Pět stovek lidí se v pátek dopoledne přišlo poklonit do Senátu památce Jiřího Dienstbiera, který zemřel v sobotu ve věku 73 let. Mnozí z nich k rakvi vystavené na katafalku v Hlavním sále Valdštejnského paláce pokládali květiny. Svou soustrast s úmrtím jednoho z představitelů sametové revoluce vyjádřili i v kondolenčních listinách, které už od středy zaplnily stovky podpisů.

Mezi příchozími byl například metropolita pravoslavné církve Kryštof, bývalý předseda sněmovny Miloslav Vlček, socioložka Jiřina Šiklová, režisér Jan Kačer nebo herec Jan Potměšil.

U rakve s ostatky disidenta, novináře a prvního polistopadového ministra zahraničí stáli čestnou stráž jeho kolegové ze senátorského klubu ČSSD. Její okolí lemovaly smuteční věnce českého prezidenta Václava Klause, jeho slovenského kolegy Ivana Gašparoviče, vlády, obou komor parlamentu a Václava Havla.

V poledne v sále začalo pietní shromáždění za účasti rodiny, přátel a nejvyšších představitelů státu. Na Dienstbiera zavzpomínali předseda Senátu Milan Štěch, současný šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg, Dienstbierův kolega ze Senátu a z ČSSD Petr Pithart, slovenský vicepremiér Rudolf Chmel, bývalý šéf německé diplomacie Hans-Dietrich Genscher a šéfredaktor polského deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik.

Podle ministra zahraničí Schwarzenberga byl Dienstbier spolu s Janem Masarykem vzorem pro všechny šéfy diplomacie. Vyznamenávala ho jeho skromnost, statečnost, otevřenost a pochopení pro protivníky.

Předseda Senátu Milan Štěch vyzdvihl Dienstbierův nadhled, nonšalanci a velkou vnitřní sílu a schopnost sbližovat. "Jiří měl schopnost nás sbližovat díky své přirozené autoritě a respektu, jemuž se těšil napříč politickým spektrem," řekl Štěch.

V sále zazněl také Dienstbierův hlas prostřednictvím nahrávky jeho rozhlasového rozhovoru z loňského listopadu.

Dienstbier byl jedním z prvních signatářů Charty 77, počátkem 90. let se stal jedním ze symbolů stržením železné opony mezi Východem a Západem. Jako člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byl vězněn komunistickým režimem, který ho perzekvoval i na svobodě. Jako jeden z mála Čechů se prosadil v mezinárodní politice, tři roky působil jako zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii.

Dienstbierovo dílo ocenili i v zahraničí  

Jeho dílo ocenily i zahraniční listy ve svých nekrolozích. Například britský týdeník The Economist ocenil v pátečním vydání Dienstbiera jako člověka, který ostře sledoval nepohodlné pravdy. List vyzdvihl jeho působení v disentu i ve funkci prvního porevolučního československého ministra zahraničí, kde se hlavně zasloužil o zlepšení vztahů s Německem.

Nepohodlné pravdy mají v Česku tendenci se ztrácet a Jiří Dienstbier je ostře sledoval, uvedl The Economist. "Srdcem byl novinář: v 60. letech byl hvězdným zahraničním zpravodajem. Ale jeho idealismus ho zařadil mezi desetitisíce nejlepších a nejchytřejších Čechů a Slováků, kteří byli oběťmi čistek po sovětské invazi v roce 1968."

"O svém následujícím zaměstnání topiče říkal, že to mohlo být horší a že má aspoň čas na čtení. V roce 1977 patřil ke skupince disidentů zahrnující i jeho přítele Václava Havla, která sebrala odvahu, aby vydala skromný manifest na obranu lidských práv Charta 77. Jen málo lidí si vzpomíná, jak beznadějný se tehdy takový boj zdál. Vyžadovalo velkou víru, aby člověk byl přesvědčen, že komunismus je odsouzený k zániku a že Evropa se znovu sjednotí," uvedl prestižní týdeník a připomněl, že Dienstbier jako další signatáři Charty byl pronásledován a vězněn.

Vzhledem k nevhodným a urážlivým komentářům jsme pod tímto článkem zrušili možnost diskuse.