Nevěřte už nikdy poučkám, že se "koalice domlouvají až po volbách". Pakt ODS - ČSSD v Praze vznikl dávno před říjnovými volbami a jediné, co jeho architekty během sčítání hlasů v ono sobotní odpoledne před měsícem zajímalo, byl náskok jejich spojeneckých sil před nepřáteli.

Praha bude mít koalici, kterou si nezvolila. Volání po změně po čtyřech letech vlády špičatých bot a mužů, kteří se rozverně do smsek novinářům podepisují "kmotříček", bylo vyjádřeno šedesáti procenty hlasů pro strany, jejichž lídři slibovali nový začátek, aniž bychom tedy příliš tušili, co by to mělo přesně být. (Vedle Jiřího Dienstbiera a TOP 09 to byli Zelení a Věci veřejné, kterým mandáty v zastupitelstvu sebral čistě účelový volební systém made by ODS.)

Jenže to v dnešní Praze nestačí. Síla, která táhla nejlepší nepřátele k dohodě, byla mnohem větší. Jejími vektory byla zoufalá snaha zachovat aspoň něco z letitých jistot a čistě obchodních zájmů (ODS) plus rezignace na to hrát v Praze v nejbližších letech důstojnější úlohu, než je dobře placený sparringpartner (ČSSD).

Budoucí primátor Bohuslav Svoboda zahajuje po necelých dvou měsících v politice misi, před jejíž obtížností by bledli jinačí mazáci. Svůj nezpochybnitelný kredit  dává v šestašedesáti letech do služeb projektu, který může skončit ničím menším než koncem ODS jako nejsilnějšího hráče české pravice.

Pokud se Svobodovi nepodaří přesvědčit Pražany o slibu, že se jím řízená radnice na Mariánském náměstí během velmi krátké doby stane naprosto průhledným úřadem, o jehož zakázkách netřeba mít pochybnosti, pocítí to ODS nejpozději za tři a půl roku při sněmovních volbách. A bez mimořádných pražských výsledků na úrovni 40 procent nemá ODS fakticky šanci nikdy vyhrát sněmovní volby v celé zemi. Svobodovi není co závidět.

Nicméně, držme docentu Svobodovi palce. A to jedině proto, že v tom městě žijeme taky. A z počátku se utěšujme alespoň tím, že horší než v posledních čtyřech letech to snad už ani být nemůže.

Související