Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. Zní jedna ze slavných hlášek filmového bestseleru Postřižiny. Pětice majitelů stavební firmy Archatt se před dvanácti lety určitě nenudila, pivovar Dalešice prý koupila z lítosti.

Ano, je to přesně ten, po jehož nádvoří halekal Pepin alias herec Jaromír Hanzlík, a kde si na zabijačce i pivu pochutnávala manželka správce Francina v podání Magdy Vašáryové.

»Rekonstruovali jsme poblíž kapli a dozvěděli se, že má pivovar namále. V aukci o něj nebyl zájem, a tak jsem přesvědčil své kolegy, abychom to torzo koupili. Aniž bychom tenkrát věděli, proč a na co,« vzpomíná iniciátor investice Petr Řehořka.

Nejprve zaplatili za polorozpadlé budovy 400 tisíc korun. Pak dokoupili pozemky pod nimi, dvůr a přilehlou půdu o velikosti jednoho hektaru a postupně všechno rekonstruovali.

Petr Řehořka odhaduje celkovou investici do průmyslové památky na 45 milionů korun.

Nedávno utratili ještě dalších 22 milionů na rozšíření výrobní technologie pivovaru.

S novou kapacitou navaří za rok 15 tisíc hektolitrů, tedy stejně jako pivovar v roce 1882 při svém vzniku.

Bez koruny do vlastní kapsy

Přitom také obnova výroby piva byla spíše náhoda. Z počátku s ní vůbec nepočítali. Naopak kalkulovali, že dalešický areál bude pro ně, jejich rodiny a blízké sloužit jen jako hezké místo k rekreaci.

»Ale jak se české pivovary dostaly do rukou zahraničních majitelů, těžko jsme hledali hospodu, kde by točili pivo, z něhož by nám nebylo fyzicky špatně. Proto jsme si řekli, že když máme hezký a slavný pivovar, tak začneme vařit pořádné pivo,« přiznává Řehořka.

Přestože dnes v pivovaru Dalešice funguje také hotel, restaurace, muzeum rakousko-uherského pivovarnictví a filmu Postřižiny, nevyplatili si akcionáři dosud ani korunu. Případný zisk opět investují do společnosti Akciový pivovar Dalešice.

»Kolegové mají občas slabé chvilky, ale společně je vždy překonáme,« usmívá se Řehořka. Evidentně ostatní čtyři akcionáře vždy přesvědčí, že už bude ještě lépe.

»Jednou přestaneme dávat peníze a začneme si brát, ale teď ta doba ještě nenastala. Možná do pěti let,« odhaduje.

Evidence pokulhává

Podobných nadšenců je mezi podnikateli více. Do chátrajících objektů investovali desítky až stovky milionů korun, aniž by počítali s návratností.

Ti, které oslovil týdeník Ekonom, přiznávají, že k záchraně architektonických památek se rozhodli většinou z emotivních důvodů. Kalkulace výnosu byla druhořadá.

V Česku je evidováno přes 40 tisíc historických budov, avšak kolik z nich patří privátním vlastníkům, se neví.

»Stát nevede žádnou evidenci s údaji o vlastnictví,« vysvětluje Anna Matoušková, náměstkyně ministra kultury.

Stejně tak neexistuje ani přehled objektů, které volají o pomoc. Jejich počet se však odhaduje na stovky.

»Památkový ústav míval seznam bezprizorných historických staveb ještě před čtyřmi roky, pak tuto cestu informování veřejnosti opustil. Nestíhali jsme ho aktualizovat, nemáme lidi, kteří by se o to starali,« uvádí Věra Kučová, náměstkyně pro památkovou péči z Národního památkového ústavu.

A tak dnes zájemcům, kteří mají peníze a chtějí je vrážet do bezedného chřtánu hradu, tvrze nebo zámku, nezbývá nic jiného, než aby hledali sami.

V podstatě jedinou možnou cestou dnes je, že si zájemce nejdříve chátrající budovu vyhledá, a pak přes katastr nemovitostí zjistí, zda je ve vlastnictví státu, obce či dokonce nemá soukromého majitele, který se o ni patřičně nestará. Často je však majitelem obec.

Vysavač peněz

Podobnou zkušenost má i Viktor Růžička, majitel společnosti BioVendor Group, která obchoduje, vyrábí i vyvíjí laboratorní diagnostiku. Před lety pátral po menším zámku pro firemní reprezentaci v dojezdové vzdálenosti od Brna kolem hodiny.

Roční obrat firmy i s pobočkami v Německu a Spojených státech amerických se pohybuje kolem jedné miliardy. A právě pro klienty, k prezentaci výrobků, na podporu odbytu hledal vhodné sídlo.

Nakonec se rozhodl pro zámek v Lukách nad Jihlavou se čtrnáctihektarovým anglickým parkem. Ten byl rozhodující, když kupoval holé ruiny za 19 milionů korun a postupně investoval 200 milionů korun do přilehlých pozemků, oprav i vybavení zámku.

»Je to naprosto nenávratná, nekonečná investice. I když má zámek velkou hodnotu, není to zlato či byt, který můžete prodat, potřebujete-li finance. Pojal jsem to jako dlouhodobou kapitálovou úložku, která samozřejmě není podnikatelsky příliš rozumná,« přiznává byznysmen, který není na rozdíl od majitelů pivovaru stavař, ale lékař.

