možné dosáhnout spravedlnosti. Ne každý padouch bude odsouzen a ne každý slušný člověk odměněn. Jak krásně si žil Stalin, největší vrah. Na druhou stranu všichni naprosto jistě víme, že spravedlnost je dobrá a má být. Logicky z toho plyne, že po smrti musí dojít k odplatě za dobré i zlé skutky. Kdybychom dovedli k logickému konci úvahu, že biologickou smrtí opravdu všechno končí, tak nám zbude buď zoufalství, nebo totální cynismus. Tedy nejen neudržitelný stav pro jednotlivce, ale nemůžete na tom postavit ani společnost.

Velký rozhovor s Romanem Jochem čtěte v pátek v magazínu Víkend HN.

Související