Nástroje a zvířecí kosti nalezené na úpatí Uralu naznačují, že naši pradávní příbuzní neandertálci žili mnohem severněji, než se antropologové dosud domnívali.

Podle některých expertů ale důkazy nejsou příliš přesvědčivé.

Nová studie, zveřejněná v květnovém vydání časopisu Science, naznačuje, že posledním místem, kde neandertálci přežívali, nemusel být slunný jih Evropy, ale naopak daleký polární sever.

Na nalezišti nedaleko ruské vesnice Byzovaja na západním úpatí Uralu, na 65. rovnoběžce severní šířky (což je stejná vzdálenost od rovníku, jako má například Island), našli archeologové přes 300 kamenných nástrojů a přes čtyři tisíce zvířecích kostí, které patřily převážně mamutům.

Archeologové jejich stáří určili přibližně na 32 tisíc let. V té době už měli být ale neandertálci na pokraji vyhynutí. Přesto se hlavní autor výzkumu, Ludovic Slimak z Univerzity v Toulouse ve Francii, domnívá, že způsob, jakým byly nástroje opracované, naznačuje, že mohly patřit právě neandertálcům.

Zima ani horko, nic nevadí

Slimakův tým totiž našel poměrně primitivní nástroje, které se vyráběly odloupnutím z pazourkové pecky - stačilo do ní správně uhodit kamenem nebo velkou kostí.

Podobné předměty se už dříve našly i v Evropě, kde patřily takzvané mousteriénské kultuře (pojmenované podle naleziště Le Moustier v jižní Francii, kde byly poprvé objeveny).

Na některých evropských nalezištích se tento typ nástrojů našel společně s kostmi neandertálců, což podle hlavního autora studie Ludovica Slimaka podporuje myšlenku, že i na Urale patřily neandertálcům.

To by znamenalo, že žili mnohem severněji, než si vědci dosud mysleli. Nabízí se otázka, zda byli také přizpůsobeni chladnějšímu klimatu.

»Představte si, že žili 150 tisíc let. Za tu dobu se vystřídalo několik dob ledových a před 72 tisíci lety, kdy vybuchl supervulkán Toba, panovalo jedno z nejdrsnějších období vůbec. Takže neandertálci dokázali žít ve velmi teplém i chladném podnebí,« vysvětluje český antropolog Václav Vančata z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Odolnější než čepele

Nález primitivních nástrojů, jak ostatně připouštějí i sami autoři studie, se však dá vysvětlit také jinak. Mohly patřit lidem, kteří si z neznámého důvodu zachovali primitivnější nástroje i v době, kdy lidé jinak už používali dokonalejší techniku.

V lokalitě Byzovaja se totiž vůbec nenašly úzké kamenné čepele, které se už v té době mezi Homo sapiens běžně používaly.

Ale i to může mít logické vysvětlení: »Mousteriénské nástroje jsou zkrátka odolnější, takže je i moderní lidé mohli používat. Třeba při porcování většího zvířete se čepel snadno zlomí a je k ničemu,« říká Václav Vančata.

Sám autor studie Ludovic Slimak ale připouští, že i v případě, že se nakonec ukáže, že nástroje nepatřily neandertálcům, půjde o zajímavé zjištění. »Znamenalo by to, že si někteří moderní lidé zachovali typickou neandertálskou kulturu i poté, co neandertálci vymřeli,« říká Slimak.

Reakce odborníků, kteří se na studii nepodíleli, jsou zatím spíše rozpačité, protože veškeré závěry vycházejí jen z nepřímých důkazů. »Osobně jsem k tvrzení, že se jednalo o neandertálce, dost skeptický,« komentuje studii docent Václav Vančata.

Hlavní problém je v tom, že se na nalezišti nezachovaly žádné lidské kosti, které by majitele nástrojů jednoznačně prozradily.

