Otužilecké plavání je skoro jako droga. Ale také bolest, přiznávají otužilci

Drsný a náročný sport si i přes zdánlivou nebezpečnost za více než osmdesát let existence v Česku vyžádal poměrně málo obětí. Stále se ale objevují snahy netrénovaných hazardérů proniknout na mediálně sledované otužilecké akce, čímž riskují svůj život.

"Cílem otužilců není vydržet ve vodě co nejdéle, protože to může být životu nebezpečné," řekl ČTK Vladimír Komárek, předseda České otužilecké unie. I mezi otužilci se ale vyskytují "extrémisté" snažící se překonávat časové rekordy pobytu ve vodě. Komárek to razantně odsuzuje, protože nekonečné prodlužování výdrže zákonitě povede k smrti plavce. Za příklad takových snah může sloužit nedávný pokus otužilce vydržet ve čtyřstupňové vodě téměř hodinu. "Doplaval pak jen ke schůdkům, kde zůstal bezvládně ležet," vzpomíná. Štěstím tohoto troufalce bylo, že v té chvíli nebyl na místě sám. Přihlížející lidé ho vytáhli na břeh, zavolali sanitku, a zachránili mu tak spolu s lékaři z jednotky intenzivní péče život.

Trénovaný plavec necítí při vstupu a pobytu ve vodě bolest, jen z počátku nepříjemný chlad, který v několika vteřinách překoná, vysvětlil otužilec a přemožitel kanálu La Manche Richard Blatný. Do těla se jim pak vyplavují endorfiny, čímž se dostaví pocit určité euforie. "Je to skoro jako droga," popisuje předseda pražského Klubu ledních medvědů Blatný.

Fyzická bolest, jedno z velkých lákadel

Po určité době strávené ve vodě se dostavuje pocit zúženého vidění a otužilci se cítí vyčerpaní. Musí se potýkat i s bodavou bolestí v prstech, přirovnávanou ke vpichům jehlou, a delší pobyt ve vodě proto nelze označit za příjemný zážitek, shodují se odborníci oslovení ČTK. Pro trénované otužilce ale několikaminutové plavání není enormní zátěží a jejich tělo, které dostává typickou oranžovočervenou barvu, zatímco obličej vyniká bledostí, prý nijak vážně netrpí. Překonávání fyzické bolesti však představuje pro otužilce jedno z velkých lákadel. "Správný otužilec by měl být vytrvalý a mít schopnost překonávat určitý stupeň bolesti, která se občas objeví," vysvětlil Komárek.

Plavci musejí pamatovat i na rezervu fyzických sil, a to zvláště v případech, kdy jsou ve vodě sami, říká Blatný. Energii by si měli šetřit na to, aby dokázali vylézt na břeh, obléknout se a v případě nouze si došli pro pomoc. Velká opatrnost je nutná zvláště při překonávání řek či rybníků na neznámých místech. Na druhé straně na ně může čekat příkrý kamenitý břeh a pokusy vydrápat se na něj bez bot v mrazu může být velmi stresující zážitek.

Kritické chvíle nejsou spojeny jen s pobytem ve studené vodě, ale dostavují se následně i na suché zemi. "Plavec si nemůže říct, že je mu špatně, ale až vyleze z vody, vše se zlepší. Je tomu obvykle právě naopak," vysvětlil Komárek. Po delším čase stráveném ve vodě se otužilci kvůli bolesti a únavě často nezvládnou na břehu ani sami obléknout či zavázat si tkaničky. Ve svých klubovnách se pak snaží ohřát a zabalit do teplého oblečení. Jenže ani tehdy prý jejich problémy nekončí. "Když jsem začínal, stávalo se mi často, že jsem se nemohl kvůli znecitlivělým rukám dostat do bytu," svěřil se Komárek. "Strčil jsem klíč do zámku, ale už jsem ho nebyl schopný otočit," dodal s úsměvem.

Dobrý otužilec je starý otužilec

Od roku 1923 považovaném za výchozí bod historie otužování na území dnešní České republiky si plavání ve studené vodě vybralo podle Komárka pět obětí na životech otužilců. Naposledy se podobné neštěstí přihodilo před dvěma lety, u většiny smrtelných případů byly na vině problémy se srdcem. S úmrtím kolegy má osobní zkušenost i Komárek. "Doplaval, přišel do šatny a dostal infarkt," vzpomíná. Všichni zájemci by si proto měli dát pozor, aby měli srdce v pořádku, a pravidelně podstupovat zdravotní prohlídky u sportovních lékařů.

Správní otužilci jsou opatrní na své zdraví a rozhodně neriskují život. "Podobně jako u horolezců i u nás platí, že dobrý otužilec je starý otužilec," řekl Blatný. Přesto se stále najdou nezodpovědní lidé, kteří se chtějí při veřejných otužileckých akcích zviditelnit a dokázat si, že ve vodě o teplotě lehce nad bodem mrazu zvládnou vydržet i bez tréninku.

S nimi se musí potýkat i organizátoři Memoriálu Alfreda Nikodéma z I. plaveckého klubu otužilců Praha, který přitahuje o Vánocích k vltavskému nábřeží u Národního divadla stovky diváků, televizní štáby a davy novinářů. "Obvykle nám říkají: 'Bavili jsme se s chlapama v hospodě a vsadili jsme se, že tam letos poplaveme'," popsal motivaci těchto hazardérů Komárek. Aby se nejstarší česká otužilecká soutěž obešla bez tragédií, snaží se pořadatelé tyto lidi předem přezkušovat na pravidelných trénincích spolku.

I když nejkratší trať memoriálu, tedy stometrový úsek, by při rychlém plavání měl teoreticky zvládnout každý zdravý mladý člověk, netrénovaný plavec by se o to neměl pokoušet. Že nejde o nic jednoduchého, dokazuje podle Komárka i opatrnost závodní dálkové plavkyně a několikanásobné přemožitelky kanálu La Manche Yvetty Hlaváčové, která dávala při svých účastech na Nikodémově memoriálu vždy přednost "jen" stovce.