Za hospodářské problémy jižních států Evropy může i fakt, že tam příliš svítí slunce. Tvrdí to americký ekonom, historik a profesor Harvardovy univerzity David S. Landes.

»Lidem se ve vedru nechce pracovat, a produktivita práce je proto mnohem nižší,« napsal ve své knize Bohatství a bída národů.

Něco na tom možná bude - místem s největším počtem slunečných dnů na světě je totiž řecký ostrov Rhodos...

Ekonomické potíže zemí skupiny PIGS (dle počátečních písmen) - Portugalska, Irska, Řecka a Španělska - ale jen na slunce svést nelze. Tím spíše, že takové Irsko si na nadmíru slunečního svitu stěžovat nemůže.

»Podnikavost a export neobnovíte, když nemáte vlastní měnu a zároveň nedokážete snížit náklady práce. To by byl zázrak,« podotýká na adresu problémových zemí eurozóny analytik Raiffeisenbank a člen Národní ekonomické rady vlády Aleš Michl.

Jak si vůbec - bez ohledu na klimatické podmínky - stojí Česko ve srovnání se zeměmi PIGS (tedy, poněkud hanlivě - s prasaty)?

Mezi USA a Somálskem

V produktivitě práce i ve výši HDP na hlavu Česku země PIGS zatím ještě unikají. Někdy více - v případě Irska či Španělska, někdy už jen zanedbatelně - v případě Řecka a Portugalska (viz grafy na str. 40).

V ekonomickém růstu se nám ale celá problémová evropská čtveřice dívá na záda.

Závidět Česku může i nízkou nezaměstnanost, stále ještě přijatelné zadlužení státu či výši úročení vládních dluhopisů. »Země PIGS mají společné, že nejsou schopné financovat své dluhy,« podotýká Michl.

Jsou mezi nimi ale velké rozdíly. »Zejména v Řecku jsou náklady na práci stále vysoké, tamní ekonomika není konkurenceschopná. Naopak Irsko bojuje a export i přes riziko státního bankrotu již tři roky po sobě kvete,« dodává Michl.

Makroekonomicky by země PIGS s Českem tedy aktuálně možná měnily. Ale ne vše je měřitelné jen tvrdými daty.

Například americký časopis International Living každoročně sestavuje pořadí zemí světa podle kvality života.

»Velikost ekonomiky a kvalita infrastruktury vypovídá sice o mnohém, ale není to zdaleka jen výše HDP či počet mobilních telefonů v populaci, co rozhoduje,« vysvětlují autoři celosvětového srovnání bezmála dvou stovek zemí světa.

Při hodnocení vycházejí z oficiálních statistik respektovaných organizací, jako je OSN, Světová zdravotnická organizace nebo UNESCO.

»V úvahu bereme devět kategorií. Jsou to: životní náklady, kultura, ekonomika, životní prostředí, svoboda, zdraví, infrastruktura, bezpečnost a klima,« píší. V jejich tabulce pro rok 2011 je Česko ze 192 zemí na poměrně lichotivém 30. místě, ale země PIGS jsou všechny před ním. Portugalsko je 14., Irsko 23., Řecko hned za ním a Španělsko je šestadvacáté.

První jsou mimochodem Spojené státy americké a poslední Somálsko.

Výčet kritérií, podle nichž se dá objektivně i subjektivně popsat prosperita země, je takřka nekonečný.

I statistický úřad Evropských společenství Eurostat nabízí vedle tvrdých ekonomických dat i údaje, jako jsou sociální vyloučení, kvalita bydlení, podíl lidí žijících pod hranicí chudoby či přístup ke vzdělání a zdravotní péči.

Dozvědět se můžeme mimo jiné, jaké procento populace vydává na bydlení více než 40 procent svých příjmů. Průměr unie je 12 procent, v Česku je to o tři procenta lidí méně, v Řecku ale 22 procent. Naopak nejméně lidí tolik platí v Irsku - jen čtyři procenta.

O kvalitě života (případně o míře neurotiků v populaci) může vypovídat procento lidí, kteří se cítí být obtěžováni nadměrným hlukem z vnějšího prostředí. Průměr unie je dvaadvacet procent, v Česku devatenáct. Nejvíce hluku ze sledované pětice pociťují v Portugalsku, nejméně hlučno je prý v Irsku.

Hrubé národní štěstí

Na to, že se blahobyt či výkon ekonomiky nedá poměřovat jen podle čísel a procent, přišli už i politici.

