Přední český spisovatel a novinář Arnošt Lustig, jenž dnes ve věku čtyřiaosmdesáti let podlehl těžké nemoci, toho v životě prožil mnoho. Jako židovský mladík prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem, stál několikrát na prahu smrti a život si zachránil útěkem z transportu. Hrůza holokaustu a lidské utrpení se tak přirozeně staly hlavním tématem jeho tvorby již od prvních povídek. Všechna životní strádání ale prožíval s humorem, který ho nikdy neopustil.

Němcům neodpustil

"Život není to, co chceme, ale to, co máme" – slova hrdinky Dity Saxové ze stejnojmenné Lustigovy knížky vystihovala autorův postoj k životu, kde nechyběl smích i společnost hezkých žen. Jeho oslovení "ty bejku" téměř zlidovělo. I se zákeřnou nemocí prý bojoval jako kdyby nebyla. Němcům ale nikdy neodpustil.

Proslulý prozaik Arnošt Lustig píše o Heydrichově nosu, obětech a vrazích - čtěte ZDE

Lustig byl autorem řady knih, napsal několik scénářů a podle jeho děl vznikly úspěšné filmy. Hned od počátku se hlavním tématem knih autora, který bývá řazen k tzv. druhé vlně válečné prózy, stal holokaust z pohledu bezbranného jedince. Ve svých příbězích Lustig popisoval i nejintimnější detaily ze života svých hrdinů, o utrpení vždy hovořil věcně a střízlivě.

Debutoval povídkovými soubory Noc a naděje (1957) a Démanty noci (1958). Podle první knihy natočil Zdeněk Brynych film Transport z ráje, podle povídky Tma nemá stín z druhé knihy natočil Jan Němec Démanty noci.

Libeňský rošťák

Lustig se narodil v rodině pražského maloobchodníka. V roce 1941 byl tento "libeňský rošťák" z rasových důvodů vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. V roce 1942 byl transportován do terezínského ghetta a poté prošel Buchenwaldem a Osvětimí. "Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzenej k smrti zastřelením, x-krát do plynu," vzpomínal.

V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau a do konce války se skrýval v Praze. Osvobození si náramně užíval, radost byla o to větší, že z Mauthausenu se mu vrátily matka se sestrou. Otec ale zahynul v plynové komoře v Osvětimi.

Po válce Lustig vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a v rozhlase. V letech 1948 a 1949 se jako zpravodaj zúčastnil první arabsko-židovské války. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády cvičené Antonínem Sochorem. Spolu měli syna Josefa a dceru Evu.

Po osvobození pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor Mladého světa a scénárista na Barrandově. V roce 1968 odešel přes Itálii, kde byl zrovna na dovolené, do Izraele, poté do Jugoslávie, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu, a nakonec skončil v USA. Tam krátce přednášel na několika univerzitách a v roce 1973 zakotvil na Americké univerzitě ve Washingtonu.

Na vrcholu tvorby

V 60. letech mu vyšly další knihy, především Dita Saxová (1962) a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), které patřily k vrcholům jeho tvorby. První byla příběhem z poválečného života mladé židovky, která se neumí vypořádat s prožitkem koncentračního tábora a končí sebevraždou. I druhá je o židovské dívce a v portrétování podobných hrdinek Lustig pokračoval i nadále.

V roce 1979 vyšla v Torontu u manželů Škvoreckých kniha Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. o židovské dívce donucené okolnostmi k prostituci.

Šéfem Playboye

V 90. letech Lustig vydal další knihy a začínaly vycházet jeho sebrané spisy, často s přepracovanými verzemi. V letech 1995-1997 byl šéfredaktorem české verze časopisu Playboy a v roce 2003 byl nominován za román Krásné zelené oči na Pulitzerovu cenu v kategorii próza, za některé své výroky byl ale také kritizován.

Předloni byl Lustig mezi 14 nominovanými na mezinárodní Man Bookerovu cenu, mezinárodní obdobu známého britského literárního ocenění. V roce 2008 také získal mezinárodní literární Cenu Franze Kafky.

Arnošt Lustig zemřel v sobotu nad ránem v Praze. O jeho úmrtí informovala Markéta Mališová z Nakladatelství Franze Kafky. 

Velké plány

"Byl všude doma, ale v Praze nejvíc," řekla o Lustigovi  Mališová s tím, že život měl rád a žil ho naplno do posledních chvil. "Stále nevěřil, že je dobrý spisovatel. Nepřesvědčila ho ani řada ocenění, mezi jinými Cena Americké akademie umění a krásného psaní za celoživotní dílo, Cena Franze Kafky a další. To se ukáže za padesát let, říkal. Přežil koncentrační tábory, ale nepřežil zákeřnou nemoc, se kterou bojoval pět let do posledních chvil. Naposledy na Kypru. Pak získala navrch," uvedla.

Spisovatel měl podle Mališové velké plány, chtěl dopsat několik knih, zajet do Paříže za Milanem Kunderou, zajít si ve Washingtonu na šťavnaté telecí kotlety a uspořádat přednášku na univerzitě v kanadském Quebecu.

Související