Nechce vypadat jako naprostý architektonický filantrop, a tak rychle dodává, že dnes už je provoz zámku ekonomicky soběstačný.

V barokní stavbě ve stylu italské vily je celkem 40 místností, celé jedno patro slouží k ubytování maximálně čtrnácti lidí.

Prostory o celkové rozloze jednoho tisíce metrů čtverečních nabízejí přednáškový sál i stravování pro sedmdesát klientů. Součástí je i jezdecká hala, stáje a podobně.

Mít tak peníze na pět tvrzí

Naopak podnikatel Tomáš Pek se rozhodl svoji tvrz Cuknštejn v Jihočeském kraji, kde je mimochodem nejvíce památkových objektů, veřejnosti otevírat jen příležitostně. Když s ním posedíte na uzavřeném nádvoří obklopeni tichou gotikou, nelze se divit, že zde odmítá provozovat stylovou krčmu či ubytovnu.

Do tvrze obehnané příkopem pouští jen filmaře, objednané skupiny turistů či třeba firmy k jednodennímu povyražení.

Sídlo, které koupil v roce 2000 za necelé čtyři miliony korun, má »jen« dva tisíce metrů čtverečních. Prý to také byla láska na první pohled. Aby se zalíbila i nejbližším, vzpomíná, jak s kamarádem před návštěvou rodiny honem uklízel.

»Uklidili jsme to od trampů, smetli pavučiny, aby je první pohled neodradil a neřekli, že je to hnusný a já že jsem blázen, když v tom chci utopit peníze,« vzpomíná Pek.

Kolik už investoval, raději nepočítá. Prý také nikdo nesleduje, kolik ho stojí děti nebo pruty a cesty na ryby. Hodně věcí si udělá sám, protože je stavař. Avšak kvůli památkářům to často bez autorizovaných kameníků, klempířů a dalších nejde.

»Největší strach jsem měl na začátku, že mi to přes zimu spadne, že přijdu o vložené peníze. Naštěstí statika byla dobrá,« tvrdí muž, který přednáší na vysoké škole ekonomické o památkách a působí jako inženýrský poradce. Má rád, když dělá věci, které trvale zůstávají.

Ve tvrzi z konce 15. století ho čekalo nejedno překvapení. Našel zazděné vzácné dveře, okna, ale i kapli v místě, které bylo označeno za nejpodřadnější lokalitu, v níž může nový majitel zbudovat třeba toaletu.

»Baví mě ten proces objevování. Kdybych měl peníze, tak klidně opravuji pět takových baráků. Mrzí mě, kolik jich chátrá, přestože je to velká hodnota. Lidé je postavili, dali do nich svůj um, duši... a my to zbouráme,« uvažuje Pek.

Radost za miliony

Samozřejmě ne všichni byznysmeni jsou nadšenými zachránci starých objektů. Zkušenost bývá i opačná.

Aktuálně se úřady a památkáři pohoršují třeba nad majiteli lázní Kyselka, kteří pro záchranu objektů neudělali nic a nechali je dál chátrat.

Jiní se prý zase snaží upravit památku jako rodinný domek, což také není v duchu zachování kulturního dědictví. »Kvalifikované rady a doporučení často nerespektují nebo i obcházejí,« stýská si Věra Kučová.

Černobílému vidění se brání i náměstkyně ministra kultury Matoušková, která říká, že obecně jsou zkušenosti s privátními vlastníky jak vysoce pozitivní, tak i naprosto negativní.

Týdeník Ekonom oslovil ty byznysmeny, kteří patří k nadšeným a citlivým vlastníkům památek. I když je většinou po rekonstrukci využívají dál k podnikání, určitě nelze takové investice doporučit jako ziskové.

»Co podnikatel skutečně nepotřebuje, jsou zámky,« shrnuje Růžička, majitel společnosti BioVendor Group. »Ale je to dobrý pocit,« dodává.

Marcela Honsová


400 tisíc korun
Za tolik před lety koupili současní majitelé polorozpadlý pivovar Dalešice.

Přehled objektů, které volají o pomoc, v Česku neexistuje. Jejich počet se odhaduje na stovky.

Hotel, restaurace i muzeum - to vše dnes v pivovaru Dalešice mohou najít jeho návštěvníci. Foto: Archiv

Pivovar, který se stal slavným díky filmu Postřižiny, dnes po mnohaleté přestávce znovu vaří pivo. Foto: Archiv

Podnikatel Tomáš Pek koupil jihočeskou tvrz Cuknštejn za čtyři miliony korun. Další peníze musel investovat do její rekonstrukce. Foto: Jan Rasch

Interiér tvrze Cuknštejn, která často slouží i pro natáčení filmařů. Foto: Jan Rasch

Zámek Luky nad Jihlavou zrekonstruoval majitel Viktor Růžička pro firemní prezentace jeho firmy BioVendor Group. Dnes už si sídlo na sebe vydělá: k dispozici jsou ubytovací místnosti i přednáškový sál. Foto: Archiv 2x

Související