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy už v roce 2008 vytvořil komisi »pro měření ekonomické výkonnosti a sociálního pokroku« za účasti ekonomických es Josepha Stiglitze, Amartya Sena a Jeana-Paula Fitoussiho a dalších expertů.

»Navrhli nahradit indikátor měřící výkon ekonomiky sadou ukazatelů vystihujících blahobyt lidí a jeho udržitelnost. Vedle materiálních podmínek by v nich měly být zahrnuty ukazatele zdraví, vzdělání, osobní aktivity v práci a volném čase, vlivu na politiku, sociálních vztahů, životního prostředí a bezpečí,« vypočítává expert na ekonomickou sociologii Jiří Večerník z pražského Sociologického ústavu.

Francouzský vzor následovala Velká Británie, kde z popudu vlády statistický úřad v roce 2010 vydal první zprávu o měření subjektivního blahobytu.

»Výčet oblastí je podobný jako ve Francii, důraz je navíc kladen na komunitní život, místní životní prostředí a dostupnost veřejných služeb,« říká Večerník.

V Británii nyní probíhá i velké statistické šetření o »hrubém národním štěstí«, které politici inzerují mimo jiné i jako podklad pro svá budoucí politická rozhodování.

A o definici hrubého národního štěstí se stále více debatuje i v rámci Evropské unie. Ta si nechala zpracovat zprávu o trendech v kvalitě života v unii v letech 2003 až 2009, oslovila 31 tisíc lidí ve všech členských zemích.

»Mezi lety 2003 a 2007, v době relativní ekonomické prosperity, jsme zaznamenali výrazný nárůst subjektivního vnímání kvality života, zejména mezi dvanácti novými členskými státy. Data z roku 2009 jen podtrhují, jaký dopad měla ekonomická krize na kvalitu života,« píší autoři zprávy Robert Anderson, Branislav Mikulic a Eszter Sandorová.

Subjektivní hodnocení ekonomiky a kvality života s sebou ale nese i některé rozpory.

Statistické šetření Eurobarometru z loňského roku ukazuje třeba nepoměr mezi tím, jak lidé hodnotí hospodářský stav země a vlastní finanční situaci. V rámci unie považovala ekonomickou situaci své země za dobrou jen třetina lidí. Zároveň jen třetina hodnotila finanční situaci své domácnosti jako špatnou.

Podobné výsledky nabízí i šetření českého Centra pro výzkum veřejného mínění.

Zatímco 59 procent české veřejnosti hodnotí současnou ekonomickou situaci v zemi negativně, téměř osmdesát procent lidí deklaruje, že životní úroveň jejich domácností je dobrá.

»Souvislost mezi vnímáním prosperity státu a vlastní situace jistě existuje, je ale zprostředkovaná, zpožděná, všelijak zkreslená a velmi různorodá. Lidé ostatně upadají do osobních potíží i v období prosperity a naopak,« vysvětluje rozdílný pohled sociolog Večerník.

Ó, my se máme

Lidé o své spokojenosti tradičně hlasují i »nohama«. Z Irska proto odcházejí hlavně mladí lidé ve velkém za prací do zahraničí. Ve Španělsku, Portugalsku a Řecku se zase pravidelně konají velké demonstrace proti dopadům krize, tvrdým úsporným opatřením či kvůli vysoké nezaměstnanosti.

V Česku v tomto ohledu panuje - s výjimkou »povinných« demonstrací odborářů - v zásadě klid.

Je také nepochybné, ze Česká republika v posledních dvaceti letech udělala ekonomicky ohromný skok vpřed, v HDP na hlavu jsme takřka na úrovni Portugalska a jen těsně za Řeckem. A třeba sama Praha patří mezi nejbohatší regiony celé Evropské unie.

Otázkou je, nakolik to ale ve světle nejrůznějších politických i ekonomických afér spojených s rozsáhlou korupcí a předraženými státními zakázkami dokáže společnost docenit.

Vtírá se nutně i otázka, zda to za už bezmála čtvrtstoletí od listopadu 1989 nemohlo být i mnohem lepší.

»Vždy platí, že na dobré si člověk rychle zvykne a to špatné vystoupí neméně rychle do popředí,« podotýká sociolog Večerník, podle něhož platí známé rčení: »ano, ale...«.

»Tedy, máme se slušně, ale jak bychom se asi mohli mít, kdyby se u nás tak obludně nekradlo a nemrhalo penězi, které pak na nutné věci chybějí?« ptá se Večerník.

Robert Břešťan

Česko versus PIGS

Související