Není to tak dávno, co byl Martin Roman nedotknutelnou manažerskou superstar. Ještě před třemi lety, kdy týdeník Ekonom v čísle 3/2009 poprvé upozornil na podezřelé propojení Romana s plzeňskou Škodovkou, jejími manažery, skupinou Appian, Českými drahami a pražským dopravním podnikem, jevily se takové úvahy téměř svatokrádežné.

Stejně tak jako další články o Romanových nestandardních aktivitách v byznyse, třeba v lesním hospodářství.

Byli jsme kritizováni za šíření spekulativních informací i tehdy, když jsme plzeňskou Škodovku opakovaně uváděli za typický příklad podezřelé firmy s neprůhlednou vlastnickou strukturou.

Když se nyní ukazuje, že většina z těchto "spekulací" má pravdivý základ, najednou mají všichni potřebu se od Romana distancovat a zapomenout i na vše dobré, co v energetické firmě i mimo ni vykonal. I politici, kteří s ním dlouhá léta čile kooperovali a museli minimálně něco tušit o jeho privátních vazbách, jsou v údivu.

Pod Romanem se prolomil led

"Pro mě je to velké překvapení, sám jsem zvědav, co z policejního vyšetřování vzejde. Pokud by se propojení prokázalo, je to absolutně nepřijatelné," řekl týdeníku Ekonom exministr průmyslu za ČSSD Milan Urban, který Romana do ČEZ instaloval a přátelí se s jeho dvorním lobbistou Vladimírem Johanesem.

Čekali bychom, že se alespoň někdo z lidí, jako je Urban, Romana zastane, nebo si sám si posype hlavu popelem. Marně. Plyne z toho jediný závěr: Neměl jsi chodit, Martine, s pány na led. Teď už je pozdě. Nad talentovaným havířovským manažerem, který věřil, že lze souběžně ukočírovat polostátní firmu, české politiky i vlastní byznys, se zavírá voda.

Právě tento případ ale zcela jasně ukazuje, jak nesmírně důležité je rozkrývání vlastníků firem. Společnosti, které se "obnažit" nechtějí, nemají ve veřejném sektoru co pohledávat.

Jiří Pšenička
šéfreportér týdeníku Ekonom

Související