V jednadvaceti vstoupil do komunistické strany, ve třiatřiceti ho z ní vyhodili. Ve čtyřiceti podepsal Chartu 77, tři roky seděl ve vězení a ve dvaapadesáti odjel přímo z kotelny do Černínského paláce, aby se stal prvním ministrem zahraničí svobodného Československa po roce 1989.
Život Jiřího Dienstbiera odrážel všechny zvraty posledního půlstoletí.
Když ruštinu střídá angličtina
Kariéra elitního novináře Československého rozhlasu, kterému nebylo ještě ani třicet, když se stal zpravodajem ve Washingtonu, skončila tak jako v případě mnoha jeho vrstevníků, kteří prošli od svazáckého nadšení 50.let přes umírněné pokusy reformovat režim až k poznání reality v noci na 21. srpna 1968: z prominentního novináře se brzy poté stal prominentní nepřítel komunistického státu.
Na konci roku 1989 a v následujících měsících měl elegantní ministr zahraničí s permanentně zapálenou cigaretou a mohutnou patkou vlasů všechny předpoklady stát se politickou hvězdou nového režimu. Kromě nezpochybnitelné pověsti disidenta mu pomáhal jeho vládní post, v němž se - samozřejmě hlavně díky Václavu Havlovi - objevoval v novinách na fotografiích po boku světové politické elity.
Mimochodem: na jaře 1990 byl prvním československým ministrem zahraničí po více než čtyřiceti letech, který v OSN pronesl svůj projev v angličtině, a nikoliv v ruštině.
Nepraktický osmašedesátník
Ačkoliv mu v prvních polistopadových letech pravidelně patřila přední místa v žebříčcích popularity, Jiří Dienstbier nakonec na politický vrchol nikdy nedosáhl. Do cesty se mu totiž postavil jeho kolega z federální vlády, dynamický ministr financí Václav Klaus, který Dienstbierovi a jeho souputníkům rychle přidělil tehdy hanlivou nálepku nepraktických "osmašedesátníků", kteří sice hodně mluví, ale o to méně jsou schopni něco reálně prosadit.
A Klaus vyhrál. Po rozdělení Občanského fóra se stali hlavními protivníky, Dienstbierovo liberální Občanské hnutí plné tehdejších ministrů se ve volbách 1992 se sloganem "Jdeme správnou cestou" překvapivě nedostalo ani přes pět procent hlasů, lidé uvěřili, že "mají budoucnost ve svých rukou", jak jim říkala ODS.
Rozpory s Havlem
V Klausově zlaté éře nebylo pro Jiřího Dienstbiera místo. V půlce 90. let se ještě neúspěšně pokusil oživit svou politickou kariéru až nedůstojným spojením s někdejšími národními socialisty ve formaci s nicneříkajícím názvem SD - LSNS, postupně se ale plně soustředil na akademickou dráhu a mezinárodní diplomacii. Pracoval jako zvláštní vyslanec pro OSN, zejména na území bývalé Jugoslávie, nesouhlasil s "kosovskou" leteckou kampaní NATO z jara 1999, s americkou invazí do Iráku o čtyři roky později ani s umístěním amerického radaru v Brdech. (Mimochodem ve všech případech se dostal do veřejných názorových konfliktů se svým starým přítelem Václavem Havlem.)
Jeho názory ho proto logicky přivedly k poslednímu politickému angažmá jeho života - v dresu sociální demokracie, kam postupně zamířila většina jeho někdejších přátel z OH (byť se formálním členem ČSSD narozdíl od svého syna Jiřího už nikdy nestal).
Poprvé za sociální demokraty kandidoval do Senátu v roce 2000, křeslo na Mladoboleslavsku mu uniklo o pár desítek hlasů. V roce 2007 se chvíli zdálo, že by mohl svého starého rivala Klause vyzvat ještě jednou na souboj, tentokrát při prezidentské volbě. Jiří Paroubek ale tehdy jen otestoval možnou Dienstbierovu podporu u ostatních stran - a když zjistil, že je téměř nulová, rychle uložil nápad k ledu.
Zadostiučinění se dočkal až v roce 2008, kdy se stal jedním z třiadvaceti nových senátorů při drtivém vítězství sociální demokracie.
