Lustrační zákon už funguje dvě desítky let. Pomohl, tvrdí Schwarzenberg

Zákon stanoví podmínky, které musejí splňovat zájemci o výkon funkcí v orgánech státní správy, v justici, armádě a veřejnoprávních médiích, v podnicích s většinovou účastí státu nebo v České národní bance. Norma zakazuje v těchto oblastech působit lidem, kteří byli v letech 1948 až 1989 příslušníky nebo spolupracovníky StB, angažovali se minimálně v okresních výborech komunistické strany, v Lidových milicích nebo studovali alespoň tři měsíce na vysokých školách někdejší sovětské tajné policie KGB. Lustrační osvědčení vydává ministerstvo vnitra.

Podobnou lustrační normu schválila o půl roku později Česká národní rada, i pro službu u policie, ve vězeňství a na ministerstvu vnitra. Oba zákony měly platit pět let, jejich účinnost však byla prodloužena nejprve v říjnu 1995 o čtyři roky a koncem roku 2000 bylo omezení jejich platnosti zrušeno úplně.

Lustrační zákon rušit nebudou

"Je s podivem, že tak dlouho vydržel," řekl o lustračním zákonu předseda českých komunistů Vojtěch Filip, v 80. letech spolupracovník tehdejší rozvědky. Lustrační zákon, proti kterému měla Mezinárodní organizace práce výhrady už v roce 1992, se podle Filipa stal jen nástrojem politického boje. "Pomohlo to jen některým vytvářet velmi nepřátelské politické prostředí, včetně falešných politických kampaní," poznamenal Filip.

Podle ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila (ODS) je zákon "zřetelným symbolem polistopadových změn" a výrazem nynější demokratické hodnotové orientace české společnosti. "V tuto chvíli není důvod lustrační zákon rušit, v praxi je stále užíván a je dobře, že je součástí platného právního řádu," míní ministr. "Opravdu nebyl perfektní, ale pomohl," komentoval stručně lustrační zákon předseda TOP 09 a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Poslanci Havla přehlasovali

Prodloužení lustračního zákona odmítl v obou případech podepsat tehdejší prezident Václav Havel, sněmovna však jeho veto pokaždé přehlasovala. Prezident své výhrady zdůvodnil tím, že spíše než prodloužení podle něj "revolučních norem" je v zájmu státu přijmout normu o státní službě. To se však dodnes v plné míře zákonodárcům nepodařilo.

Lustrační zákon byl od počátku zdrojem kontroverzí, byl kritizován v Česku i v zahraničí a proti jeho existenci se vyslovila například Rada Evropy. Ústavní soud v listopadu 1992 zrušil tu část zákona, která ukládala zjišťovat, zda byli občané vedeni v kategorii důvěrník nebo kandidát tajné spolupráce. Do těchto dvou kategorií se lidé často dostali bez svého vědomí.

V březnu 2003 vydalo ministerstvo vnitra oficiální seznam 75 tisíc jmen evidovaných spolupracovníků StB. V souladu s nálezem Ústavního soudu z roku 1991 v seznamech nejsou zahrnuti lidé vedení tajnou policií v kategorii důvěrník či kandidát tajné spolupráce (tyto osoby o své spolupráci nemusely vědět) a cizinci. Seznam spolupracovníků předlistopadové vojenské kontrarozvědky - třetí správy StB zveřejnila i armáda. Vydání oficiálních seznamů přineslo v Česku druhou vlnu soudních žalob.