»Dokud se na nalezišti Byzovaja nebo v jeho blízkém okolí nenajdou kosti nebo DNA hominidů, které by jednoznačně určily, komu nástroje patřily, považuji tvrzení o neandertálcích za přehnané,« uvedl přímo v komentáři na stránce časopisu Science antropolog Jean-Jacques Hublin z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku.

Pochybné datování

Další nejistota podle Václava Vančaty panuje v datování nálezů. Archeologové totiž určovali pouze stáří geologických vrstev, ve kterých se kamenné nástroje nacházely, a zvířecích kostí. Datování samotných nástrojů kupodivu neproběhlo.

»Autoři určili stáří vrstev do rozmezí 28 až 34 tisíc let, což je dost velký rozptyl. Je zarážející, že nedatovali přímo nástroje, metody na to dnes existují,« upozorňuje docent Václav Vančata. Sice se pokusili datovat zvířecí kosti, ale použili k tomu metodu využívající izotop uhlíku C14, která není příliš spolehlivá - snadno se kontaminuje mladším materiálem.

»Stačí, aby člověk ve střední době kamenné našel mnohem starší kost, vzal ji do ruky a už je kontaminovaná,« podotýká Václav Vančata. Zajímavé je také to, že naleziště Byzovaja je známé od 60. let minulého století. Je tedy s podivem, že studie vychází až nyní.

»Jednou z motivací pro zveřejnění studie mohou být body za publikaci v prestižním časopise. Další možností je, že se konečně podařilo výzkum dokončit - Rusové i Francouzi jsou dost nedůslední a nyní se pravděpodobně konečně podařilo vytvořit mezinárodní tým, který dospěl k nějakým výsledkům,« říká Václav Vančata. Přesto by podle jeho slov závěry výzkumníků potřebovaly solidnější oporu.

»Moc se mi líbí mapka, která je součástí studie a která naznačuje, jakým způsobem mohli neandertálci na sever a na východ postupovat. Je ale škoda, že autoři neprovedli důkladnou geologickou analýzu, která by lépe ukázala, v jakých oblastech se kdy nacházely ledovce a jak dlouho mohla migrace trvat,« uzavírá český antropolog.

Na definitivní rozluštění uralské hádanky si tedy budeme muset počkat do doby, kdy se podaří na úpatí Uralu najít kosti, které jednoznačně prozradí, komu nástroje patřily. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od důkladně »rozkopané« Evropy nejsou tyto oblasti zatím příliš prozkoumané, jistá naděje, že se to podaří, existuje.

Zrzavé vlasy po předcích

Podle dosud nalezených kosterních pozůstatků začali neandertálci obývat Evropu před 150 tisíci lety, i když jejich druh patrně vznikl o několik set tisíc let dříve. Teprve před 40 tisíci lety na tento kontinent začali z Blízkého východu pronikat lidé druhu Homo sapiens.

Jak naznačují archeologické nálezy, lidé měli brzy navrch a své příbuzné postupně vytlačovali. Přesné důvody, proč neandertálci nakonec vyhynuli, zatím neznáme. Podle dosavadních poznatků našli poslední útočiště v jižní Evropě - ve Španělsku a Portugalsku a v Chorvatsku.

Přinejmenším několik tisíc let ovšem žily oba druhy vedle sebe a pravděpodobně od sebe mohly i přebírat různé dovednosti. A nejen to - jak loni prokázala analýza DNA z kostí neandertálců, kterou provedl tým z Ústavu Maxe Plancka, moderní lidé se s neandertálci dokonce křížili. Dnes v sobě všichni lidé mimo Afriku nosí několik procent neandertálských genů.

Mezi jejich dědictví údajně patří například zrzavé vlasy.

Eva Vlčková
redaktorka Lidových novin

Naleziště Byzovaja je známé od šedesátých let minulého století. Je tedy s podivem, že studie vychází až nyní.

Poslední útočiště neandrtálců - nebo ne?

Související